Last Hardrock Outsider

ACCEPT - Too Mean To Die

Už jsou to skoro tři roky, co řady německých heavymetalových veteránů opustil baskytarista Peter Baltes. Dlouholetý pilíř sestavy byl posledním spoluhráčem, který kytaristu Wolfa Hoffmanna doprovázel v časech plodných i těch o trochu horších. Pamětník slavných osmdesátých let, kdy značka ACCEPT proslula vývozní solingenskou ocelí a stala se jednou z nejuznávanějších evropských metalových formací, zvedl náhle kotvy. Kytarista Wolf Hoffmann tak dnes zůstal jediným článkem spojujícím aktuální aktivity této instituce s klasickou érou ACCEPT. Diskutabilní oprávněnost pokračování by se tak (po právu) mohla stát námětem všemožných teorií. Situace, kdy ACCEPT tvoří Hoffmann a pět dalších hudebníků, z nichž ani jeden nebyl v prvních dvaceti letech existence součástí kapely, vybízí k řadě otázek. V recenzi na novinkové album „Too Mean To Die“ se budu snažit nastínit okolnosti vedoucí k odpovědím. Textem článku se prolínají tři ústřední témata. První předesílá můj názor týkající se samotného Wolfa Hoffmanna a jeho pravé motivace udržet kapelu stále při životě a to i vzhledem ke kvalitě nových písní, druhé obsahuje zamyšlení nad přístupem fans k značce ACCEPT v současné době, navzdory všem novotám a generačním obnovám kádru, no a třetí část prakticky vyhodnotí můj pohled na novou desku.



Můžeme bez problémů přistoupit na to, že Wolf Hoffmann je posledním pamětníkem zlaté etapy a hlavní motor ACCEPT, ale zároveň v souvislosti s touto informací je nutné rovněž dodat, že německý band nebyl nikdy jen o něm, ale i o dalších jeho rovnocenných spoluhráčích. Namátkou vzpomeňme zpěváka Uda Dirkschneidera, baskytaristu Petera Baltese či bubeníka Stefana Kaufmanna. Hoffmann má sice obdobné postavení šéfa ACCEPT jako Steve Harris u IRON MAIDEN, ale vsadím se, že ani mozek Železné panny by svou značku neudržoval při životě za každou cenu. Neobnovoval by ji se svými kámoši od BRITISH LION v případě, kdyby se mu na ní ostatní „Maideni“ vyflákli. Dovedete si představit, že by Harris postupně nahrazoval v sestavě McBaina, Smitha, Dickinsona nebo Murraye někým novým a pořád by se tvářil jakože „my jsme ti IRON MAIDEN“? Já osobně jen stěží. Tím spíš, že IRON MAIDEN jsou stejně specifickou a na konkrétních členech postavenou kapelou stejně jako JUDAS PRIEST, METALLICA a ....ehm, právě ACCEPT. Hoffmann nebyl nikdy tak předsazeným a důležitým článkem sestavy, jako tomu bylo u jmen typu Davea Mustainea, Lemmyho Kilmistera či Roba Halforda. Důvod proč dnes stále drží při životě svůj band, a to i když jej opustili všichni spoluhráči ze slavných osmdesátých let, je z mého pohledu ryze finanční. ACCEPT jsou totiž pro Wolfa jedinou zaručenou spojnicí s nejvyšší heavymetalovou ligou, jejich jméno má, i díky němu, stále zvuk a je v tomto byznysu dlouhodobě zavedenou značkou. Fungování této instituce, připomínající dnes spíše vytunelované es-er-óčko, má tak jediné opodstatnění, a to je čistě pragmatické.



Během právě uplynulé dekády bylo nejednou prokázáno, že Mark Tornillo je vcelku slušným pěvcem, jehož chraplák se navíc ke zvuku ACCEPT velmi hodí, ale přiznejme si to otevřeně, nikdy Uda plně nedokázal nahradit. Stylová podobnost není v tomto případě všechno, neboť ten kvalitativní rozdíl v rámci hlasové síly, osobitosti a feelingu je mezi oběma pěvci asi stejně velký, jako kdyby jste nahradili dirigenta hry současné fotbalové Slávie někým, kdo byl ještě po třicítce na podobném postu kupříkladu ve středočeské Vlašimi. Nic proti Tornillovi, ale solidní revival nebo heavymetalovou kapelu druhého či třetího sledu by měl utáhnout bez problémů (kdyby se v Čechách objevil v sestavě těch nejlepších hejvíkářů, obstál by), velikáni formátu ACCEPT by však měli mít ve svém čele větší kalibr. Na druhou stranu maj ACCEPT velké štěstí, že vlastní velmi oddanou a věrnou fanouškovskou základnu, která jejich songy miluje a ačkoliv se většině pamětníků po Udovi stýská, stejně jako po starých časech, mám za to, že zůstávaj věrní právě i Wolfovi s jeho novou sestavou. Kytarista je si toho vědom, a tak nevidí důvod nepokračovat. 


Pro mne jsou však ACCEPT ryze esenciální kapelou, která je o konkrétních lidech, konkrétních osobnostech a jejich tvářích, o členech klasické sestavy, a tak každou změnu na muzikantském postu v rámci jejich sestavy přežívám se skřípotem zubů. Je to asi jako kdyby v METALLICE jednoho dne nahradili Hammetta třeba někým jako byl Broderick. Vemte si třeba Uwe Lulise, kytaristu spjatého s růstem takových dělníků žánru jako GRAVE DIGGER, jde o to, že si nejsem úplně jist, jak moc je tento člověk vhodný zrovna pro ACCEPT. I další současní členové (bubeník Christoph Williams, nováček a třetí kytarista Philip Shouse nebo baskytarista Martin Motnik) platí bezesporu za výborné muzikanty, ale soudě dle rutinního výrazu aktuálního alba si vážně nemyslím, že jsou nějak více spjati s tvorbou. Spíše jde o zručné žoldáky, kteří na povel spolehlivě odehrají vše, co jim Hoffmann nadiktuje. A to je právě ten největší problém. Aktuální materiál ACCEPT totiž nese osobnostní otisk prakticky jednoho muže. Z těch dalších cítím pouze odvedenou práci, nikoliv onu víru a odevzdání. Ono je to vlastně těžké, zvláště pak za situace, když i šéf hovoří o tom, že se v žádném případě nechce hudebně vyvíjet a že chce nahrávat už jen alba, která si budou podobná jako vejce vejci. Z tohoto důvodu striktně odmítám přistupovat k personálně obnovitelným zdrojům německé kapely s oslavnou náladou, tak jak nám ji předesílají jistá tištěná hudební periodika.


Přejděme tedy k desce „Too Mean To Die“, prostřednictvím které Wolf Hoffmann avizuje, že se nehodlá vzdát své značky a svého heavy metalu, což je samozřejmě v pořádku. Jen odmítám přistupovat k jeho produktu s automatickou servilností. Pokud ACCEPT hlásají, že se nechtějí posouvat ani o píď, a že chtějí hrát svůj metal stále stejně, tak koho deska vlastně můžou potěšit? Určitě ne lidi, kteří pro sebe potřebují hledat v muzice stále něco nového a zajímavého. I kdybych byl tradicionalista, rozhodně bych spíše sáhl po albech jako „Restless And Wild“ nebo „Metal Heart“, než abych si snažil vnutit představu, že se bez novinky neobejdu. Materiál vlastně nikoho nepřekvapí, neboť zvukovou formou, neměnou stylovou zarputilostí a svými nápady nepřekračuje stín několika svých albových předchůdců. Dle mého se jedná možná o nejslabší materiál, který je v rámci ACCEPT nazpíván Tornillem. Úvodní rychlý flák „Zombie Apocalyse“ má bezesporu klasický „heavy“ grunt, důrazné riffy, chlapské vokály a frenetický náboj. Zkrátka slibný úvod, ve výsledku však jde o jednu ze čtyř nosných skladeb celku. Titulní kus „Too Mean To Die“ je řádně rozdivočelý, ale značí jen standard posledních let. To pochodující „mravenci na práci“ ve třetí hymně „Overnight Sensation“ připomínají se svým „o-ooo-ooo“ českému rockerovi povědomé Burlaky. Sice jde o notorickou acceptí obvyklost, ale ve výsledku se mě vlastně skladba líbí. Jen si stále nejsem jistej, jak dlouho to s ní vydržím. Zkrátka takové hezké klišé.


Melodickou kytarovou vyhrávkou a stejně poutavou zpěvnou linkou upoutá asi nejhitovější „No Ones Master“, song vesele jedoucí na vlně živoucí energie klasického hard-bigbeatu. Sice jde znovu o dost klišovitý kolovrátek, ale dobrácké pivaře nesporně potěší. S „The Undertaker“ se dostavuje chlapská bodrost. Pracovnický pochod byl ostatně nominován do pozice pilotního singlu, což je možná dobré rozhodnutí, neboť jde o další velmi snadno čitelnou záležitost, kde není ani špetka nějaké umělecké nadstavby. Druhá polovina alba není zdaleka tak podařená jako ta první, spíše ve mně budí dojem producentsky nadmýchané vaty, kde pár skladeb dozdobují Wolfem Hoffmannem odehrané kytarové sólo pasáže převzaté z děl klasických autorů vážné hudby, takže v „Symphony Of Pain“ dostaneme známé citace z Beethovenova díla a v souvislosti se závěrečnou a vlastně docela ucházející instrumentálkou „Samson And Delilah“  pro změnu trochu našeho Antonína Dvořáka v podání jeho Novosvětské. Tyto předváděčky jsou pro ACCEPT velmi typické a nutno přiznat, že je kytarista opravdu umí hezky zapasovat do skladeb. Problém vidím spíše v tom, že ony skladby se tak nějak nevyjímají z obvyklých stylových schémat a nebýt oněch převzatých klasických partů, neměly by toho zas až tolik k nabízení. Vlastně jedinou výjimečnou položkou druhé poloviny alba je balada „The Best Is Yet To Come“, kde se Tornillo alespoň trochu ukáže coby zpěvák s širším výrazovým spektrem svého hlasu. Naproti tomu věci jako „Sucks To Be You“ a „Not My Problem“ považuji za zbytečnou výplň, díky které byla akorát nahnána stopáž nahrávky.


Z celkového pohledu je „Too Mean To Die“ vlastně docela slušná klasicky heavymetalová deska. Problém vidím spíše v tom, že tuhle docela slušnou heavymetalovou desku nahráli ACCEPT, protože ti by měli opravdu přicházet s něčím víc než průměrným. Vlastně se od minule skoro nic nezměnilo. Při dalších změnách v sestavě mne z toho zkrátka vychází, že tenhle ACCEPT budu mít možná docela problém akceptovat.


11.02.2021Diskuse (20)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Pekárek
18.02.2021 23:08

Teď jsem koukal na diskusi k minulé desce.:) Dobře to tam napsal o Death Row Kropis.

 

Pekárek
18.02.2021 22:48

Death Row jsem ve své době poslouchal docela dost, líbilo se mi, byl tam posun a pořád dost metalu, tehdy dávalo smysl. Musím ho oprášit.

 

Demonick
17.02.2021 14:35

Ako ACCEPT s Tornillom dobre začali s Nation/Stalingrad, tak biedne teraz pokračujú... Nuda, ktora nenadchne ani neurazí - max 6/10
100x radšej si vypočujem Objection či neprávom zatracovaný Death Row...

 

Stray
14.02.2021 22:19

dodatek: Věc se má hlavně tak, že "Too Mean To Die" pro mne prostě není album na 70%.

 

Stray
14.02.2021 22:11

jano100: K citaci mé věty v uvozovkách - ano, Tornillo je zpěvák, který by asi u kapel jako CITRON nebo AXXIS v pozitivním světle obstál (jména volena rychle), u ACCEPT určitě není špatný, ale na druhou stranu jejich výraz nikam nezvedá, nemá až tak charakteristický hlas, který by odpovídal statusu zpěváka jedné z pěti největších evropských metalových kapel všech dob (dle mého IRON MAIDEN, JUDAS PRIEST, HELLOWEEN, ACCEPT, KREATOR). Osobně se snažím právě tyhle čtenářsky vděčnější recenze sepsat důkladně, jak řekl Pekárek rozebrat věc z mnoha úhlů, tedy nejen můj pohled, ale i kontext doby a objektivní pozici a vývoj toho bandu, a dělám to právě z toho důvodu, aby se do nich měl problém navrtat snad i ten šikovný právník. V životě by mne nenapadlo, že 60% bude někdo považovat za kritický pohled, ACCEPT jsou, pravda, z osmdesátek i z počátku Tornillovi éry zvyklí na vyšší i mnohem vyšší známky, ale přeci jen 60% je pořád nad průměrem. X-Factor od IRON MAIDEN u mne nemá šanci vystoupat ani na o 10% nižší známku.

 

stefanos
14.02.2021 21:30

Nepiště dlouhý recenze kdo to má číst vy buzny, jinak asi dvě věty z toho jsem četl a souhlasím

 

Mauglí
14.02.2021 21:29

A mě se noví ACCEPT líbí, jejich historii všichni známe, víme co tam proběhlo a za ty roky taky už víme, co asi od nich čekat. A jelikož mě Tornillo vůbec nevadí, poslouchá se mi to dobře (jo, asi nostalgie, no, vyrostl jsem s nima) a je mi u toho fajn, nemám nejmenší důvod k nespokojenosti. Samozřejmě, že to Restless and Wild nepřekonává, ale proč taky, to už ani snad nejde, doba je přece už jinde. Když budu chtít klasiku (kterou stejně znám nazpaměť) tak si ji dám - teď mě ale baví nové, neohrané songy s perfektní ACCEPT trademark, a to vše úhledně zabaleno v pěkně nadupaným a vyleštěným zvuku. Mě to baví a co víc si přát? :-))

 

jano100
14.02.2021 21:10

Tak, čo sa týka samotných Accept, máš to napísané takto: "Nic proti Tornillovi, ale solidní revival nebo heavymetalovou kapelu druhého či třetího sledu by měl utáhnout bez problémů (kdyby se v Čechách objevil v sestavě těch nejlepších hejvíkářů, obstál by), velikáni formátu ACCEPT by však měli mít ve svém čele větší kalibr" Neviem, koho by si ako zodpovedajúci kaliber mal na mysli. Podľa môjho názoru tam Tornillo sedí, nakoľko tohto speváka som počul už na platni Metal Of Honor. Má vlastný výraz, určite by som nechcel ( a myslím, že ani ty ) na jeho mieste kópiu , alebo kópiu kópie Dirkschneidera.
Neber to hneď ako urážku.
Ďalšiu časť textu som už mieril medzi ostatných diskutujúcich, sám si sa zmienil, či sa ti OS bude ešte po nejakej dobe páčiť a Sucks To Be You si označil za výplň.
Ničím si sa neprevinil, sorry. Článok ( ako aj všetky tuná prezentované ) je prvotriedny. Ja som sa len pokúsil prezentovať názor svoj. Je to snáď diskusia? Tak som diskutoval.
Okrem toho tento web považujem za jeden z najlepších, čo sa rockovej muziky týka.

 

Stray
14.02.2021 20:38

Kde píšu, že se mě deska nelíbí a nebo že se mě nelíbí skladby Zombie Apocalypse a Overnight Sensation? Zrovna ty dvě jsou podle mne mezi nejlepší trojkou skladeb na nové desce. Provinil jsem se nějak tím článkem? Blood Of the Nations považuji za jednu z pěti nejlepších desek ACCEPT

 

jano100
14.02.2021 20:27

Tak som si to prečítal, a nielen túto recenziu, ale aj ďalšie dve na posledné albumy Accept.
Áno, už to nie je skupina z rokov 81 - 86. Ani už od nich nečakám, že by prišli s nejakým novátorstvom, Wolf Hoffman je predsa už len pán v rokoch ( je mu 61 ).
Ale zrážať to na úroveň, že je to už len nejaký revival, atď. to by si pán redaktor mohol odpustiť. Wolf Hoffmann bol jediný, ktorý v Accept zostal v každej situácii. Práve odchody Fischera ho donútili nahrávať všetky gitary samého. Určite ich nahrával sám aj teraz, je na to zvyknutý. Že vraj klasická zostava... pusťme si Death Row alebo Predator, čo tam vyšlo od klasickej zostavy. Chcelo to dosť odvahy postaviť znovu kapelu v roku 2009 na iných ľuďoch.
Nie vždy na konkrétnych členoch postavená kapela úplne funguje a vydá vždy skvelé veci ( JP vypustili dobré album po x rokoch, o IM ani nehovorím )
Ale vráťme sa k Accept. Mark Tornillo nie je Udo Dirkschneider. Nikdy ním nebol, ani sa tak netvári ( popočúvajte si platne TT QUICK, jeho výraz sa skoro nezmenil) a nečakám od neho že bude revať ako buldog, len aby napodobil Uda. Má svoj vlastný výraz, ktorý mne osobne sedí. Vekovo od Uda zas tak neuteká, tohto roku mu bude 67. Ale určite sa nehrá na nejaký revival, toto je už jeho piata platňa s Accept.
S hodnotením Blind Rage úplne súhlasím, ROTCh je podľa mňa o ničom, z tejto dosky som si nezapamätal skoro nič. Tiež som mal obavy, čo to ten Accept znovu do sveta vypustí. Ale tuná je 60 % jednoducho podľa mňa málo. Konečne som sa dočkal priamočiarych, pre Accept typických a hlavne zapamätovateľných skladieb. Toto sa vracia do obdobia niekde medzi Breaker a Balls. Je to možno až veľké retro, ale podľa mňa fajn. Je to rýchle, tvrdé, úderné a má to prijateľnú stopáž.
Že sa nepáčia riffovačky Zombie Apocalypse, Overnight Sensation alebo Sucks To Be You? Ale choďte... potom hoďte Russian Roulette do koša. Že tam je v niektorých skladbách zakomponovaná klasika? Hoffmann to robí už od roku 1985. Jediné dve skladby mi na tejto platni vadia - titulná vec ( márne čakám, a asi sa už ani nedočkám, že na mňa páni vytasia niečo na spôsob tituliek z práve spomínaného obdobia 81 - 85 ) a Not my problem. Zvykol som si dokonca aj na Undertaker. Platne typu Stalingrad ( podľa mňa najlepší Accept v novej ére ) sa už asi nedočkáme, ale tomuto by som dal kľudne 75 - 80 %.
A ešte jedna vec - finančné dôvody? Hoffmann to určite nepotrebuje, všetci z bývalej zostavy Accept sú už od 80 tych rokov dávno za vodou, okrem toho sa 10 + rokov živil úplne iným spôsobom. Keby takýchto ľudí muzika aspoň trochu nebavila, nerobili by to.