PARADISE LOST, HANGMAN´S CHAIR - Plzeň, Šeříkovka, 11.října 2022

Čekal jsem, že bude v úterý v plzeňské Šeříkovce na PARADISE LOST narváno a taky opravdu bylo. Není zrovna moc kapel, na kterých se metalheads mé generace tolik shodnou, nicméně hlavní důvody plného baráku vnímám dva. Jednak se zde dlouho žádný klubový koncert nějaké světově proslulé metalové partičky nekonal, a právě za druhé, na této kapele svůj vkus formovala celá řada z těch, kteří metalovou hudbou žili v průběhu devadesátých let, a že nás tehdy nebylo zrovna málo. Tihle Angličané mají ve zdejším prostředí stále mnoho příznivců a pamětníků, ochotných svou oblíbenou kapelu podpořit. Ten večer tedy do Šeříkovky dorazil široký kolorit známých a povědomých tváří z řad čtyřicátníků i o něco starších lidí. Netuším, jaká je maximální kapacita klubu (zdali tisícovka), ale z 90% ten prostor prostě obsazený byl. Hlavní hvězdy přijeli propagovat nejspíš svou poslední řadovou desku, tři roky starou „Obsidian“, ze které zaznělo nejvíce kusů (pět), jinak šlo samozřejmě o vyrovnaný průřez určitými úseky převážně starší tvorby PARADISE LOST. Zvuk byl po celou dobu hraniční, tedy ani ne vyloženě špatný, ale rovněž nešlo o bůhvíjak skvěle vyladěný výstup. Největším problémem se stala určitá přeřvanost nástrojů a naopak trochu utopenější zpěv, ale šlo si na to zvyknout.

Celý večer zahájila předkapela HANGMAN´S CHAIR, jejíž výraz spojoval nepříliš rychlá tempa a hutné kytarové stěny. Se synťákovými podklady ona masa nepřekypovala zrovna životodárnou energií. Spíše bych jejich styl nazval matným, ležérním, lehce progresivním rockem, který měl v určitých chvílích blízko k esoteričtějším polohám tvorby uznávaného Kanaďana Devina Townsenda. Jenže ve chvílích, kdy ze známého workoholika a šílence vystřelují kilowatty energie, nějaká zásadní gradace této partě prostě scházela, a tak jsem těch pár skladeb přijal jako povinné zahřívací kolo. Jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Koncert PARADISE LOST, dle mého, ukázal, jak velkou škodou je, že se Britové skrz vývojový oblouk nakonec vrátili k hutnějšímu doom metalu, nejsvěžeji a nejzajímavěji na mne totiž působili v dobách okolo alba „One Second“. Tvorbu, která po tomto mistrovském díle následovala a rovněž i tu z prvních šesti let po přelomu milénia, Angličané dnes pro jistotu koncertně vůbec nehrají. Když v totožném sále koncertovali přesně před dvaceti lety (turné k dnes zcela opomíjenému albu „Symbol Of Life“), jejich program působil energičtěji, svěžeji a tak nějak více cool a rockově, dnes šlo spíše o rutinní opáčko starých dobrých zasmušilých časů a k tomu byla přihozena hrst válů z alba „Obsidian“.

Pár dní před akcí jsem se předběžně zajímal, co nás ten večer čeká. Zjistil jsem, že PARADISE LOST hrají naprosto totožný set na každém koncertě tohoto evropského turné. Zkrátka žádné nepředloženosti, vše do puntíku nalajnované a hezky popořadě dle harmonogramu. Nakrájeno jako plátky salámu. Sedělo i pořadí jednotlivých skladeb odehraných v počtu třináct v základním hracím čase a tři v přídavcích. 

Na úvod jsme se namlsali „Enchantment“ z nejúspěšnějšího alba „Draconian Times“, pak došlo na novější věci jako „Forsaken“, „Blood And Chaos“ , charismatickou „Faith Devides Us - Death Unites Us“, nebo rutinní „Serenity“ či „The Enemy“, pravěk připomenula archaická a z mého pohledu muzikantsky naivní „Eternal“, aby si vzápětí Nick Holmes trochu dáchnul a lidi zakřičeli „As I Die“. Na dojemnou strunu posléze zahrála „One Second“, a aby mělo vystoupení alespoň nějaký švih, vše vygradovalo prostřednictvím „The Last Time“,  „No Hope In Sight“ a „Say Just Words“. On to v podstatě byl koncert ve stylu nezklame/nenadchne, kapela přehrála celou řadu notoricky známých a prověřených věcí, k tomu přihodila nějakou tu novější zahutnělost (doomeři pokývali, že je všechno v pořádku), a tak v jedné rovině vše proplulo až do cíle, kde došlo v přídavku mimo jiné také na vrchol v podobě „Embers Fire“.

Nick Holmes nebyl hlasově úplně špatný, ale rovněž bych jeho výkon nenazval zázračným, svým způsobem byli tak hlavními nositeli energie oba kytaristé, neboť jak mistr pověstných vyhrávek Greg MacKintosh, zde s aktuální image Piráta Ivana Bartoše, tak stabilně burcující riffař Aaron Aedy, drželi songy v obstojné fazóně a v rámci souhry s pulzující rytmikou nedovolili polevení koncentrace. I když PARADISE LOST na pódiu zvažují každý rychlý pohyb, patří stále mezi kapely, kterým pamětníci drží palce a plzeňský koncert z roku 2022 tuhle nezaplatitelnou devízu jednoznačně potvrdil. Tahle kapela má prostě stále spousty příznivců, což o sobě hodně jiných rafinovaně působících grup říci nemůže.

14.10.2022	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz