KING DIAMOND - The Puppet Master

80%

Vánoční čas v noční Budapešti by leckomu mohl evokovat romantické představy. V případě koncepčního alba KING DIAMOND z roku 2003 by však dotyčný snílek nemohl být dál od pravdy, neboť v příběhu odehrávajícím se v období vrcholného baroka se noříme pouze v lidském zmaru, bídě, krvi a pouliční špíně. V ztemnělých ulicích starého města na Dunaji se odehrává jeden z když ne nejděsivějších, tak rozhodně nejkrvavějších příběhů od dánského mistra. 

Zásadním pro vznik tohoto alba se ukázalo tehdejší zpěvákovo seznámení se s jeho budoucí manželkou, tehdy teprve devatenáctiletou maďarskou zpěvačkou Livií Zitou, jejíž hlas byl v rámci konceptu rovněž dostatečně využit. Jedno je jisté, ambiciózní metalová opera „The Puppet Master“ určitě nepatří k nejtvrdším a nejmetalovějším dílům od KING DIAMOND, naopak, mám z alba pocit, jakoby se svým pojetím blížilo spíše osudovým představení z prken, které znamenají (muzikálový) svět, což umocňoval fakt, že se tempo skladeb zvolnilo a do popředí vystupovaly čarovné harmonie a aranže navozující dojem tragického pouličního divadla. 

Deska vydaná u Massacre Records každopádně zkoušku s časem ustála a dnes platí za nejlepší post-mileniální dílo génia metalového hororu. Ten tuhle krvavou desku nahrál znovu v texaském Dallasu, kde již dlouhá léta žil, a ve studiu využil služeb nejen stejných hudebníků jako u předchozího díla „Abigail II. - The Revenge“, ale rovněž právě hlasu a potenciálu Livie Zity. Přítomni tak byli znovu kytaristé Andy LaRoque a Mike Wead, stejně jako baskytarista Hal Patino a bubeník Matt Thompson. Zpětně tak lze tohle období v diskografii KING DIAMOND hodnotit jako stabilní a plodné, vždyť obě díla od sebe dělí pouze rok a půl.

Příběh nás zavádí do historické Budapešti, do prostředí pouličního loutkového představení roku 1700, kde se v publiku potkají dva mladí lidé, na které tohle divadlo učiní hluboký dojem, stejně tak sami učiní velký dojem vzájemně na sebe, najdou v sobě zalíbení a brzy začnou tvořit pár. Jak však nadějně a odhodlaně jejich příběh začíná, o to hrůznější je jeho rozzuzlení. Netuší totiž, že loutkařem je velmi zvrácený člověk, neřád a vrah, který spolu se svou tlustou ženou Emerencií opravdu loutky v životní velikosti vyrábí z těl svých obětí, skutečných lidí z ulice, což ústřední hrdinové nakonec poznají na vlastní kůži. Mladík je vlastně vypravěčem celého příběhu, který retrospektivně vypráví už coby loutka z masa a kostí visící na hřebíku ve sklepě. Dílo nejen svým vypravěčským stylem a muzikálovým pojetím navozuje pocit hlubokého smutku a deprese, ale King zde v textové rovině rovněž prokazuje znamenitý cit pro detail, ať už opěvuje setrvalé pomalé padání sněhových vloček za oknem, jindy situaci nastíní prostřednictvím zvuku malého pochodového bubínku, jehož údery z ulice odkrajují čas z bezvýchodnosti a nekonečného martýria hlavních hrdinů.

Oba mladí lidé, vypravěč i dívka Viktorie, se po představení shodnou na pocitu, že jim loutky v jeden moment připadaly jako živé. Loutka malého bubeníčka jakoby na ně hleděla skutečně živýma očima. Všimli si i tance bez provázků a krvácení jedné z dalších loutek. Dívka Viktorie po roce představení navštíví znovu, což se jí stane osudným. Vypravěč se ji rozhodne hledat, vypraví se za ní a brzy zjišťuje, že loutkařova tlustá žena Emerencia  vyrábí loutky z těl chudáků přežívajících v nuzných podmínkách na ulici. Chodí si pro ně s nožem či sekerou. I vypravěč je poblíž jejího domu omráčen a probouzí se spoután až ve sklepě. Záhy zjišťuje, že jedna ze zdejších loutek má stejně modré oči jako měla dívka Viktorie. 

V rámci zrůdného sklepního rituálu, který se ukazuje být bizarním spojením čarodějnictví a chirurgie se loutkař se svou ženou odhodlají z hlavního hrdiny rovněž učinit loutku. Poté je umístěn na polici, nemůže se sice hýbat, ale vidí, slyší a cítí. Pán loutek své „výrobky“ nazývá „svými dětmi“ a aplikuje jim injekce oživovací krve, které loutkám umožňují pohyblivost a zvládnutí následujících představení. Jde o proces, který je nekonečným cyklem oživování a umírání. Vypravěč i Viktoria loutkařovi opakovaně způsobují během výcviku a představení jisté problémy a on je nakonec oddělí od sebe. Viktorii prodá do loutkového divadla v Berlíně, jeho si naopak pověsí na hřebík ve svém obchodě nějaký loutkařův známý, prodejce tretek. Oba se již nikdy neshledají, avšak neustále na sebe myslí a ve svých místech pobytu neustále trpí a děsí příchozí. Já si jen říkám, kam na podobně bizarní story ten Kim Bendix chodí? 

Jestli něčím deska „The Puppet Master“ v rámci diskografie vyniká, pak je to melancholická, teskná a depresivní atmosféra díla. Ambivalentní pocity během poslechu alba jsou zde přímo hmatatelné a právě příklon k hardrockovější podstatě a celkové zvolnění výrazu umocnilo ve skladbách, že tahle věc stran nálad vynikla. Je to patrné již u pozvolného úvodu v podobě temné „Midnight“, která představuje dvouminutovou introdukci připravující posluchače pomocí Kingova zpěvu a strašidelných kláves na dění příští. Následuje titulní „The Puppet Master“, kde se dostáváme do svižnějšího tempa. Song působí o dost strukturovaněji a je plný kytarových vyhrávek a kejklí. KING DIAMOND zde působí jako vždy sladěně s výpravnou podstatou své tvorby. 

Největší hitovkou na desce je určitě až následující píseň „Magic“, která upoutá svou přímočarostí, cválavým heavy riffingem, ale především velmi poutavým refrénem, kde se King blýskne ve zdvojených pěveckých partech právě s Livií Zitou. Jestli tahle deska patří k těm, které si King Diamond ve valné míře složil sám, pak naopak s tím souvisí i jisté zatažení se Andyho LaRoquea do ústraní. Kytarista totiž autorsky přispěl jen v případě čtyř skladeb. Jednou z nich je právě „Magic“. Progresivnější rámec tvorby KING DIAMOND se ukazuje hned v následující písni „Emerencia“, kde dochází na několik historizujících momentů a k tomu uzpůsobené takřka „operní“ složce stran zpěvů. Protože poslech alba budí dojem sledování hrůzostrašného děje, který nešetří vašimi smysly, nejedná se o věc, kterou bych si sám vybíral k poslechu příliš často.

Bolestnou chvilkou plnou beznaděje a utrpení je třeba hned následující „Blue Eyes“, která pokračuje v linii pro náročnější posluchače Kingovy tvorby, stejně tak středobod celého příběhu zhudebnělý ve skladbách jako „Ritual“ nebo „Blood To Walk“, které jsou plné brilantní instrumentace. Mezi výše uvedenými songy se nachází ještě „No More Me“, což je další z oněch bolestných atmosférických písní (či chcete-li předělů?) plných vnitřní nestability a zlověstné až depresivní atmosféry, jež celé dílo opanovává. K umocnění negativních pocitů zde slouží i škála klávesových motivů, zde např. simulujících zvuk pouťového flašinetu a podobných pouličních prvků. Ponurý a houpavě působící charakter má píseň „Darkness“, jež patří k těm, které mne spíše evokují tvorbu MERCYFUL FATE, ovšem nebýt pak onoho zrychlení a refrénové gradace, kde znovu dostává prostor Livie Zita. Právě hlas této dívky zásadním způsobem ovlivnil celé vyznění díla, což bylo ještě více znát díky následujícím písním „So Sad“ a „Christmas“, kde má dokonce sólový vokální part. 

Možná se to nezdá, ale ženský prvek k fenoménu KING DIAMOND vždy zásadním způsobem náležel. Vždyť vzpomeňme na krásnou staroegyptskou tvář z obalu debutu „Fatal Portrait“, postavu dívky Miriam či ďábelské novorozeně Abigail ze stejnojmenného druhého alba, tři generace žen v rámci americké rodiny u následujícího díla „Them“, malé dívky upálené inkvizicí na hranici a mučené v útrobách kláštera v rámci konceptu „The Eye“, či nešťastnou Lucy v depresivní duchně „The Graveyard“, všude tam (a nejen tam) má ženský prvek v tvorbě tohoto fenoménu své právoplatné místo. I u desky, která vrcholí grandiózní skladbovou overturou „Living Dead“, tomu není jinak. Jestli něco KING DIAMOND svým albem z roku 2003 potvrdil, tak především fakt, že je schopen nahrávat přínosná a umělecky znamenitě řešená díla ve stylu, který sám vymyslel a po více než dvě dekády rozvíjel.

06.06.2025	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz