MESSA - Close

70%

Italská čtveřice MESSA nepatří zrovna k tradičním doom-metalovým kapelám a to ačkoliv je jejich hudbě vlastní určitá syrovost, s jakou před pár lety dokázaly zacházet snad jen americké kapely typu YOB či SUBROSA. Řekl bych rovněž, že kapele z Apeninského poloostrova je vlastní větší žánrový rozptyl a jistá dávka křehké muzikálnosti, jež jim umožňuje s lehkostí proplouvat (v případě žánrové konkurence trochu zatuhlým) metalovým terénem. Existuje několik indicií, které z MESSA činí unikátnější záležitost, než by se na první poslech mohlo zdát. Tou první je fakt, že Italové mají ve svém středu neotesaný klenot v podobě zpěvačky Sary B. Právě její jiskrně svěží a čirý hlasový projev udává skladbám životadárný ráz. V jejím případě jde doslova o zpěv touhy a naděje, který dokáže posluchače pozitivně nabíjet, nikoliv jim brát energii. Představuje tudíž to nejatraktivnější, co celý projekt sedm let nabízí.

Loňské třetí album „Close“ navíc zachycuje italský kvartet v momentě, kdy svou tvorbu hudebníci dokázali posunout k ještě větší otevřenosti, takže se vesměs strohé metalové skladby nevyhýbají vnějším vlivům, zajímavým vstupům nerockových nástrojů a exoticky znějícím aranžím. S tím souvisí druhá zajímavost této kapely, kterou jsou bezesporu právě exotické hudební nástroje. Můžeme tak dnes, rozhodně více než v případě prvních dvou řadovek „Belfry“ (2016) a „Feast For Water“ (2018), mluvit o znatelném vlivu world music, který sem vstupuje prostřednictvím středomořského, blízkovýchodního a severoafrického folklóru. Tyto prvky ve spojení s kytarovou hudbou pozvolného charakteru dokonale souzní a utvářejí celek se silnou atmosférou, jež nabídne posluchači takřka meditativní zážitek.

Kytarista Alberto Piccolo je navíc natolik tradičně zaměřeným hudebníkem, fanouškem URIAH HEEP, DEEP PURPLE, YES a BLACK SABBATH, že jen stěží můžeme sound MESSA nazvat post-metalem, právě naopak, skladby se vykazují silnou nákloností k starým časům, neboť právě jeho nástroj sebou nese bluesový nádech. Ne že by se šlo naproti sedmdesátkovému rocku a progresivnímu rocku, ale určitý odér dávných dob s nepatrným přesahem k ambientu i jazzu zde v podstatě rozeznáme. Právě díky své otevřenosti získává MESSA vzácný status neoposlouchaného tělesa, které při malých dávkách prospívá především duši posluchače. Dost možná, že právě díky nezanedbatelné míře otevřenosti, která je v rámci žánru stoner/doom vcelku vzácná, vlastně baskytarista, kytarista a šéf celého projektu Marco Zanin, kapelu MESSA kdysi zakládal.

Můžeme MESSA nazývat stoner rockem, doom metalem, ale díky vkusně dávkovaným vlivům zvenčí nám bude jasné, že nejde o úplně banální projekt. Úsporný a vkusný muzikantský jazyk, prostý jakéhokoliv bombastického balastu, propůjčuje nahrávce ráz věky ošlehaného moudra. Ano, tahle záležitost mě přijde hodně vyzrálá. Oceňuji tak zejména absenci growlu a dalších pubescentních metalových manýr, které výsledek ve valné většině jiných případů zkrátka jen kazí. Je skvělé, že zde k něčemu podobnému nedochází.

Pokud ze skladeb slyšíte majestátnost, pak je následkem skutečného muzikantství jdoucího skrz nitro, tedy skrz ničím nezveličovaný přístup – jako příklad můžeme poukázat na zdejší hru čtvrtého do party, bubeníka Mistyra. Materiál působí vkusně a semknutě, přesto každou chvíli narážíme na nějakou neprvoplánovou zajímavost – exotické nástroje a zvukové prvky v „Orphalese“ lehce kontrastují se skoro až hardrockovým rázem písně „Dark Horse“, což je kouzelný retro-song, jenž ve svém svižnějším tempu nabírá až koňský cval. Klip k horské pouti „Pilgrim“ zas poukazuje na existenci severoafrického vlasového tance nakh pocházejícího od Berberů. Zkrátka a dobře, album „Close“ nabídne dostatek materiálu k prozkoumávání a kapela se prostřednictvím oněch sedmi až desetiminutových skladeb dotkne nejen svého dosavadního uměleckého vrcholu, ale snad i věčnosti. I když nejsem hledačem pocitovek, uznávám zde velký nadhled. 

20.01.2023	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz