DEATH ANGEL - The Dream Calls For Blood

80%

Kalifornští DEATH ANGEL se letos opravdu pochlapili. Jejich novinka „The Dream Calls For Blood“ patří rozhodně mezi to úplně nejlepší, co tahle kapela kdy vydala a zároveň i mezi to nejlepší, co v posledních letech vzešlo z tolik provařené škatulky - thrash metal. Pokud je tahle škatulka zmiňována jako provařená, pak musím doplnit, že je tomu tak pouze po právu, neboť to je právě thrash, co před téměř třiceti lety způsobilo nejvýraznější evoluční posun metalové hudby a dokázalo upoutat pozornost něčím zcela jiným než bylo obvyklé u hard rocku či heavy metalu. DEATH ANGEL jsou typickými bojovníky thrashe, kteří však vždycky dokázali svým dílům vtlačit silně osobitý otisk a zkrátka něco trochu navíc, za což se u mne nacházejí mezi kapelami, na které se soustředím nejvíc. Sympaťáci s filipínskými kořeny se tak velmi sebejistě zařadili hned vedle ANTHRAX, VOIVOD a OVERKILL, tedy mezi tři legendární, zaoceánské kapely vycházející z osmdesátých let, jejichž poslední řadovky navíc nasadily všem okolo velmi vysokou laťku.

Je moc dobře, že se před dekádou parta okolo kytaristy Roba Cavestanyho a zpěváka Marka Oseguedy vrátila na scénu, byla by totiž obrovská škoda, přijít o tak dobrá alba jaká DEATH ANGEL vypustili po svém znovusjednocení. Novinka je pomyslným vrcholem jejich nové etapy, což budiž přičteno zejména suverénnímu propojení historicky odzkoušeného thrashového základu s novým průrazným zvukem, který navíc dává jasně na srozuměnou, že právě DEATH ANGEL nejsou ve svém ranku ledajakou kapelou, ale že jsou schopní dosáhnout album od alba nemalého posunu a rovněž, že umí vkusně vyvážit všechny osobité ingredience k dosažení dokonalosti.

Nová deska je tak tvrdou thrash jízdou, ale zároveň jí nechybí barvitost, vrstevnatost, inteligence, ale i neortodoxní přístup. Nový materiál rozhodně ctí tradici metalu jaký vzešel z útrob zlatem vystlané pokladnice osmdesátých let, ovšem zároveň se vykazuje moderním, potřebně plným soundem. V neposlední řadě jsou samotní DEATH ANGEL skvělými muzikanty, jejichž fígle dělají z každé zdejší skladby doslova lahůdku – vyhrávky a kytarová  sóla Roba Cavestanyho nelze nazvat jinak než vyloženě virtuózními. Naštěstí je tento šéf borcem, který ví, co jeho kapela nejvíce potřebuje a co naopak moc ne, takže vše si drží potřebný spád a neuhýbá z nastoleného směru do sfér přihlouplých exhibic. DEATH ANGEL zkrátka nahráli výtečnou moderní metalovou desku, které nechybí to pravé pnutí, ostrost a nápady.

K detailnějšímu pohledu na „The Dream Calls For Blood“ asi tohle. Neřekl bych, že se právě zde zas až tolik hledí do historie, byť DEATH ANGEL čerpají z toho, co již před lety zahráli na svých předchozích deskách. Je zde cítit chuť po vývoji a vylepšení stávajícího. Čert vem občasně slyšitelné inpirace ve SLAYER (spíše jen občasný Oseguedův výkřik směřuje pod Arayovské jižní nebe), u těch se totiž inspiruje každý. Na novince slyším především obrovskou radost z hraní metalu, nadhled a taky nápaditost jdoucí ruku v ruce s neuvěřitelnou energií. Mark Osegueda je k nezadržení, Cavestany předvádí jeden ze svých životních výkonů a rytmika pohání songy do neuvěřitelných obrátek. Jsou zde jak povinné bezskrupulózní výplachy typu „Son Of The Morning“, „Detonate“, „Empty“ nebo titulní skladba, která byla vypuštěna s měsíčním předstihem, ale zároveň i věci epičtějšího rázu jako „Execution Don´t Save Me“ nebo „Territorial Instinct/ Bloodlust“.

Obrovskou radost mi udělal i velmi agresivní a na poměry kapely netradiční houpavý song „Succubus“, který nezapře určitou  inspiraci u hardcore scény. Jako bonbónek je pak na digipackové verzi umístěna doslova fantastická předělávka sabbathovské klasiky „Heaven And Hell“, kde Osegueda dokazuje, že není jen skvělým frontmanem, ale i pěvcem, který si poradí i s náročnou Diovskou předlohou. Dostali jsme tak další výtečné album od nejmladších bojovníků z generace velkých old-school thrash smeček.

20.10.2013	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz