Last Hardrock Outsider

MOONSPELL - Extinct

Ještě před vypuštěním nového alba upozorňoval Fernando Ribeiro na směr, kterým se nová deska MOONSPELL bude ubírat a sice takovým způsobem, že se vyjádřil o své nespokojenosti se stavem, kam se v současné době gotická hudba a kultura ve spojení s metalem vyvinula. Šlo samozřejmě o kritiku stavu, kdy se z téhle dříve ponuré a temné hudby vytratila hloubka, tedy zejména utrápenost, zmar a pocity roztrpčení. Naopak prostor opanovaly pohádkové a bohatě nazdobené produkce. A byť nová deska MOONSPELL není žádnou strohou nahrávkou, která by potvrzovala jeho kritická slova, je poznat, že si kapela dala na výsledku záležet. Jde vlastně o jejich nejhitovější sbírku plnou vypalovaček, která stylově čerpá zejména z odkazu legend jako THE SISTERS OF MERCY, THE MISSION nebo dokonce TYPE O NEGATIVE, a k tomu Portugalci přidávají bohaté orchestrace, což vlastně trochu popírá frontmanova slova. Nicméně jde o chytlavou záležitost, pro kterou je nejpodstatnější silná skladba, schopná posluchače uhranout a vzbudit v něm nějaké emoce. Jsem rád, že se MOONSPELL vrátili do časů mimořádně dobře poslouchatelných písní, tedy do doby, která u nich skončila někdy po jejich třetí a dle mého nejlepší desce „Sin/ Pecado“. Z mého pohledu je totiž tahle gothic rocková novinka nazvaná „Extinct“ jejich druhým nejzdařilejším albem celé diskografie a to právě v závěsu za výše zmíněným mistrovským dílem, které si ve své době nekladlo žádné stylové ani umělecké bariéry.



Od přelomu milénia jsem neměl z jejich hudby tak dobrý pocit jako nyní a je mi úplně jedno, že kapela dnes vydatně čerpá z tvorby kapel a historických milníků, které gotický rock kdysi dávno proslavily a definovaly. Ostatně i já vždy raději sáhnu po původnosti, nicméně se těším z toho, že se MOONSPELL konečně po dlouhé době podařilo nahrát desku narvanou výtečnými songy, věc, která od začátku až zhruba do osmé skladby baví a nemá výraznějších slabin. Nové songy mají velký potenciál rozčísnout v posluchači emoce, jsou plné chytlavých momentů, výrazných zpěvavých linek, ale i barvitých pasáží. Dojde zejména k umocnění nálady skladeb z úvodu alba díky využití služeb blízkovýchodního orchestru – konkrétně jde o momenty, jenž má na svědomí turecký soubor z Istanbulu, který výsledek dochucuje způsobem, jakým by se to nepodařilo snad ani pověstným sladkostem z tohoto velkoměsta.


Hned v úvodu alba se nachází klenutě vystavěná „Breathe (Until We Are No More)“, začínající kytarovou vyhrávkou jak z repertoáru IRON MAIDEN. Skladba se za krátko vyvine v strhující jízdu a právě výše zmíněné folklórní prvky a exotické orchestrace ji v závěrečném reji dervišů hodně ovlivní. Sice jsem nepochopil, co měl Fernando Ribeiro na mysli tou kritikou načančanosti a pohádkové atmosféry, když právě toto je synonymem aranžerské pestrosti, ale budiž, zásadní pro mne je, že se jedná o výbornou skladbu. Titulní song nepolevuje a i on platí za parádní zpěvnou hymnu s výrazným refrénem a strhujícím kytarovým sólem Ricarda Amorima, které zde rovněž pluje na podkladě výrazných orchestrací. Při gothicrockové abecedě, jakou zde předvádí přímočará hitovka „Medusalem“, je vám díky setrvalému zaujetí musulmanských hudebníků jako při úprku křivolakými uličkami nad Bosporem. Obrovská chytlavost provází i rozvláčnělou skladbu „Domina“ a další gotickou vypalovačku „The Last Of Us“. Vrcholem celé nahrávky je posléze vlkodlačí temno „Malignia“, kde vás uhrane Fernandův hlasový projev a hrdost, jenž z kapely prýští na všechny strany. Je poznat, že si tentokrát MOONSPELL dali při skladatelských přípravách opravdu záležet, takhle dobří přes patnáct let opravdu nebyli. Hitový potenciál ve stylu alba „Irreligious“ mají i dvě další věci – „Funeral Bloom“ a „A Dying Breed“, které jsou pro MOONSPELL velmi typické vzhledem k jejich metalovým kořenům. Zbývající dvě položky už jsou zde však jen do počtu a za předchozími kvalitativně zaostávají.


Sečteno a podtrženo, plusem nahrávky jsou nebývale dobré skladby, přímočaré hitovky, které kombinují melodické momenty a gothicrockové kytary s bohatou orchestrací, a v nichž pak vyhrávky Ricarda Amorima a uhrančivý Ribeirův hlas vyčnívají. Mínusem je pak nepůvodnost a také přebuzenost dynamiky zvuku, která je achilovou patou mnoha dnešních CD. Kromě posledních dvou věcí považuji však všechny songy za mimořádně povedené. Jedno z nejlepších alb MOONSPELL a dost možná úplně nejlepší v tomhle století.


11.03.2015Diskuse (11)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

zdenos20.11.2017 19:40

95% :) oblíbené skladby: 1 2 3 4 5 6 7 8 9, desátá Baphomet je takový v poho outro celé desky :)

ad obal - mě se kupodivu líbí, kdyby se ta ženská dala transformovat do nezhyzděnýho reálu, určitě by měla hezký rysy :)

 

rumcajs29.05.2015 19:49

Album u mě s každým poslechem zraje jak víno, nemám problém jim teď napálit 100%.

 

Stray
05.05.2015 09:28

Novinkové recenze ve výhledu: ARCTURUS, KAMELOT, FAITH NO MORE, HELLOWEEN a z loňských alb doplním ANTEMASQUE.

 

Stray
01.05.2015 14:07

Bohužel asi ne, já k tomu projektu vztah nemám, vlastně jsem to slyšel jenom letmo, když ta nahrávka vyšla. Snad to pochopíš.

 

rumcajs01.05.2015 13:54

Strayi, bylo by možno udělat recku na projekt Fernanda Ribeira z 1998 Daemonarch - Hermeticum?Díky.

 

rumcajs14.04.2015 17:48

Album je fakt fantastické, promakané, hitové, tvrdé. A hlavně přináší skutečnou gotickou atmosféru, kterou takto uměli v nejlepších letech právě jen Moonspell.Ale ten obal se mi taky fakt nelíbí. Zvlášť, když stejný umělec dělal třeba fantastický obal Ungod od Morgoth.

 

Blacksoul14.03.2015 21:23

Skvělé.Jako vždy.každé album Moonspell je jedinečné.Ave Satanas.

 

Maro
12.03.2015 12:34

Obal veľmi nereže ani mne. Ani nemusím nejako extra pátrať a je mi jasné, že ho robil Spiros (týpek zo SEPTICFLESH), ktorý sa už v tých svojich hybridných postavičkách znázorňujúcich covery rôznych metalových skupín akosi stráca a opakuje.Album ako taký je výborný. Naozaj možno od Sin/Pecado, páni lepšiu vec nenatočili.

 

Stray
11.03.2015 22:33

Já ten obal novinky považuji naopak za jejich nejlepší.:-)

 

Stora
11.03.2015 11:00

Obal nevadí, aspoň projednou zvítězil obsah nad formou :-).