Last Hardrock Outsider

HALESTORM - Back From The Dead

Za osmnáct let psaní recenzí jsem sice vypustil taky pár kravin, ale jestli mě nějaká mrzí a mám jí stále na paměti, týká se třeba zrovna pennsylvánské kapely HALESTORM, kterou jsem zpočátku považoval za velmi průměrný, maximálně mírně nadprůměrný projekt. A přitom když si dnes poslechnu kterékoliv z jejich pěti řadových nahrávek, musím uznat, že jde o silný a moderně znějící Hard N´Heavy band, kterému vládne divoký hlasový projev půvabné šelmy Lzy Hale a jejich alba vlastní výtečnou moderní produkci. Živelný zpěv ústřední persony zde naprosto zřejmým způsobem definuje vyznění celého projektu, to tvrdím, aniž bych chtěl snížit důležitost výtečně šlapající instrumentální složky. Hlas však posouvá jejich písně na území, kde se dnes příliš podobných interpretů nenachází. HALESTORM sice rádi vycházejí z kořenů amerického Hard N´Heavy, ale lze o nich rovněž říci, že se pohybují mimo mantinely subžánrově definované scény, neboť jejich skladby sice nepostrádají metalovou údernost, ale vlastní i popovější melodiku a naturel čehosi modernějšího, co muzikantům samotným umožňuje větší prostor k tomu se vydávat kamsi dál. Ne že by toho však využívali, HALESTORM vždy budou o přímočarém rocku.


S debutovou deskou se kdysi teprve zastřelovali, ale nejpozději od druhého alba „The Strange Case Of...“ už je lze považovat za plně charakteristický band s velkým potenciálem pro napsání hitovek, což následně potvrdila i další alba „Into The Wild Life“ a „Vicious“, která zde, na těchto stránkách, v době vydání sice obdržela pouze 60% známky, ale z dnešního pohledu je mě jasné, že se jednalo z mé strany o hrubá podcenění a slušelo by se u nich jít minimálně o 10% výše. S napětím očekávaná pátá deska „Back From the Dead“ bez pochyb potvrzuje všechno, co jsem stačil od předchozího alba na jejich hudbě pochytit a začal mít v oblibě. Jde o stvrzení svébytnosti a potenciálu kapely, v jejímž středu působí zpěvačka s fantastickým hlasem a skladatelským talentem, ale také zužitkování muzikantského potenciálu party, která se za jejími zády za žádných okolností nemění.



Novinka si sice zachovává obdobnou náklonost k starému dobrému Hard N´Heavy jako všechny jejich předchozí desky, ale po zvukové stránce, tak jako je u HALESTORM dobrým zvykem, působí hodně moderně a aktuálně. Zvuk kytar je mohutný, rytmika má všechny parametry současného studiového soundu a hlas Lzy Hale se démonicky pne nad vrstevnatou a ve svém pojetí hodně „power“ instrumentací, takže nemám opravdu žádnou pochybnost o pokračování správné cesty, byť i zde některé zpěvy a deklamace ve slokách se neubrání popovější stylizaci a hrátkám s trendy formou. Prakticky jde o něco podobného, co na svých posledních deskách předkládá vlivem aktuálních producentů třeba i Ozzy Osbourne. HALESTORM však nediriguje žádný Kevin Churko, ani zde nespolupracují s Andrewem Wattem, nicméně masivní moderní zvuk, přímočará forma i obdobné postupy z nich činí k novodobé Osbourneově sólové dráze velmi příbuzné těleso.


K nové desce. Je zřejmé, že plytčejších položek je zde vlastně méně než v minulosti a nová deska platí za dost možná nejtvrdší, nejmohutnější a nejvíce „heavy“ záležitost, pod jakou se kdy HALESTORM podepsali. Album „Back From The Dead“ produkoval stejně jako minulé „Vicious“ ostřílený rocker a studiový bard Nick Raskulinecz a jeho přístup je na výsledku zkrátka znát. Skladby jako titulní válec „Back From The Dead“, charakterizovaný fenomenálním vokálem divoženky za mikrofonem, stejně jako majestátními riffy a rytmy, mají ohromné charisma a posluchačovi je z hlavy jen tak někdo nevyžene. I další houpavý singl „The Steeple“ nepostrádá nasazení, melodiku, či s ní související chytlavost. Novinka mě přijde asi nejméně popovou věcí z dosavadních prací HALESTORM. Určitý náznak módní stylizace je znát pouze z nejslabší skladby alba („I Come First) a dost možná z trochu afektovaných vokálních linek jinak povedené hitovky Strange Girl“, ale ve výsledku se pokračuje spíše hutnými power hymnami, stavícími na středních riffových tempech, bytelném groovu a gradaci do nápadných refrénů. Tohle platí jak o pozoruhodné „My Redemtion“, ale také o dalších skladbách spojujících Hard N´Heavy poctivost se skoro až nu-metalovou přilnavostí - „Brightside“, „Bombshell“ nebo „Psycho Crazy“


Dojemnější a mírnější stránku nahrávky reprezentují především dvě zdejší balady, oběma nechybí atmosféra, potřebné pnutí a jsou dostatečně chytlavé. První Terrible Things“ vyznívá tajemněji, staví na smutné náladě a kytarové akustice, nad kterou má Lzy Hale prostor se postupně vyřádit. Druhá a ještě o něco křehčí „Raise Your Horns“, kde hlas zpěvačky podbarvuje pouze komorní part piána, v závěru nahrávky podtrhuje znamenité skladatelské rozpoložení HALESTORM. Za mne výborně zprodukovaná a různorodá deska z ranku moderního amerického hard rocku dnešních dní. Zvláštní, že deska měla vyjít až za tři dny, přičemž já ji koupil už v průběhu minulého týdne. Co je však podstatné, neodtrhl jsem se od ní.


03.05.2022Diskuse (6)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Adam
13.05.2022 10:55

Je to určitě příjemné, ale spíš na podkres/pozadí, než že bych se tou deskou chtěl hluboce prokousavat. Vždycky mě udivuje, že nějaká kapela je v počátcích schopna natočit super song typu "Freak Like Me" s husto cool refrénem, aby pak později zapadla do skladatelské rutiny (a to ještě nejde o nějaké čtyřicátníky). Stojím si za tím, že loňští Evanescence mě oslovili mnohem víc (a to mě nikdy předtím nebrali).

 

Pekárek
04.05.2022 23:34

Fajn příběh, Strayi.:-) Asi bych je měl konečně zkusit.

 

Stray
03.05.2022 10:06

Back From The Dead je dost pravděpodobně jejich nejlepší deskou, tedy z mého pohledu, dalo by se říct, že ze zvuku byly odstraněny prvky LadyGaga a zůstal Ripper Owens.:-) Fakt si to album užívám.

Ohledně mého dřívějšího podcenění. Dle mého za to mohly dva prvky, ten první, že s tím souvisela mediální tlačenka ve Sparku však považuji za méně podstatný. K tomu druhému - jak známo každý posluchač si oblíbené kapely také vybírá dle toho, jak s jeho naturelem ty lidi souzní vizuálně. Tehdy mě prostě trochu odrazovalo tak trochu slušňáčkovské nastavení těch tří kluků co Lzy Hale doprovází, nepřipadali mě jako rockeři moc autentičtí, spíš jako spolužáci z bakalářského studia, slušňáčci, studentíci, "hej, takových kapel jsou v USA mraky už od časů post-grunge", podvědomě jsem si říkal "co je tohle zase za uměle vyzdvihovanej projekt?":-) Proti Lzy nic, ta mě přišla vždy cajk, ale ti kluci...no nesouzněli s mou představou o kapele, o kterou bych se měl zajímat. A přitom bubeník je výbornej, vlastně jim to všem dobře šlape, takže mě dalo práci trochu upozadit předsudky, každý má předsudky, kdo říká že ne, kecá.:-)

 

romant
03.05.2022 08:43

Spark nečtu, to bude ono:)

 

Fenris 13
03.05.2022 08:28

Já bych řekl, že Straye (a mně taky) odradilo bezmezné adorování ve Sparku. Až cca před rokem, dvěma, jsem to zkusil pořádně a od té doby jsem je začal skutečně doceňovat. Ačkoliv nepřekonatelná pro mně zůstává Strange Case Of... ta je obrovsky nabytá hitovkami. A mám rád i jejch covery - Lady Gaga, Metallica, Judas Priest :-) Na novinku se těším, recenze navnadila :-)

 

romant
03.05.2022 08:02

Jsem si říkal, že na ně máš nějakou pifku:) Moje zatím nejoblíbenější deska Into The Wild Life. Tu jsem točil pořád dokola. Tak jsem zvědavej na tuhle.