Last Hardrock Outsider

U.D.O. - Decadent

Jak známo, Udovi Dirkschneiderovi stále nelze upřít obrovské srdíčko, kterým se po celou svou velmi dlouhou a plodnou hudební kariéru řídí, díky čemuž zásobí metalovou scénu dalšími a dalšími alby, jenž ctí pravidla nesmlouvavé německé oceli. Udo se prostě pro heavy metal narodil a je třeba dodat, že je, i po čtyřiceti letech od doby kdy zahájil svůj útok na světová pódia, prostě maximálně uvěřitelný a svému osobitému projevu dokáže vtisknout to pravé pnutí. Můj zájem o novinku „Decadent“ (připomínám, že jde o patnácté řadové album kapely U.D.O.) je však způsoben skutečností, že se právě minulá kolekce „Steelhammer“, nahraná již v nové mezinárodní sestavě, nadmíru povedla, takže jsem neviděl důvod s chutí si nepočkat i na následovníka. „Decadent“ sice kvalit předchozí desky nedosahuje, ale stále jde o výživný vzorek heavy metalu ukuchtěný dle prověřených receptur maršálka z Wuppertalu. 


Zajímavé je, že právě Udovi jeho heavymetalové zaujetí věřím mnohem víc než současným ACCEPT, kteří slavnou značkou máchají do všech stran, aniž by za ní stálo něco, co by mělo potenciál naplnit její historický význam. Zatímco naturalizovaný Američan Peter Baltes na mne čím dál víc působí spíše jako zkušený obchodník, který si poněkud zapomněl na hlavě kudrnatou řepu, což mu ovšem nebrání prosadit do světa i ten sebe průměrnější materiál německých legend, pak Udo Dirkschneider je prostě řemeslník, který svou profesí žije a jehož největší radostí je opracovávat se zaujetím kovový materiál a o nic dalšího než o konfrontaci svých výrobků s fanoušky se nestarat. Dnes mu k tomu dopomáhá výrazně omlazený mezinárodní hráčský kádr, hlavně tedy dvojice schopných kytaristů Kasperi Heikkinen a Andrey Smirnov, který se již minule velmi dobře uvedl a i letos ve své kvalitní práci pokračuje.


 

 

Vsuvka: Dovolte mi zde jistou osobní konstrukci. Když člověk leží s chřipkou, někdy prostě z dlouhé chvíle shlédne v televizi i pořady, na které by se jinak nedíval, takže když jsem nedávno sledoval pár starých dílů německého krimi seriálu „Místo činu“, uvědomil jsem si, že s dinosaurem Dirkschneiderem je to v dnešní době v podstatě stejné jako s dinosaurem Horstem Schimanskim, který na počátku osmdesátých let také dlouhá léta pobíhal po ulicích Duisburgu, onoho apokalypticky vyhlížejícího, průmyslového a nanejvýš zapráskaného přístavního města v severním Porýní, a lovil grázly po hospodách a vykřičených čtvrtích, nestarajíc se o nic dalšího, peskován svými neschopnými nadřízenými, odvádějící zde zatraceně dobře onu špinavou práci. Udo si také na nic nehraje a jede si tu svou cestu po svém bez ohledu na to, kdo udává směr, tempo nebo trend metalové scény. Přejděme ke kriminálkám, ať to tedy dokončím. Když člověk vidí onu (z mého pohledu) dekadentní současnost v podobě kupříkladu amerického seriálu Kriminálka Miami nebo jiných podobných, kde všechny ty děsně důležité a nanejvýš afektovaně hovořící buzničky v typově smíšených vyšetřovacích týmech (chladná modelína, ambiciózní intoška, zakřiknutý Asiat, tichý IT expert, postarší šéf) řeší úchylné kauzy, nestačí se divit tomu, kam jsme to vlastně dospěli. Sakra, chybí mi bouráci, co makají osamoceně na faktických případech, a nemusí se jednat ani o Horsta, ani o Harryho Callahana, ale prostě o reálnýho chlapa/poldu. Takže to byla jenom taková moje malá, ale nutná crazydiamondí odbočka nad vývojem všech skutečností, která přemítá nad nepostradatelností osobností typu Dirkschneidera na metalové scéně.

 

 

Osobně patřím k těm, kteří tvrdí, že kapela U.D.O. nahrála své nejlepší desky ještě na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy si nově postavená sestava okolo fenomenálního předáka ACCEPT udělala dobré jméno na evropské metalové scéně a ani moc nepodlezla laťku, kterou fanoušci v letech hojnosti germánského metalu čekali. Šlo samozřejmě o první čtyři řadovky, kterými zaťatý frontman tenkrát rozdělil uvadající dráhu slavných ACCEPT na dvě kvalitativně zcela nesourodá období. Ostatní alba (počínaje „Solidjiž neměla takový potenciál, byť se tam občas dal nalézt solidní kousek. Z tohoto pohledu byla právě nahrávka „Steelhammer“ z roku 2013 hodně zdařilá. Současnost je opět v normálu. Je zde prostě vše, co by fanoušek od Uda Dirkschneidera čekal – řízné accepťácké pochody jako „Decadent“, „Pain“ nebo „The Meaning Of Life“, občasně zde proložené nějakou tou baladou (kupříkladu „Secrets Of Paradise“), dále pak výborné hráčské výkony nutné k tvoření heavy metalu, který je v případě této party stále na dobré skladatelské úrovni a hlavně všudypřítomné srdíčko, bez kterého by to prostě nikdy nešlo. Klasické album kapely U.D.O., co tedy chcete vědět dál?


02.02.2015Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
13.02.2015 13:19

Chystá se - recenze novinek: ANGRA, ANGELUS APATRIDA, SOUNDGARDEN (kompilace), PANDEMIA, BLACK STAR RIDERS, EUROPE, na jaře nebudou chybět novinky KAMELOT, PARADISE LOST, z tvrdších věcí pak MELECHESH, ENSLAVED, MORGOTH, UNLEASHED, MOONSPELL, odříct bych si dovolil MARDUK, kteří jdou se svou třeskutou blackovostí mimo záběr Crazy Diamond.:-) Nutné je sepsat další ASYLUM, které ponese název - Můj život s NAPALM DEATH, pokud tedy brzy neshledám, že je chystaná zápletka vyloženě kreténská, což je vcelku možné.:-) ROZHOVOR - probíhá s deathmetalovou PANDEMIÍ, RETRO: FAITH NO MORE, MARILYN MANSON, S.O.D., BLIND GUARDIAN, SLAYER, ANTHRAX, TESTAMENT, METALLICA, BLACK SABBATH a tak dále a tak podobně. Právě poslouchám vše ve stylu, "ať žije metal": BRYAN ADAMS - Reckless 85´, TOTO - Toto 78´, INXS - Greatest Hits, R.E.M. - The Best Of I.R.S. Years...And I Feel Fine 82-87´ (zvláštní jak byla tahle kapela talentovaná a svěží už v osmdesátkách, co už -> hlavně v osmdesátkách!:-)

 

Pekárek
02.02.2015 12:21

JJ, kdo umí ten umí, Udo i recenzent:)

 

james
02.02.2015 07:26

Absolutní souhlas s recenzí. A o excelentní vsuvce (kterou bych podepsal vlastní krví) netřeba mluvit. Klobouk dolů pane!Za mě taky 70%.