Last Hardrock Outsider

METALFEST - Plzeň, Lochotínský amfiteátr, 5.-7.června 2015 (den třetí)

Třetí a poslední den festivalu jsem zahájil brzkou návštěvou areálu (už zhruba okolo půldruhé odpolední), abych zde mohl sledovat vystoupení mladých islandských stoner-rockerů THE VINTAGE CARAVAN, kteří právě v těchto dnech vydávají svou debutovou desku „Arrival“ (recenze přijde v dohledné době) u kolosu Nuclear Blast, ostatně tahle nahrávka na mne působí sympatickým dojmem. Stejně tak sympatickým dojmem na mne působí i tato tříčlenná kapela, byť je zřejmé, že kluci ještě zcela nedozráli v hotové „retro“ těleso, opěvující blues, psychedelický rock či hardrockový starověk z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Do úrovně třeba takových GRAVEYARD jim toho ještě dost scházelo a naživo působil jejich set se zahuhlaným, nepřikrášlovaným (krabičkami nepřikrmovaným) soundem až příliš matně a bez jiskry. Islanďané měli prostě do ideálního spádu hodně daleko, nicméně stylové složení programu Metalfestu svou přítomností ozvláštnili. Z dobré úrovně jejich prvního alba je však patrné, že jde o kapelu, která úroveň své nahrávky zatím nedokázala přenést na velké pódium.


 

Po koncertě omladiny z THE VINTAGE CARAVAN zhruba na hodinu a půl odcházím, abych se přišel podívat až na švédské deathmetalové stálice UNLEASHED, jejichž vystoupení zde sledovalo již velmi mnoho fanoušků, a jak se brzy ukázalo, tato smrtonosná přehlídka poctivým old-schoolem z počátku devadesátek všechny velmi bavila. Zrzavý bojovník Hedlund a jeho spoluhráči jako vždy stavěli na přímočarosti a nepříliš velké komplikovanosti, nicméně jejich skladby mají spád a jsou schopny řádně hnout s emocemi, nemluvě o jejich výtečnému vyšlechtění zručným kytarovým tandemem. Přehledné songy mají prostě všechno, co zhruba tak očekávám od podobné hudby a kytarová sóla si zde přímo užívám. V tu chvíli nebylo v areálu mezi fanoušky death metalu opěvovanější kapely. Osobně zůstávám při zemi a do notýsku si píši k jejich výběru z letitých klasik i skladeb podstatně novějšího data poctivou chvalitebnou. Koncertní návrat německých RAGE v legendárním tříčlenném složení uskutečněný po dlouhých dvaadvaceti letech (a sice pod novou značkou REFUGE) se myslím vcelku podařil, byť se nejednalo o bůhvíjaký „highlight“ festivalu. Peavy s Chrisem Ephthimiadisem a Manni Schmidtem zkrátka odehráli reprezentativní průřez největšími hitovkami ze svého období přelomu osmdesátých a devadesátých let, takže fanoušci power metalu dostali přesně to, co zřejmě žádali. Nechyběly skladby jako „Firestorm“, „Nevermore“, „Solitary Man“ nebo „Invisible Horizons“, které mnohé pamětníky nadchly, pár ostatních potěšily a celou řadu nezasvěcených naopak nechaly úplně chladnými.



Mám pocit, že hvězda švédských AMARANTHE po jejich třetí desce stále stoupá, takže zde musím rovněž potvrdit výbornou připravenost a koncertní formu tohoto tělesa i při plzeňské zastávce. Zřejmě nejpopovější a nejvíce mainstreamová kapela ze všech zúčastněných na Metalfestu mohla být ten večer chápána také jako spojení světa metalu s nezaujatým okolím, nebo také se všemi, kteří metalové hudbě doposud příliš neporozuměli, pakliže zde nějací podobní návštěvníci byli. Zkrátka ideální skupina pro děcka začínající tvrdší hudbě teprve přicházet na kloub. Záplava chytlavých hymen s futuristickými podkresy, budícími u mnohých dojem resolutního střetu s modernou, hned několik střídajících se zpěváků, z nichž každý měl v tom soukolí svou danou roli (někdo byl jakože hodný a někdo drsňák) a navrch skvělá balerínka Elize Ryd, která ten večer ukázala, že je soudě podle řeči těla daleko větší třída, než ta naivka, na kterou si doposud hrála v rozhovorech. To všechno byli typově rozliční AMARANTHE (člověk sám sebe přistihl, že si je v té koncertní rychlosti dokázal i pojmenovat: Legolas, Herkules, Linkin, Eliška, nu-metalovej basák...atd.:-)), kteří rozskákali amfiteátr. V proskleném mrakodrapu Nuclear Blast si tou dobou jistě mnuli ruce a zřejmě právě zadali zakázku na výrobu figurínek všech členů, které se brzy stanou trvalou součástí oblíbeného merche této kapely. Myslím, že tuhle partičku čeká světlá budoucnost. Folkem načichlá jinak vcelku banální metalová hudba následujících Švýcarů, tedy velmi populární kapely ELUVEITIE, mne osobně nechává naprosto chladným, a tak od této fidlovačky s úlevou odcházím za jinou zábavou - zkrátka tady je vkusová rozdílnost naprosto evidentní.



A co říci k hlavním hvězdám celého plzeňského festivalu, německým heavymetalovým legendám z ACCEPT? Musím přiznat, ačkoliv se mi jejich poslední dvě řadová alba stále příliš nepozdávají, že koncertně mne naprosto strhli. Bylo poznat, jak jim to s dvěma nováčky v sestavě skvěle šlape a jak jsou plní nadšení a zdravého entusiasmu. Mark Tornillo sice nikdy nebude takový dynamit jako Udo Dirkschneider, ale i tak jsem ho po nedělním večeru vzal na milost a musím přiznat, že byl zjevně nejlepší možnou volbou, jaká se dvojici Wolf Hoffmann/ Peter Baltes po třináctiletém období spánku nabídla. Jejich set byl od začátku dokonce narubaný zdravou energií a měl patřičný říz, takže bylo zcela jedno, zdali kapela zrovna hrála nějakou klasiku z osmdesátých let, nebo naopak skladbu z nové tornillovské etapy. Dojem metalové síly umocňovala stroze nastylizovaná scéna s vyvýšenou bicí artilérií na schodovitém kovovém podstavci a dva metry vysoké hradby Marshallů postavené podél celé zadní stěny pódia, což u většiny fanoušků budilo dojem, že se společně nacházíme v epicentru metalové horečky poloviny osmdesátých let. ACCEPT, jak známo, patří zejména do tohoto období hudebních dějin, nicméně ani jejich nová etapa na tom není (co do obliby) úplně špatně. Obě fáze jejich kariéry byly v koncertním programu vyváženy tak padesát na padesát. 



Hlavní prostor měla logicky výrazná kytara Wolfiho, která udávala směr většině hymen svými památnými riffy, sóly a vyhrávkami nebo momenty občasně nabízející notoricky známé motivy, které ACCEPT často zapasovávají do svých skladeb, i díky těmto chytlavým prvkům, ale i díky naprosto bombastickému zvuku šlo o prvotřídní stadiónovou show plnou té nejkvalitnější germánské oceli. Němci působili jako skvěle seřízený stroj, kde žádná položka nepřebíjí ostatní a jejich představení doslova vyučovalo z metalurgie. Co se tedy v neděli hrálo? Novou etapu reprezentovaly songy jako hned v úvodu vystřelené „Stampede“ či „Stalingrad“, dále pak „Dying Breed“, „Shadow Soldiers“ a „Final Journey“, nebo našlapané pumelice „Pandemic“, „No Shelter“ a „Teutonic Terror“ z comebackové desky „Blood Of The Nations“. Klasika pak dostala prostor během skladeb „London Leatherboys“, „Restless And Wild“, „Midnight Mover“ (vrchol večera), „Princess Of The Dawn“, „Fast As A Shark“ nebo v přídavku odehraných „Metal Heart“ a „Balls To the Wall“. Za mne – naprosto skvělé finále velmi povedeného festivalu.


12.06.2015Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

ov42
14.06.2015 10:51

Však oni je beztak nejspíš brzy přeplatí, aby k nim prešli, vždyť u tohoto finského vydavatelstbí začínali Nightwiah, Bodom.... I Když oni v nějakém rozhovoru řekli, že chtějí zůstat tam kde jsou, protože Finové jim nekecají do tvorby, což by u velkýho labelu nebylo automatický.

 

Stray
13.06.2015 23:32

Auu. Ale dík, já to nějak podcenil.:-) Takové chyby se zde stávají maximálně třikrát za rok. :-)

 

ov42
13.06.2015 23:03

Amaranthe vydávají u Spinfarm Records, nikoliv u Nuclear Blast.