SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY - Smutnice

80%

Smutnice? Kdepak, spíš „veselice“, kdybych chtěl být jó vtipný. Protože SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY natočili album, u kterého sice můžete smutnit dle libosti, zároveň se ale taky radovat nad tím, že je tenhle multižánrový soubor stále v plné síle a jeho novinka překonává i předchozí „Návaz“. Na něj byly kladeny možná až moc vysoké nároky – vyšel přece pod hlavičkou renomované francouzské firmy Season Of Mist – které tak trochu opatrná deska nedokázala zcela naplnit. V žádném případě nešlo o slabou nahrávku, ale ani při opakovaném a pečlivém poslechu jsem se nemohl zbavit dojmu, že tu něco chybí. Nedokázal jsem to tehdy pojmenovat, ale „Smutnice“ mi pomohla – větší odvaha, průraznost, dravost. Moment překvapení. A přesně tohle jsou kvality, kterými disponuje nejnovější počin SSOGE, jemuž na světlo pohanské pomohli Yossi Sassi (bývalý člen ORPHANED LAND) coby producent a Roland Grapow, který se podepsal pod jiskrný a úderný zvuk. Dovolte odbočku – už sám fakt, že kapelu, která svůj výraz staví na kombinaci rozvážného doom metalu a moravské lidové hudby, produkuje člověk, který hrál v izraelské metalové kapele, mi přijde skvělý. Tomu se říká nenásilný střet kultur, z něhož může vzejít, a v tomto případě také vzešla, zcela jedinečná kvalita.

„Smutnice“ útočí hned od prvních tónů úvodní „Ten, který ukoval slunce“. Prvních pár vteřin naznačí ústřední dějovou linku a pak už jsme v centru dění. Jeden nápad střídá druhý, „Sajlenti“ jedou na plný plyn a v patách jim kluše opravdu přepychový zvuk, plný a barevný. Druhá „Kdo z nás je víc“ je pak nefalšovaná sypačka, ovšemže kořeněná všemožnými folklórními prvky. A znovu plná delikátních zvukových lahůdek, kterých si všimnete až po několikátém poslechu, té touhy vydat ze sebe zase jednou to nejlepší. Zapomínám na „Návaz“ a album mě začíná pohlcovat. Vidím před sebou sluncem protkanou louku, mám chuť si lehnout do trávy, přimhouřit oči a nechat se zavést do dávných časů, kdy se život lidský řídil dle generacemi prověřeného odvěkého zákonu.

Po úvodním nářezu se tempo trochu zpomalí, skladby „Synečku“ a „Ptakoprav“ jsou vedené ve volnějším rozjímavém tempu, stejně tak zadumaná „Malověrná“, která ovšem ideální připraví půdu pro zlatý hřeb desky: „Za nevěstou“. Slovem nádhera. Ryzí, drsná a pohanská. Už během úvodního nápěvu jsem si vzpomněl na Ivu Bittovou ve filmu Želary a na nedávný zážitek ze sledování režijního debutu Ondřeje Havelky Hastrman, postaveném na střetu křesťanské a pohanské kultury. Po nádherném úvodu se rozjede naprostá posluchačská nirvána. Valivé tempo, smyčcové vyhrávky, napětí od první do poslední vteřiny, uhrančivá atmosféra a refrén, u něhož je husí kůže pouze první stupeň toho, jak působí na posluchače. A když už máte pocit, že nemůže být lépe, přijdou další rytmické a melodické zvraty, které ze skladby dělají skutečný monument. Být všechny písně na Smutnici jako tahle, bylo by to jednoznačně za sto. Najdou se ale i okamžiky, které nejsou sice vyloženě špatné, ale jaksi „jen“ vyplňují schéma, daný standard, spoléhají na vnější atraktivní kabát, ale nedokážou zažehnout potřebnou jiskru. I tak je ale tahle deska velmi vysoký nadstandard, poctivě odvedená práce a důvod, proč být na tenhle moravský doomový ansámbl patřičně hrdý.

08.05.2018	Diskuse (5)	wuxia jindrich.goth@gmail.com