KING DIAMOND - Abigail II: The Revenge

70%

Pokud budu mluvit za sebe, tak koncem devadesátých let a na začátku nového milénia můj zájem o fenomén KING DIAMOND dost upadal. Kapela však nepolevovala v tvorbě a hledala cestičky k návratu na výslunní. Deska, která si kladla za cíl pokračování jednoho z nejslavnějších konceptů od dánského hororového mága („Abigail“), mne však znovu k nenapodobitelnému kultu vrátila. Na původním konceptu z roku 1987 jsem vyrůstal a byl jsem zvědav, jak si v době, která podobné hudbě zas až tolik nepřála, vlastně KING DIAMOND povedou. Všeobecně nejsem příznivcem znovuobjevených chutí do pokračování něčeho, co kdysi dávno zažívalo úspěch. Něco jiného však je, když kapela dopředu připraví hned dva díly a ty pak krátce po sobě vydá (tak jako to udělali HELLOWEEN v osmdesátých letech s jejich prvními dvěma díly Strážce), ale tématické manévry do minulosti vlastní tvorby prostě příliš neuznávám. Ve výsledku však deska v lednu 2002 realizovaná prostřednictvím Metal Blade Records vůbec nepůsobí rozpačitě. „Abigail II: The Revenge“ tak v rámci pozdní fáze tvorby KING DIAMOND platí za  konkurenceschopné dílo. Jiná dvě řadová alba z post-mileniální éry (narážím na ta z let 2000 a 2007) totiž řadím kvalitativně v rámci diskografie KD až za tuto desku.

Když se Kim Bendix odhodlával vstoupit podruhé do stejné řeky, musel vědět, že má v zásobě materiál, kterým celý slavný příběh neshodí. Věc se povedla tak napůl, deska totiž vlastní skvělý zvuk a obstojnou produkci ctící letité kvality instrumentální brilance souboru, nicméně oživovat legendární příběh, který si roky držel auru jednoho z nejpovedenějších koncepčních děl v rámci historie heavy metalu, a zároveň nepoškodit původní opar tajemna, se ukázalo být zkouškou, na které by si mohli uškodit i ti nejlepší z nejlepších. Ve výsledku a vzhledem k době, která tenkrát probíhala a klasicky metalové soubory v ní rozhodně neměly na růžích ustláno, buďme vlastně rádi, že KING DIAMOND s touhle deskou alespoń udrželi laťku kvality svých pozdních děl.

Příběh nás znovu zavádí do prostředí starého venkovského sídla, kde se odehrával původní koncept. Dějově se přenášíme zhruba o dvě dekády dál, tedy do druhé poloviny 19.století. Záhy zjišťujeme, že původní děj ve skutečnosti nekončil pohřbením ďábelského novorozeněte, které způsobilo smrt svých rodičů. Abigail tehdy zůstala naživu, protože vůdce sedmi černých jezdců byl ve skutečnosti její nevlastní bratr a tak je zde překvapenému posluchači sděleno, že nebyla jimi přibita stříbrnými hroty do rakve, ale vyrůstala kdesi v ústraní dál. Údajně prý proto, že její duše nebyla úplně zlá. Když se v osmnácti letech Abigail na procházce v lese vlivem bouřky zatoulá, náhodou dorazí k onomu sídlu LaFeyů, kde byla kdysi zrozena. Poblíž branky zahlédne ducha „Malé Abigail“ z roku 1777. Dojde mezi nimi k interakci a dívka přelud miminka následuje. Když vejde do sídla, z čista jasna je uprostřed noci přivítána sluhou se stojanem svíček, který ji pustí dovnitř a usadí poblíž krbu. Posléze dívka zjišťuje, že je dům absolutně nepřehledným labyrintem chodeb. Když se jimi vydá, přichází do svatyně, bohatě nazdobené místnosti s velkým množstvím portrétů. Je zde však v přítmí na kolečkovém křesle ještě někdo. Tím sešlým mužem je Jonathan, její otec, který před osmnácti lety nezemřel na schodech do krypty, ale svůj pád přežil. Se smrtí jeho ženy Miriam se však nesmířil. Nyní užívá jména LaFey a čerstvě dospělou Abigail ve své zmatenosti nazývá jménem své zesnulé ženy. V noci Abigail probudí dětský pláč, sejde i přes varování sluhy do krypty, kde se znovu potká s duchem „Malé“. Ďábelské batole využije dívku k tomu, aby byli zlikvidováni oba muži – sluha i Jonathan, jenže v boji o přežití rovněž chytne plamenem ze svíček i interiér celého sídla a v tomto labyrintu uhoří všichni, … kromě „ducha Malé“, která po celou dobu tragédie zůstala ve sklepní kryptě. Příběh končí jejím nekonečným pláčem po své matce.

Celý tento příběh mi přijde nastavovaný a v podstatě na něm nespatřuji nic, co by původní koncept nějakým způsobem obohacovalo. Z tohohle důvodu vlastně tvrdím, že pokračování konceptu „Abigail“ nemělo být po patnácti letech oživováno. Ten důvod byl možná komerční, možná měl jen mistr potřebu po sdělení nápadů, které mu přišli v dané době skvělé. Přestože „Abigail II: The Revenge“ nikdy nemůže konkurovat původnímu příběhu, jde každopádně o obstojné album kapely KING DIAMOND. Nahrávku s hodně slušným zvukem, povzbudivou produkcí a tradičně solidní instrumentací. K Andy LaRoquemu se přidává druhý sekyrník Michael Wead. Mnohým je už tehdy znám z poslední předrozpadové fáze MERCYFUL FATE a ještě před tím z kapel MEMENTO MORI a HEXENHAUS. Oba kytaristé se zde skvěle doplňují a tak deska působí kytarově bohatě a zdobně, rozhodně trochu více, než alba z druhé poloviny devadesátých let. Svým způsobem připomíná spíše tvorbu osmdesátých let, ne však úplně, modernější ráz vyznění drží současnější groovy a hutnější sound. K baskytaře se po dvanáctiletém odloučení vrací Hal Patino, borec, co u KING DIAMOND působil v letech 1988-1990 a nahrál s nimi tři z pěti nejstarších a nejslavnějších děl. No a za bicí se poprvé usadil talentovaný Američan Matt Thompson, jehož rytmy zdobí i všechna následující alba.

Na desce upoutá už strašidelné intro „Spare This Life“, které posluchače uvede do víru starého příběhu s nově vyvstalými skutečnostmi. Na podobné vstupy do alb měl diamantový Král vždy talent. Následuje majestátní úvodní flák „The Storm“ s celou řadou zdobných sól, ale provedený i v strhujícím tempu, kde ze sebe kapela vydává to momentálně nejlepší. I další píseň „Mansion In Sorrow“ má své kouzlo a jistou míru okázalosti. Šálivá refrénová melodie v další skladbě „Miriam“ má v sobě noblesu období romantismu a skvěle zapadá do konceptu, který rozhodně nepůsobí jednotvárně, což se ukazuje i na dalších skladbách. Nejstrašidelnější skladbou je pravděpodobně „The Crypt“, ve které dochází k pozoruhodné kombinaci mezi tesknějšími akustickými momenty a dravější gradací. Jeden z vrcholů alba „Broken Glass“, i díky využití nadpřirozenému zvuku kláves song navozuje dojem střetu s historií a nadpřirozenem a také blízkosti s Kingovou tvorbou ze staršího období. Působí tak jako znovunalezené drahocenné koření z časů alb jako „The Eye“. Jak název napovídá, „More Than Pain“ je plná bolestných stenů, kde se King dokonale vyřádí. Mě osobně nejvíc baví skladba „Spirit“, protože když slyším její nosnou refrénovou část v klopýtavém tempu, tak ji posléze dlouho nemůžu dostat z hlavy. Deska poté vrcholí v asi nejprogresivnější skladbě, šestiminutové strašidelné katarzi „Mommy“, jež je plná muzikální dobrodružnosti a nejrůznějších teatrálních proměn. Celá deska na mne působí jako hodně slušné album této nenapodobitelné kapely, která kdysi nahrávala dokonce alba geniální. Na díle je poznat ona perfekce a mistrův ponor do tématu. Za mne tudíž spokojenost.  

02.06.2025	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz