Last Hardrock Outsider

SEPULTURA - Beneath The Remains

Brazilská SEPULTURA se souběžně s vydáním alba „Beneath The Remains“ definitivně našla a ustálila svůj thrashmetalový projev, který se pro ni stal na nějakou dobu charakteristický. Z jejich tvorby pomalu začaly mizet morbidní textové vize a nejrůznější mrtvolné fantasmagorie, které ještě na předchůdci „Schizophrenia“ měli dostatek prostoru. Rovněž okultní stránka byla logicky zapovězena a zanechána na pospas historii, tedy v letech jejich úplných počátků. Kapela kladla důraz zejména na sociální tématiku, kritiku fungování společnosti – chudoba, nezaměstnanost, špatná životní úroveň, znečištěné prostředí, nadvláda průmyslových korporací, duševní zotročení. Tak jak to ostatně bylo v tomto ranku v té době obvyklé. Vše rázem působilo jaksi realističtěji. Z vizuálu kapely rovněž zmizely propriety příslušící tak nějak logicky k metalové image – mám na mysli kožené oděvy, hřeby a nábojnicové pásy. Současnost prostě Brazilcům velela zůstat přirození, opravdoví a dbát zejména na civilní image. V neposlední řadě také logo doznalo nové, mnohem čitelnější formy. Byl to zkrátka druhý start se vším všudy.


 

Když se v lednu roku 1989 odlétalo do Spojených států za účelem závěrečných prací na nahrávce, která vznikala ve studiích Nas Nuvens v Riu, muselo to být pro o něco málo víc než dvacetileté mladíčky z poměrně chudé země něco, co si ještě před pár lety netroufali ani představit. A to ani nemluvím o tom, že nikdo z nich v té době ještě netušil, jaký bude mít tento materiál, nakonec ošetřovaný ve floridském Morrisoundu tehdy teprve začínajícím Scottem Burnsem, dopad na pozdější vývoj extrémní metalové hudby. SEPULTURA s tímto albem nejenže uspěla, ale byla tou vyvolenou kapelou, která vlila do stále techničtějšího thrash metalového žánru nový impuls a primární divokost. Zkrátka, stala se novou modlou pro statisíce fans po celém světě a řekněme, že na přelomu osmdesátých a devadesátých let přebrala žezlo od oné primární divokosti stále více se stylově vzdalujících vůdčích kapel jako METALLICA a SLAYER.

 

Zdrcující vpád v podobě titulní skladby, která bez skrupulí rozetne ponuré akustické intro jakoby definoval celou nahrávku. Ultra rychlý thrash metal plný těch nejsilnějších kytarových figur, jaké v té době mohl tento žánr nabídnout. Neurvalý hlas Maxe Cavalery koketující často s death metalovou polohou si bral na paškál všechny neduhy týkající se života v jeho rodné zemi – od kriminality, přes chudobu, nezaměstnanost, bezdomovce, korupci až po propastné sociální rozdíly. Jeho bratr Igor Cavalera se svým výkonem, který nepostrádal nadstandardní dynamiku ani technickou vyspělost, zapsal mezi absolutní světovou bubenickou špičku v metalovém žánru, hned vedle takových jmen jako Dave Lombardo nebo Charlie Benante. Druhá skladba „Inner Self“ se stala bez problémů nejoblíbenějším metalovým klipem roku 1990 a dodnes jakousi metaforou charakterizující tehdejší stav tvrdé metalové hudby, ve kterém se SEPULTURA nacházela jako jednotka význačně tímto stavem pohybující. Mými nejoblíbenějšími položkami jsou však skladby „Mass Hypnosis“ a „Sarcastic Existence“, kde se Andreas Kisser blýskne znamenitými kytarovými motivy. Zvláště jeho druhé sólo v prvně jmenované skladbě, které začíná jakoby akusticky a postupně přechází v majestátní titánskou vyhrávku, patří k nejsilnějším momentům celé kolekce, to vše se děje na pozadí vysokorychlostní thrashové smrště.

 

Přestože bylo album co do úspěšnosti v budoucnu ještě několikrát překonáno, považuji jej za jednoznačný vrchol tvorby této dnes již slavné a zasloužilé metalové kapely (komerční boom pokračoval po celou první polovinu devadesátých let). Každopádně je sympatické, že se SEPULTURA vždy snažila na každém albu alespoň trochu posouvat a znít trochu jinak, byť lze říci, že jejich styl je dobře známou značkou. Album „Beneath The Remains“ je nerozbitným pomníkem jedné metalové epochy, který tvoří devět vysokorychlostních thrashových vypalovaček prezentovaných bez skladatelského zaváhání či slabšího místa.


11.01.2015Diskuse (16)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

DarthArt
14.01.2015 10:11

Jo, nový přístup kapel v devadesátých letech byly i pro mne (v té době přece jen ještě konzervativního metalistu) těžké šoky. Problém byl v tom, že kapely, které se začaly měnit, předtím vyvrhovaly své nejlepší desky (krystalickým příkladem je Slayer, po Seasons i relativně dobrá deska musela v uších fans dopadnout špatně a přesně na to doplatila Divine Intervention - i když ji dnes mám docela rád, tak prostě neměla tolik nesmrtelných riffů jako triumvirát Reign-South-Seasons). U Sepultury to na mně dopadlo s Chaos A.D., která prostě byla jiná, punkovější, "primitivnější", a já čekal smršť riffů a techniky jako na Beneath-Arise. Opačně na mě zapůsobil Anthrax, kteří mi nikdy tak úplně nevlezli pod kůži (i když Persistence třeba jsem měl dost rád) a Sound of White Noise byla přesně mířená nálož se super skladbami, novějším zvukem a čerstvou krví v podobě Johna Bushe, který kapele tehdy hrozně pomohl. Megadeth v té době byli jinde, pokračovali v sérii skvělých desek, které sice byly jinší, ale přece jen ještě zůstávaly v oblasti řekněme klasického metalu. Jejich Rubikon přišel až s Riskem (s přimhouřenýma očima snad už s Cryptic Writings). No a všechno to rozřízla jako obvykle Metallica, která s Loadem způsobila asi největší šok - pamatuju si, jak jsem se při prvním posechu rochnil u Aint My Bitch, trochu prskal u 2x4 a na konci desky jen nechápavě kroutil hlavou. Tu desku jsem si koupil za maturitu a večer na maturitním večírku ožralý trhal ze své džízky plachtu s motivem Sad But True s tím, že zradili metal :):):) Pak to sice trochu přešlo, ale, jestli to můžu napsat trochu pateticky, tím dnem skončila zlatá éra thrashově smrdících desek. ----- Myslím, že tu někdo zmiňoval Paradise Lost, tam bych tu klasickou éru viděl do Draconian Times, od One Second už to bylo někde jinde, tu lepší, tu horší, ale prostě jinde.

 

Stray
14.01.2015 06:32

I Hear Black je tuším radikální příklad toho, čeho jsem se vždy na svých hrdinech z osmdesátek děsil.:-)) Tu desku jsem nepřijal, dneska už jí s přivřenýma očima beru, ale tenkrát byla jiná doba, tenkrát jsem třeba nepochopil Milleho "novej zpěv" na Renewal, to byla pro mne silná facka, kterých v devadesátkách přicházelo čím dál víc ...dneska tyhle desky už beru.

 

Demonick13.01.2015 12:32

U The Ritual od TESTAMENT ma vždy srala produkcia. Materiál i napriek zjemneniu nie je zlý, nápadov je tam habadej, ale jednoducho mam pocit, že byť na producentskej stoličke taký Bob Rock, tak ten album znie masakrálne :) ...s albumami ako Sound Of White Noise, Renewal, Countdown to extinction, Black Album či I Hear Black rozhodne nemám problém, skôr naopak - považujem ich častokrát za lepšie než veci z 80´. PS: ..na Divine Intervention prosím nešahať! Zbožňujem ho :)

 

Valič
13.01.2015 12:05

Podobné to bylo o pár let později s death metalem, kdy se kapely jako Gorefest, Entombed, Desultory, Massacre nebo Morgoth snažily svou hudbu přizpůsobit širšímu publiku. Jiné kapely (Atheist, Cynic, Disharmonic Orchestra, Pestilence nebo Gorguts) se naopak snažily posunout směrem k progresivnějším stylům. V obou případech to ale dopadlo tak, že ty kapely začaly ztrácet své původní fanoušky a nových moc nezískaly (často to taky skončilo rozpadem kapely, i když většinou jen dočasným). Ty experimentálnější kapely získaly nějaké to uznání alespoň s odstupem času.

 

Stray
13.01.2015 11:52

1992/93: Ano, alba jako TESTAMENT The Ritual, MEGADETH Countdown To Extinction a ANTHRAX Sound Of White Noise byla ojedinělým příkladem jak se to má správně dělat, ten přechod od osmdesátek u nich vyšel parádně a se ctí, naopak u EXODUS, KREATOR to trošku drhlo.:-) SEPULTURU jsem tam nějak bral furt, i když mně mrzelo, že už budou furt zjednodušovat a BTR se nedočkám. Pamatuju, že Chaos AD bylo přesně takovým albem, jaké jsem čekal - punkovějším, kladoucím důraz na slogany a mohutný riff.:-)

 

Valič
13.01.2015 10:38

Těch zklamání bylo začátkem 90. let celkem dost. Většina velkých kapel se tenkrát po vzoru Metallicy snažila svou hudbu přizpůsobit masovému vkusu, ale očekávaný komerční úspěch se ve většině případů nedostavil (snad s výjimkou Megadeth). Tenkrát jsem z toho vývoje byl dost rozčarovaný, ale nemyslím si, že by všechny ty desky byly vyloženě špatné. Alba jako Ritual, Cuatro, Sound Of White Noise, Force Of Habit nebo Independent si dnes určitě pustím raději než třeba právě Divine Intervention, na kterém se sice kapela snažila zachovat svůj klasický styl, ale už to prostě nebylo ono.

 

Stray
13.01.2015 09:26

Seriál bude pokračovat po Roots. Ale já přeci vůbec neříkám, že je Arise špatná deska, nebo snad jo? Je to dobrá věc, sám bych se rozhodoval mezi 80% a 90%. Ale protože SEPULTURU znám déle než Arise, neměl jsem pocit, že s tím albem přišlo něco, na co jsme všichni čekali a co tu chybělo, naopak bylo zjevné od prvního momentu, že genialita BTR už asi nikdy nepřijde. Zklamání to nebylo, bylo to v pohodě, ale už mírně nižší laťka, zklamání pro mne bylo Divine Intervention, na který jsem čekal 4roky od Seasons In The Abyss (které mne naopak rozsekalo).

 

Demonick13.01.2015 08:44

Stray: bude pokračovať tento seriál so Sepulturou? Ak áno, tak azda cela diskografia?

 

Valič
13.01.2015 08:28

Tohle asi nemá smysl dál řešit, ono záleží na tom jaký má kdo vkus, v jakém pořadí ty desky slyšel, kolik mu tenkrát bylo atd. Já jsem z Arise v době vydání taky příliš nadšený nebyl, ale teď s odstupem času se mi líbí o něco víc než předchozí dvě řadovky. Jsou to jediné tři desky z diskografie Sepultury, které si ještě občas pustím, Chaos A.D. má sice pár dobrých skladeb, ale přijde mi strašně nevyrovnané, Roots je celkem zajímavé, originální album, ale dost rychle se mi oposlouchalo a od té doby už jsem neměl chuť se k němu vracet. Další desky už pak šly úplně mimo mě.

 

DarthArt
13.01.2015 07:02

Stray: Teda - Tvoje hodnocení Arise - jako bys poslouchal jinou desku... sakra, vždyť je to jedna z nejlepších metalových desek historie! Arise, Dead Embryonic Cells, Desperate Cry, Substraction... nic? A dvojičky jsou celkem logické... 1.deska/2.deska, 3.deska/4.deska. A sorry, Beneath a Arise k sobě sedí jak prdel na hrnec...