Last Hardrock Outsider

METALLICA - Ride The Lightning

Jakkoliv byla METALLICA poloviny osmdesátých let pevně usazena v sedle právě zrozeného divokého žánru thrash, už jejich druhé album „Ride The Lightning“ napovědělo, že se čtveřice touží stále posouvat a svůj skladatelský a hráčský potenciál zdokonalovat, aniž by svou stylovou škatulku opustila. K vývoji hudební složky přispělo i přemístění do dánských studií Sweet Silence za Flemmingem Rasmussenem, který se chopil produkce jejich druhého alba. Dánský zvukový inženýr mladé kapele hodně pomohl a svým lidským přístupem vlastně docílil maximálního výsledku. Tehdejší spolupráci s ním si kapela nemohla vynachválit, o čemž svědčí fakt, že se Flemming snažil vyjít kapele v mnoha věcech vstříc a naslouchal jí. Tak třeba když desce vytvořil temný a panoramatický zvuk po vzoru jím dříve produkované desky od britských RAINBOW („Difficult To Cure“ z roku 1981), přesně takový, jaký si Lars Ulrich přál. Zkušený Rasmussen navíc dodal nahrávce i mnoho svého, a tak se mohlo zdát, jakoby se neotesaní mladíci začali svým projevem tak trochu přibližovat velkým kapelám tvořícím v osmdesátkách Hard´N´Heavy mainstream, čemuž samozřejmě přispěla i vůle rozvíjet své hráčské a skladatelské schopností. Nové skladby zkrátka oplývaly progresivněji laděnými strukturami, vlastnily v sobě plynulejší gradace a nacházelo se v nich mnoho na debutu této kapely neslyšených harmonií, čemuž přispěl zejména fakt, že nejenom Flemming, ale zejména Cliff Burton seznamoval spoluhráče s hudební teorií a přímo se podílel na skladatelském procesu, což desce ve výsledku velmi pomohlo, neboť ještě dnes působí nadčasově a její poslech je dotekem neopakovatelného, tedy jakýmsi spojením školených Hard´N Heavy struktur a harmonií s divotvorným jádrem žánru thrash. 



Zpočátku panovaly pochybnosti ohledně hlasu Jamese Helfielda, který se v roli lídra a zpěváka obsluhující rytmickou kytaru necítil, ale Rasmussen dokázal Jamese přesvědčit, že i on ze sebe může dostat obstojné party, takže náhradní verze, že by do kapely naskočil od ARMORED SAINT jejich frontman John Bush (ten navíc odmítl), se dostala do oblasti neuskutečněných teorií. Z mého pohledu je to dobře, protože stále lepší Hetfieldův hlas se právě tehdy stával jedním z poznávacích znamení kapely. Panoramatický zvuk nahrávky si opravdu získal v řadách kritiky a fanoušků obdiv, jenž desku dodnes řadí mezi velká alba metalové historie, přičemž výsledku bylo docíleno prostřednictvím temnějšího nazvučení kytarové masy, nad kterou se proháněla a prolínala roztodivná a jiskrná sóla Kirka Hammetta a někdy i Jamese Hetfielda, všemu pak dodal jednotný ráz lehce nahalovaný Hetfieldův hlas, který navíc v mnoha momentech vykazoval větší míru melodiky, než tomu bylo o rok dříve u skladeb z debutu „Kill ´Em All“. Zkrátka každému muselo být jasné, že se mezi první a druhou deskou nachází obrovský posun. 


Vývoj kapely byl nezpochybnitelný a to na poli skladatelském a instrumentálním, tak co se týče textové složky, kde se na rozdíl od mladického vzdoru, agresivity a násilí z debutu, začaly do popředí dostávat sociální a filosofická témata nebo odkazy na historii a literaturu, takže např. název alba byl odvozen z románu Stephena Kinga „Svědectví“, zatímco název instrumentálky „The Call Of Ktulu“ upozorňoval na dílo H.P. Lovecrafta. Když zůstaneme o textové složky a probereme si namátkou textový obsah dalších položek, tak „Fight Fire With Fire“ poukazovala na tehdejší neutěšenou politickou situaci a především na hrozby jaderného konfliktu. Titulní skladba „Ride The Lightning“ upozorňuje na v oblastech amerického Jihu v širší míře stále uzákoněný trest smrti na elektrickém křesle a „For Whom the Bell Tolls“ je letmým vyobrazením inspirovaným dílem Ernsta Hemingwaye. Smutná „Fade The Black“ pojednává o myšlenkách jedince, který stojí před posledními hodinami vlastního života, se kterým se chystá skoncovat a „Creeping Death“ nás zavádí do Starověkého Egypta a vypráví příběh šířící se smrti a nákazy.



METALLICA v roce 1984 zkrátka deklarovala vlastní rozvoj a širší vyjadřovací vybavenost. Už nešlo o přímočaré rychlé nářezy od nahněvaných mladíků, ale skladby mnohdy přecházely do volnějších temp, nebo se v nich některé z větší části nesly. Poprvé byly použity akustické kytary a i jejich využití udělalo výsledek prostorovější, stalo se tak hned v úvodu drtivého nářezu „Fight Fire With Fire“ a dále pak i ve skladbách „Fade To Black“ a „The Call Of Ktulu“. Když se vrátím k úvodní položce „Fight Fire With Fire“, tak právě akustické kytary zde dramaticky navodily atmosféru těsně před blížícím se jaderným útokem. Této nejtvrdší skladbě v historii METALLICY nescházelo nic z toho, co obvykle bývá vyžadováno od prvních skladeb alba. Nasazení bylo až hmatatelné a zaujetí bylo podtrženo temným riffovým rejděním, které nastalo záhy po odeznění intra. Rychlost ve spojení s charakteristicky temným zvukem a nad vším sóla jitřící emoce, to vše způsobilo neopakovatelné kouzlo této nahrávky. James Hetfield zde působil mnohem více nekompromisně, byť zbaven pouliční ukřičenosti. Důležitým kladem celé nahrávky byla právě ona nadstavba spočívající v navýšené barvitosti a progresivních tendencích téhle thrashové desky.


Osudově znějící skladby jako „Ride the Lightning“ a „For Whom the Bell Tolls“ se staly naprostou klasikou a jejich ráz udávaly Burtonem sestrojené harmonie, které uspořádaly a okořenily proud riffů a sól dua Kirk Hammett/ James Hetfield do podoby, která nepotřebovala vylepšení. Neprvoplánovou melodikou opatřená polo-balada „Fade To Black“ dodnes patří u fanoušků mezi nejoblíbenější skladby METALLICY a její nostalgický ráz, poetika zobrazující jí jako plynoucí tragický příběh, ale i skutečnost, že skladba přechází z akustických fází k těm tvrdším a ještě je protkána vkusným sólováním a Hetfieldovým hlasem dost se blížícím skutečnému zpěvu, z ní vlastně učinily důležitý bod ve vývoji kapely. „Creeping Death“ je patrně nejznámější skladbou na desce, a dodnes stoprocentní klasikou koncertů METALLICY, znovu jsou do ní vetkané zajímavé kytarové motivy a harmonie, navíc píseň působí jako sále dopředu plynoucí příběh. Během koncertní prezentace do skladby kapela často zapojuje i dav pod pódiem. Patrně dnes není mezi fanoušky člověk, který by skladbu „Creeping Death“ po prvních tónech nepoznal. 


Pak zde máme dvě skladby, na kterých se skladatelsky nepodílel Cliff Burton. Asi nejméně známou položkou na desce je nářezovější a strožejší thrashing „Trapped Under Ice“, no a konečně nejpodceňovanější je skrytá hitovka „Escape“, která ve své struktuře vlastní dokonce nápadnou hardrockovou melodiku, a kapela v souvislosti s ní ještě dnes přiznává, že jí zpočátku považovala za jasný flagboat desky a pilotní singl, pokud by tedy něco jako singly dělala. Je fakt, že „Escape“, kterou nanejvýš zbožňuji (každý máme to své) odhaluje právě onu pozdější melodičtější stránku kapely. Paradoxní je, že ji METALLICA ve své historii koncertně odehrála pouze jednou a navíc teprve v roce 2009. Doložením, že hodně důležitou osobou v onom skladatelském procesu byl baskytarista Cliff Burton, byla jím poskytnutá instrumentálka „The Call Of Ktulu“, která kapele zůstala v šuplíku ještě z doby, kdy byl v jejích řadách Dave Mustaine (poslední jeho kredit). Tahle dramaticky pojatá věc se rovněž stala legendární a ještě dnes platí za jednu z nejdokonalejších ukázek z díla ranné Burtonovské METALLICY.



Album „Ride The Lightning“ je neopakovatelným záznamem skladatelské potence stále ještě velmi mladé a bouřlivé kapely, která byla hnána ambicemi stát se tou největší v celém metalovém světě, což se jí i díky agilnímu přístupu Larse Ulricha, pracovitosti a nezměrným pohlcením vlastní hudební kariérou, nakonec podařilo. Deska vyšla v červenci 1984 znovu u Megaforce Records a způsobila, že si kapelu za krátko vyhlídli daleko větší vydavatelské a manažerské štiky z hudebního průmyslu, ale o tom až příště. Dodnes vzniklo jen málo nahrávek, které by tak dokonalým způsobem zachytily proud hudebního dění v určité době. Tohle je jádro dění v heavy metalu roku 1984, jádro tornáda, METALLICA ve své nejsilnější chvilce. Exploze geniality! 100%? To je přeci málo!


13.11.2016Diskuse (10)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
31.10.2017 21:41

Myslel jsem, že mě v hudbě už nemůže nic překvapit, ale zboosterovaná harfa, to jsem fakt ještě nežral. :-)

https://www.youtube.com/watch?v=GiWG_KNFFgo

 

Imothep
16.11.2016 08:59

Presne tak! A navic . . . tenhle serial me stejne jako nektere predesle inspiroval znovu vytahnout tech prvnich 5 CD a uz si to tady pekne motam. A to jsem ty desky neslysel urcite vic jak 5 let(vim, ostuda, ale neni cas).

 

Valič
15.11.2016 21:44

Pokud mám být zcela upřímný, tak studiová tvorba Metallicy z posledního čtvrt století mi může být ukradená, ale prvních pět alb řadím k tomu nejlepšímu, co v metalu kdy vzniklo. Ride the Lightning a Master of Puppets jsou naprosto dokonalé desky. Na Kill ´em All a ... and Justice for All by se sice nějaké chyby našly (u prvního zpěv a texty, u druhého zvuk a stopáž), ale i tak se jedná o naprostou klasiku.

 

DarthArt
14.11.2016 21:41

Po všech stránkách dokonalá deska, možná nejlepší klasicky metalové album všech dob a pro mě vrchol Metallicy. Skvělý zvuk, písničky jedna lepší než druhá a od debutu neuvěřitelný skok nahoru. Z desky doslova stříká atmosféra, skladby se nikdy neohrajou, prostě všechno dobře. Škoda přeškoda, že Cliff tak brzy umřel, možná by se na skladě objevilo ještě víc takhle dobrých desek, místo Loadů a Svatých Hněvů bych je docela uvítal. I když, kdo ví, co by bylo, kdyby...

 

Bluejamie65
14.11.2016 21:21

To Stray: kdoví, jaký Crash Course mu v tom brání.

 

Stray
14.11.2016 17:08

zdenos: Akorát mne docela sere, že Loužu ještě netrklo psát regulérní recenze na tyhle stránky. :-)

 

zdenos14.11.2016 14:16

já si příspěvky generálního tajemníka přečtu rád kdekoliv, Metla, nemetla :))

 

Louža
14.11.2016 11:44

Ano, má aktivita v internetových diskusích skutečně velmi ovliňuje kvalitu hudby San Franciscské čtverky :-) Je třeba to explicitně zohlednit ;-)

 

Stray
14.11.2016 11:26

Už jsem chtěl napsat do recenze na novinku, že největším zklamáním už tak dosti nepřekvapivé a rutinní desky zůstává vykecávání tajemníka těchto stránek Louži na webu našich nepřátel a to, ačkoliv zde zrovna METALLICU rekapituluji.

 

Louža
14.11.2016 09:50

Tohle album mám velmi rád. Asi nejradši z klasického období Metallicy. Tam už je jasně vidět, že to nebude jen tak nějaká další řadová kapela. Absolutní skvost.