Boomer Space

MOONSPELL - Hermitage

Civilní a spíše rockově čistý hlas Fernanda Ribeira je oproti několika ohnivějším konceptům minulosti změnou. Stejně tak klidnější a co do emocionality střídmý charakter písní působí v některých fázích snad až meditativně. Výsledek však léčí. Album je prezentované bez přehnaného patosu a bombastičnosti, což je sympatické. Tohle všechno mě utkvělo v paměti již s prvními poslechy novinky „Hermitage“ od portugalských vlkodlaků MOONSPELL. A víte co na tom všem bylo z mého pohledu zajímavé? Že se mě to album vlastně líbilo a zároveň jsem si řekl, že tenhle materiál nebudou jejich klasičtí fanoušci zas až tolik velebit. Holt asi nejsem typický fanoušek MOONSPELL.


Pokud bych měl vybrat tři své nejoblíbenější nahrávky z diskografie Portugalců, určitě bych sáhl po synťáky prostoupené dark-popové jízdě „Sin/Pecado“ z roku 1998, industriálně chladném odlesku o rok mladšího počinu „The Butterfly Effect“, no a taktéž po albu „Extinct“ z minulé desetiletky, tedy kolekci, která se vykazovala nápadnou gothic-rockovou hymničností. Do tohoto trojúhelníku vlastně „Hermitage“ sedne. Po nabubřele orchestrálním konceptu „1755“, který postrádal skladatelskou lehkost a nápady, je pro mne novinka úlevným počinem. Přiznám se, že mne u MOONSPELL jejich návraty ke konzervativním, temně doomovým časům vždy štvaly a proto jsem kapelu považoval spíš za přežívající nositele nálady devadesátek a patetické dinosaury, než něco aktuálně podnětného. Forma se dostavovala čím dál víc se střídavou oblačností. Jakoby lisabonským čas od času došla odvaha zmoci se také na něco jen trochu neočekávaného. Opravdu nemám rád jejich alba „Darkness and Hope“ nebo „Memorial“.



Novinka mne nesejmula, ale na několika místech velmi potěšila dospělým náhledem samotných aktérů na vlastní tvorbu minulosti. Oblažila mne svou až floydovskou vyklidněností a zasněnou atmosférou. Právě pasáže, kde na monolitickém podloží Paixaových kláves zní každý dotek strun či dojde dokonce na vznosná kytarová sóla Ricarda Amorima, nemají v písních chybu. Je pravda, že deska na druhou stranu působí bez vrcholů a želízek v ohni, byť se na ní nachází celá řada povedených skladeb vyrovnané kvality. Jde však o materiál, který rozhodně není nápadný na první poslech, ale musíte se k jeho hodnotám poslechově dopracovat a při objevování přistoupit na jeho vlastnosti.


Z charakteru desky se trochu vyjímá její střed. Konkrétně song „The Hermit Saints“ s důstojným mnohohlasým chórem, zde připomínajícím chrámové prostředí. Klenutě vedená píseň s religiózním naladěním má přeci jen v sobě trochu toho patosu. Naproti tomu titulní kus „Hermitage“, coby lehce svižnější hymna, operuje s decentní chytlavostí, ale ve skutečnosti připravuje půdu pro komorní záležitosti jako „Entitlement“ a „Solitarian“, jejichž přirozený a civilní charakter vede styl MOONSPELL dospělejším směrem. Někde si připomeneme  koketérii s územím novo-romantiků, jinde dostaneme libůstku s přesahem až kamsi k PINK FLOYD. Nejdelší věc „Apophthegmata“ je signifikantní skladbou tohoto zvláštního a velmi nenásilného materiálu. Deska se drží atmosféricky rockového naturelu a experimentálního zvuku naprosto přirozeně a vlastně mě v jistých místech zavádí až kamsi k „A Deeper Kind Of Slumber“ od TIAMAT.


Nástup do alba není vlažný, jakkoliv MOONSPELL letos překvapivě rezignovali na dravost a drásavost nahrávek jdoucích za odkazem „Wolfheart“. První tři skladby jsou zajímavé ve svých odlišnostech: „The Greater Good“ má v sobě hloubku stěžejních děl MOONSPELL a nepůsobí ani moc vyčpěle, naopak zde cítím přidanou hodnotu právě v absenci onoho Ribeirovského neklidu a divočení, elektronikou rozcvičená „Common Prayers“ ukazuje, jak by asi tak zněli DEPECHE MODE, kdyby koketovali s potěmnělým moderním metalem, kterému nechybí vášeň a větší akce, no a „All Or Nothing“ přináší zklidnění, na jehož erotické náladě se poté odehraje většina materiálu. Ani píseň umístěná do pozice bonusu není marná. Jde o znamenitý cover CANDLEMASS „Darkness In Paradise“ plný ornamentálních ozdůbek a osudovosti. Za mne je tohle prostě zajímavě vedená deska MOONSPELL.


05.03.2021Diskuse (9)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Honza
01.05.2021 21:24

Nesedí mi soft verze Moonspell,Fernardův hlas mam rád hrubśí.Chybí mi tam syrovost a dravost.Vzpomínám na prvni alba Wolfheard,Ireligois,Antidote,a vrchol Memorial a Night Eternal.Od alba Alpha a Omega to kouzlo už nefunguje.Co je po tom už mi nesedí.A Hermitage mě nepřesvědčilo.Patřím ke starým fanouśkům,ale věřím že si nové najde,já už k nim nepatřím.

 

racik
21.03.2021 15:31

Skvělé album, zatím se mi zdá nejlepší za hodně dlouhou dobu, možná od Butterfly Effect. Nesází na hitovost jako Extinct, je víc o atmosféře míň na první poslech. A vlastně je spíše víc rockové než metalové.
Osobně nemám problém s žádným jejich albem, Darkness and Hope i The Antidote mám vysloveně rád, na chvostu jsou pak Memorial a Night Eternal, kde díky sázce na tvrdost přišli o svůj ksicht.

 

zdenos
17.03.2021 21:42

Já mám z Hermitage daleko větší radost, než z historického alba o Lisabonu, které bylo přehnaně tvrdé a zkrátka mi nesedlo.

Hermitage má hity: úvodní suita, obě klipovky, zamyšlená Entitlement, riffy nabušená Apophtgmata. Skvělé.

Novodobý top (Extinct) sice nepřekonán, ale i tak spokojenost. 85 procent.

 

Muf
14.03.2021 16:38

Poslouchám Moonspell od jejich začátku po dnešní dny. Vybírám obvykle podle nálady a je u nich z čeho vybírat. Novinka se mi líbí. Má temnější zvuk, na který si ucho za chvíli zvykne. Nicméně když jsem nedávno hned na to poslouchal Wolfheart, tak jsem si opět uvědomil, kam většina dnešních kapel směřuje. Pokud by se nebáli vlivu doby a zachovali zvuk z 90, tak by to bylo o kus poslouchatelnější. I tak nápaditá deska, která stojí za koupi. Kvalitní zvuk už bohužel nacházím jen u některých progrockových(metalových) kapel.

 

Mbody
09.03.2021 17:20

U mna megaspokojnost na 90%, najzaujimavejsi material od Sin/Pecado. Tie floydovske vplyvy su skvele, vobec cely album prekypuje originalitou, odvahou byt progresivny a muzykantskym fortielom, co som u Moonspell videl naposledy v 90s...

 

Smolik
06.03.2021 18:59

Typické neurazí-nenadchne. Je to příjemné, vlastně asi ani ne zklamání, ale určitě se to zařadí mezi slabší díla jejich kolekce. Mám rád Irreligious, Extinct, Sin/Pecado, k těm se vracím nejčastěji. Obávám se, že s novinkou to tak nebude.

 

gin
06.03.2021 10:39

Hirvis. Taky to tak vidím. Už 14 dní se snažím. Do sluchátek, do prostoru, v autě a i když mám Moonspell ve velké oblibě, stále nic. Nemám vlastně problém s žádným jejich starším albem, ale asi budu patřit k těm jedincům, co nové cd nepochopili.
I když se neztotožňuji, recenze moc hezky napsaná.
Nej alba: Irreligious, Extinct, 1755.

 

Hivris
06.03.2021 08:49

Já váš optimismus z Hermitage nesdílím. Album mi přijde jako ležák naředěný vodou z kohoutku. Ty nápady tam pořád jsou, ale už nemají říz.

 

Vatutin
05.03.2021 20:54

Hezká recenze. Přesně potvrzuji své podobné pocity z novinky, stejně tak podepisuji také svůj negativní vztah k prostřední části kariéry Moonspell, nebo radost z desek SIN Pecado, nebo Extinct. Možná škoda, že autor nepřekročil svůj současný odstup od kapel jako je Paradise Lost a třeba právě Moonspell, neboť deska je velmi povedená a pokud jí člověk věnuje čas, tak velmi potěší. Podle mne by jí slušelo 80%, ostatně většina recenzí v zahraničí hodnotí často i výše.