RIOT - Army Of One

80%

Američtí RIOT by se s trochou nadsázky dali označit termínem „kapela mnoha tváří“. Tento soubor z New York City, si během své činnosti prošel hned několika zajímavými hudebními fázemi, mezi kterými však vždy dokázal ladně vybalancovat a z překážek, které se jim postavily do cesty, i náležitě poučit. Jejich umělecký kredit vždy třímal pevně v rukou šéf souboru a zakladatel kapely Mark Reale. A i když o něm dnes musíme mluvit v čase minulém (Mark odešel z tohoto světa roku 2012 ve svých padesáti šesti letech na následky Crohnovy nemoci), právě jemu můžou hudební stoupenci rockové a metalové muziky vděčit za to, že vždy držel prapor RIOT hrdě v rukou a i přes občasnou nepřízeň osudu, ze své cesty nikdy neuhnul. Zařadil svůj soubor k neochvějným hudebním pilířům, se kterými bylo potřeba dlouhodobě počítat. Některé z  nahrávek, které se spoluhráči během dlouhé kariéry vyprodukoval, se dokonce staly stylotvornými, ve svých specializovaných hudebních sortách.  

Sestavy RIOT často provázely nemalé změny. Jejich působení na scéně se dá rozdělit do několika etap. Vznik souboru se datuje k letopočtu 1975, kdy se pod Markovým vedením na scéně pomalu etabluje první čistě rocková podoba RIOT. První album vychází za dva roky a nese název „Rock City“. Za mikrofonem stojí zpěvák Guy Speranza, se kterým kapela dosáhne prvního výrazného úspěchu a to při třetí desce „Fire Down Under“. Ta je dodnes mezi fonoušky hard-rocku uctívána jako nejlepší produkt RIOT. Po výměně na pěveckém postu za Rhetta Forrestera a dvou klasických deskách „Restless Breed“ a „Born in America“, Mark soubor rozpouští a jméno RIOT nahrazuje kapelou NARITA. Ta však měla jen jepičí život, aby zakrátko Mark znovu pocítil potřebu vzkřísit původní název a spolu s později velice ceněným bubeníkem Bobby Jarzombekem a novým vokalistou s neskutečně vysoko položeným hlasem Tony Moorem, stvořil jeden z pilířů, za oceánem tehdy ještě ne příliš rozšířeného speed metalu. Albu „Thundersteel“ se dodnes metalová obec klaní s úctou a spolu s následovníkem „Privilege Of Power“ jej pasuje na samotnou špici v diskografii RIOT. Po neshodách v roce 1992 Moore kapelu opouští a na jeho místo nastupuje Mike DiMeo. Jeho neafektovaný a čistý vokální výraz posouvá produkci kapely k zemitějšímu rockovému vyznění, podepřenému o powermetalový základ s ostře silovou hudební strukturou. Styl RIOT od devadesátého čtvrtého roku, potažmo od desky „Nightbreaker“, až do právě zde recenzované kolekce „Army Of One“  se pevně přidržuje těchto hudebních akvizic, které pomalu rozvíjí, až do jejich nejsofistikovanějšího stupně, zastoupeného právě zmiňovanou Mikeovou poslední deskou s RIOT. 

Než se budeme společně zabývat její náplní, utrousím ještě něco málo k dalšímu překotnému vývoji uvnitř kapely. Po velké transformaci a epizodě s novým zpěvákem Mikem Tirrelim, se na četná volání fanoušků z období konce osmdesátých let, do souboru vrací ztracený syn Tony Moore, s jehož pomocí kapela vyvolává ducha „Thundersteel“ skrze desku „Immortal Soul“. Po skonu Marka Realea a odchodu Tony Moora se podoba RIOT mění na RIOT V (pět) a s novými spoluhráči do těchto chvil nabízí trhu další dvojici svých alb.  

I když jsem v průběhu své dosavadní pouti napříč hudebními teritorii vyzkoušel a vlastnil nespočet kotoučků pocházejících od značky RIOT, je to dnes už pouze deska „Army Of One“, ke které chovám úctu, vzpomínky i nemalý obdiv. Na ní se styl kapely vykrystalizoval do podoby, která je mému srdci nejbližší. Právě zde se velice vkusně proťala decentní metalická nabroušenost, s hard-rockovou melodičností, a vše jako statný pilíř podepřela sofistikovaná skladatelská průprava. Ta na mnoha místech upřednostňuje kvalitní neschematickou stavbu, před kvapíkovými závody tetičky metly. Deska se tedy až na dva rychlejší kusy odvíjí spíše ve středním tempu a čistý hard-rockový základ jí nasazuje pro RIOT až nezvykle průzračnou aromatickou patinu.

Titulní rychlopalný začátek „Army Of One“ je typickým příkladem powermetalových obrazců let předchozích. Věřím, že zarputilého metalistu tento song osloví, u mne jako rockera, je tomu spíše naopak. Jenže už s druhou věcí „Knockin at My Door“ RIOT rázně změní směr k americko - anglickým melodickým vodám, náležitě uberou a postupně naservírují několik, ve středních tempech ladně oděných krasavic. Mike jejich prostřednictvím pěje jako bůh, Reale přehrává zajímavé melodie a když se v refrénu dostaví atmosférické klávesy se silně romantizující náladou, je vymalováno. Hudební orgasmus není daleko. Vyplavování testosteronu pokračuje dál s podobně omamnou jízdou nazvanou „Blinded“. Nádherné přemostění do akustik v bridge a cválající riffy v refrénu dodávají trvajícímu chtíči na intenzitě. DiMeo tu opět kraluje. Nikam se netlačí ani následující „One More Alibi“. Tady musím pochválit především Realeovu kreativní hru a smysl pro velké a zapamatovatelné nápady. Je tu „It All Falls Down“ a já bezpečně cítím, že i další citelně silné vzplanutí. Song má bezpečně zaobalené kontury, vše je vyšperkováno k naprosté dokonalosti. „Helpin Hand“ dá na chvíli odpočinout z celé té extatické anabáze, a to i přesto, že tu jsou další rozekláté akustické mosty a překrásně modulovaný zpěv v hlavním motivu. Po druhém kvapíku „The Mystic“ (RIOT zřejmě chtějí zůstat i nadále power), připluje důrazná „Still Alive“. Velmi osvěžujícím kouskem je pak devátá „Alive in the City“, která svým překvapivým country feelingem evokuje jižní oblasti strýčka Sama. Hned poté následuje brilantní kus „Shine“. Do zdejšího rychleji diktovaného tempa nezapomíná zasahovat Markova citelná kytarová tónokresba. Po instrumentální „Stained Mirror“ desku zakončuje působivá rocková záležitost „Darker Side Of Light“.

RIOT pro mne dnes patří mezi kapely, od kterých mi ve sbírce zůstalo jen jedno jediné album. Album, na které ovšem nedám dopustit a které osobně hodnotím jako jejich vůbec nejlepší. Samozřejmě vím, že především oddaní fans epochy „Thundersteel“ se mnou budou striktně nesouhlasit, ale to je tak to jediné, co se dá v tomto případě dělat. RIOT aktuálně znovu hrají o poznání tvrdší, metalověji orientovanou hudbu, která jejich fandům přináší radost a uspokojení. Kronika jejich tvorby zůstává otevřená i nadále, přestože už ji nepíše duchovní otec Mark Reale. Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné a nám nezbývá, než se jim podvolit.

10.07.2020	Diskuse (3)	Horyna marekdt@seznam.cz