Last Hardrock Outsider

CATHEDRAL - The Last Spire

Je to již dva roky co britská doom/ stoner metalová stálice vydala prohlášení o ukončení své dvacetileté činnosti s tím, že po poslední nahrávce „The Guessing Game“ odjede ještě nějaké ty koncerty, a pak se definitivně odebere na věčnost. Nyní zde však máme další řadovku, takže to vypadá, že úmorně natahovaná pomalá tempa jsou této kapele vlastní, i co se týče rozhodnutí o pokračování nebo ukončení vlastní kariéry. Každopádně CATHEDRAL patří mezi soubory, které si na scéně vydobyly respektované místo a vešly ve známost svojským pojetím metalu, jinak opěvujícího počátky BLACK SABBATH a psychedelický ráz rocku let sedmdesátých. Jejich desáté řadové album dostalo název „The Last Spire“ a prý jde o absolutní rozlučku. Nechme se tedy překvapit, jak se věci budou nadále vyvíjet, protože kvílivé tóny kytary Garryho Jenningse jsou jak známo uvyklé znít ještě hodně dlouho poté, co dotyčný sejme z krku svůj nástroj, opře jej o aparát a v klidu se odebere do šatny na šálech horkého anglického čaje.



Když jsem tak přemýšlel o svých postojích k téhle kapele, jejíž éru vlastně pamatuji od úplných počátků, napadla mě určitá teorie. Ve vztahu ke CATHEDRAL dle mého názoru mohou existovat tři základní postoje/ tři základní druhy přístupů. První jsou oddaní příznivci co od nich berou vše nebo typy dokonale semleté promyšlenou marketingovou kampaní metalových médií z první půle devadesátých let, kdy se z této valivé obludy udělalo div že ne bombovní zboží, které mělo jakože určovat trend v heavy metalové hudbě tehdejší doby. Sem stoprocentně nepatřím.


Druhou kategorií jsou striktní odpůrci nebo jedinci s vlastní hlavou, kteří tenkrát díky odlišnému vkusu nesedli promyšlené kampani Earache na lep a věděli, že kapela s podobně slaboučkým zpěvákem, je zkrátka jasně přeceňovaná. Ani já jsem opravdu nikdy nebyl příznivcem Dorrianova projevu, zvlášť když kapela prostřednictvím stále delších a monotónnějších alb prokazovala čím dál méně sebereflexe. O nějakém vývoji v případě CATHEDRAL nemohlo být vůbec řeči, i když Dorrianovo vyvalování očních bulev v průběhu živých vystoupení mohlo leckoho dojímat. Zde to mám tak napůl - proti CATHEDRAL jsem nikdy nic neměl, ale Dorriana jsem považoval za nejslabší článek vždy.


Třetí skupinou jsou pak ti, kteří kapelu přijali alespoň v době jejich prvním pěti alb s vrcholem (kupříkladu) u dvojky „The Ethereal Mirror“, ale na druhou stranu shledávají současnost již nezajímavou. Ano, i tak lze nahlížet na nepříliš proměnlivou tvorbu CATHEDRAL. Do určitého bodu totiž skutečně mohli Britové připadat leckomu zajímavý, ale poté co se provalily záměry kapely po celých dvacet let setrvat takřka bez vývoje na svém, začala od nich řada lidí zdrhat, navíc přicházely nové kapely, nové styly atd. Tyto posluchači si však k tomu svému albu stále udržují kladný vztah.


Osobně se nacházím někde mezi druhou a touto třetí kategorií - miluju totiž zvuk Jenningsovi kytary, rovněž surrealistické obaly ze začátku jejich kariéry, sem tam nějakej song, ale na druhou stranu považuji Leeho Dorriana za vcelku podprůměrného zpěváka a hudbu CATHEDRAL s postupujícími lety shledávám čím dál nudnější. O co mi vlastně celkovým tímto pojednáním šlo? Novinka jsou typičtí CATHEDRAL. Příznivce kteří s kapelou přečkali celých dvacet let a byli s její tvorbou vždy spokojeni, nahrávka určitě potěší. Pro ostatní to bude další jejich nudná, dlouhá a nezajímavá variace na sabbathovský metal sedmdesátých let. Nic víc, nic míň.


05.06.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz