Boomer Space

ACCEPT - Too Mean To Die

Už jsou to skoro tři roky, co řady německých heavymetalových veteránů opustil baskytarista Peter Baltes. Dlouholetý pilíř sestavy byl posledním spoluhráčem, který kytaristu Wolfa Hoffmanna doprovázel v časech plodných i těch o trochu horších. Pamětník slavných osmdesátých let, kdy značka ACCEPT proslula vývozní solingenskou ocelí a stala se jednou z nejuznávanějších evropských metalových formací, zvedl náhle kotvy. Kytarista Wolf Hoffmann tak dnes zůstal jediným článkem spojujícím aktuální aktivity této instituce s klasickou érou ACCEPT. Diskutabilní oprávněnost pokračování by se tak (po právu) mohla stát námětem všemožných teorií. Situace, kdy ACCEPT tvoří Hoffmann a pět dalších hudebníků, z nichž ani jeden nebyl v prvních dvaceti letech existence součástí kapely, vybízí k řadě otázek. V recenzi na novinkové album „Too Mean To Die“ se budu snažit nastínit okolnosti vedoucí k odpovědím. Textem článku se prolínají tři ústřední témata. První předesílá můj názor týkající se samotného Wolfa Hoffmanna a jeho pravé motivace udržet kapelu stále při životě a to i vzhledem ke kvalitě nových písní, druhé obsahuje zamyšlení nad přístupem fans k značce ACCEPT v současné době, navzdory všem novotám a generačním obnovám kádru, no a třetí část prakticky vyhodnotí můj pohled na novou desku.



Můžeme bez problémů přistoupit na to, že Wolf Hoffmann je posledním pamětníkem zlaté etapy a hlavní motor ACCEPT, ale zároveň v souvislosti s touto informací je nutné rovněž dodat, že německý band nebyl nikdy jen o něm, ale i o dalších jeho rovnocenných spoluhráčích. Namátkou vzpomeňme zpěváka Uda Dirkschneidera, baskytaristu Petera Baltese či bubeníka Stefana Kaufmanna. Hoffmann má sice obdobné postavení šéfa ACCEPT jako Steve Harris u IRON MAIDEN, ale vsadím se, že ani mozek Železné panny by svou značku neudržoval při životě za každou cenu. Neobnovoval by ji se svými kámoši od BRITISH LION v případě, kdyby se mu na ní ostatní „Maideni“ vyflákli. Dovedete si představit, že by Harris postupně nahrazoval v sestavě McBaina, Smitha, Dickinsona nebo Murraye někým novým a pořád by se tvářil jakože „my jsme ti IRON MAIDEN“? Já osobně jen stěží. Tím spíš, že IRON MAIDEN jsou stejně specifickou a na konkrétních členech postavenou kapelou stejně jako JUDAS PRIEST, METALLICA a ....ehm, právě ACCEPT. Hoffmann nebyl nikdy tak předsazeným a důležitým článkem sestavy, jako tomu bylo u jmen typu Davea Mustainea, Lemmyho Kilmistera či Roba Halforda. Důvod proč dnes stále drží při životě svůj band, a to i když jej opustili všichni spoluhráči ze slavných osmdesátých let, je z mého pohledu ryze finanční. ACCEPT jsou totiž pro Wolfa jedinou zaručenou spojnicí s nejvyšší heavymetalovou ligou, jejich jméno má, i díky němu, stále zvuk a je v tomto byznysu dlouhodobě zavedenou značkou. Fungování této instituce, připomínající dnes spíše vytunelované es-er-óčko, má tak jediné opodstatnění, a to je čistě pragmatické.



Během právě uplynulé dekády bylo nejednou prokázáno, že Mark Tornillo je vcelku slušným pěvcem, jehož chraplák se navíc ke zvuku ACCEPT velmi hodí, ale přiznejme si to otevřeně, nikdy Uda plně nedokázal nahradit. Stylová podobnost není v tomto případě všechno, neboť ten kvalitativní rozdíl v rámci hlasové síly, osobitosti a feelingu je mezi oběma pěvci asi stejně velký, jako kdyby jste nahradili dirigenta hry současné fotbalové Slávie někým, kdo byl ještě po třicítce na podobném postu kupříkladu ve středočeské Vlašimi. Nic proti Tornillovi, ale solidní revival nebo heavymetalovou kapelu druhého či třetího sledu by měl utáhnout bez problémů (kdyby se v Čechách objevil v sestavě těch nejlepších hejvíkářů, obstál by), velikáni formátu ACCEPT by však měli mít ve svém čele větší kalibr. Na druhou stranu maj ACCEPT velké štěstí, že vlastní velmi oddanou a věrnou fanouškovskou základnu, která jejich songy miluje a ačkoliv se většině pamětníků po Udovi stýská, stejně jako po starých časech, mám za to, že zůstávaj věrní právě i Wolfovi s jeho novou sestavou. Kytarista je si toho vědom, a tak nevidí důvod nepokračovat. 


Pro mne jsou však ACCEPT ryze esenciální kapelou, která je o konkrétních lidech, konkrétních osobnostech a jejich tvářích, o členech klasické sestavy, a tak každou změnu na muzikantském postu v rámci jejich sestavy přežívám se skřípotem zubů. Je to asi jako kdyby v METALLICE jednoho dne nahradili Hammetta třeba někým jako byl Broderick. Vemte si třeba Uwe Lulise, kytaristu spjatého s růstem takových dělníků žánru jako GRAVE DIGGER, jde o to, že si nejsem úplně jist, jak moc je tento člověk vhodný zrovna pro ACCEPT. I další současní členové (bubeník Christoph Williams, nováček a třetí kytarista Philip Shouse nebo baskytarista Martin Motnik) platí bezesporu za výborné muzikanty, ale soudě dle rutinního výrazu aktuálního alba si vážně nemyslím, že jsou nějak více spjati s tvorbou. Spíše jde o zručné žoldáky, kteří na povel spolehlivě odehrají vše, co jim Hoffmann nadiktuje. A to je právě ten největší problém. Aktuální materiál ACCEPT totiž nese osobnostní otisk prakticky jednoho muže. Z těch dalších cítím pouze odvedenou práci, nikoliv onu víru a odevzdání. Ono je to vlastně těžké, zvláště pak za situace, když i šéf hovoří o tom, že se v žádném případě nechce hudebně vyvíjet a že chce nahrávat už jen alba, která si budou podobná jako vejce vejci. Z tohoto důvodu striktně odmítám přistupovat k personálně obnovitelným zdrojům německé kapely s oslavnou náladou, tak jak nám ji předesílají jistá tištěná hudební periodika.


Přejděme tedy k desce „Too Mean To Die“, prostřednictvím které Wolf Hoffmann avizuje, že se nehodlá vzdát své značky a svého heavy metalu, což je samozřejmě v pořádku. Jen odmítám přistupovat k jeho produktu s automatickou servilností. Pokud ACCEPT hlásají, že se nechtějí posouvat ani o píď, a že chtějí hrát svůj metal stále stejně, tak koho deska vlastně můžou potěšit? Určitě ne lidi, kteří pro sebe potřebují hledat v muzice stále něco nového a zajímavého. I kdybych byl tradicionalista, rozhodně bych spíše sáhl po albech jako „Restless And Wild“ nebo „Metal Heart“, než abych si snažil vnutit představu, že se bez novinky neobejdu. Materiál vlastně nikoho nepřekvapí, neboť zvukovou formou, neměnou stylovou zarputilostí a svými nápady nepřekračuje stín několika svých albových předchůdců. Dle mého se jedná možná o nejslabší materiál, který je v rámci ACCEPT nazpíván Tornillem. Úvodní rychlý flák „Zombie Apocalyse“ má bezesporu klasický „heavy“ grunt, důrazné riffy, chlapské vokály a frenetický náboj. Zkrátka slibný úvod, ve výsledku však jde o jednu ze čtyř nosných skladeb celku. Titulní kus „Too Mean To Die“ je řádně rozdivočelý, ale značí jen standard posledních let. To pochodující „mravenci na práci“ ve třetí hymně „Overnight Sensation“ připomínají se svým „o-ooo-ooo“ českému rockerovi povědomé Burlaky. Sice jde o notorickou acceptí obvyklost, ale ve výsledku se mě vlastně skladba líbí. Jen si stále nejsem jistej, jak dlouho to s ní vydržím. Zkrátka takové hezké klišé.


Melodickou kytarovou vyhrávkou a stejně poutavou zpěvnou linkou upoutá asi nejhitovější „No Ones Master“, song vesele jedoucí na vlně živoucí energie klasického hard-bigbeatu. Sice jde znovu o dost klišovitý kolovrátek, ale dobrácké pivaře nesporně potěší. S „The Undertaker“ se dostavuje chlapská bodrost. Pracovnický pochod byl ostatně nominován do pozice pilotního singlu, což je možná dobré rozhodnutí, neboť jde o další velmi snadno čitelnou záležitost, kde není ani špetka nějaké umělecké nadstavby. Druhá polovina alba není zdaleka tak podařená jako ta první, spíše ve mně budí dojem producentsky nadmýchané vaty, kde pár skladeb dozdobují Wolfem Hoffmannem odehrané kytarové sólo pasáže převzaté z děl klasických autorů vážné hudby, takže v „Symphony Of Pain“ dostaneme známé citace z Beethovenova díla a v souvislosti se závěrečnou a vlastně docela ucházející instrumentálkou „Samson And Delilah“  pro změnu trochu našeho Antonína Dvořáka v podání jeho Novosvětské. Tyto předváděčky jsou pro ACCEPT velmi typické a nutno přiznat, že je kytarista opravdu umí hezky zapasovat do skladeb. Problém vidím spíše v tom, že ony skladby se tak nějak nevyjímají z obvyklých stylových schémat a nebýt oněch převzatých klasických partů, neměly by toho zas až tolik k nabízení. Vlastně jedinou výjimečnou položkou druhé poloviny alba je balada „The Best Is Yet To Come“, kde se Tornillo alespoň trochu ukáže coby zpěvák s širším výrazovým spektrem svého hlasu. Naproti tomu věci jako „Sucks To Be You“ a „Not My Problem“ považuji za zbytečnou výplň, díky které byla akorát nahnána stopáž nahrávky.


Z celkového pohledu je „Too Mean To Die“ vlastně docela slušná klasicky heavymetalová deska. Problém vidím spíše v tom, že tuhle docela slušnou heavymetalovou desku nahráli ACCEPT, protože ti by měli opravdu přicházet s něčím víc než průměrným. Vlastně se od minule skoro nic nezměnilo. Při dalších změnách v sestavě mne z toho zkrátka vychází, že tenhle ACCEPT budu mít možná docela problém akceptovat.


11.02.2021Diskuse (23)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
16.01.2024 20:44

Kropis: I kdyby, vůči rýpání už jsem stejně imunní, to už dávno neřeším, web pojede bez změny, i kdyby tu byl jeden čtenářský příspěvek měsíčně.:-) Na tohle se vůbec člověk nemůže ohlížet, když něco chce dotáhnout.
Recenze na Eat The Heat i Objection Overruled tu časem samozřejmě budou, ale nejdřív se musím dostat k letům jejich vydání. Nyní mám před sebou asi ještě 5 alb z roku 1987, v průběhu roku doladím 1988, takže řekněme že za rok a půl by tu recenze na Eat the Heat mohla proběhnout. Na Objection si ještě budeš muset počkat. Neřekl bych, že ta deska byla ve své době zklamáním, v roce 1993, konkrétně to bylo někdy v březnu nebo dubnu, jí provázela docela mocná mediální kampań a celkově se mluvilo o dobrém albu, jenže asi ne tak dobrém, jak by si ACCEPT ve velikosti 80´s období přáli. Za mne v pohodě deska - možná dokonce by se i dotkla 80%.

 

Kropis
16.01.2024 13:11

Není to kam psát, chtělo by to dokompletovat Accept (ne prosím fakt to není navážení do Stray ani nějaké rýpání) :)
Každopádně dokončuji teď jeden projekt a jsem zavřený v kanclu, kde můžu točit, co se mi zlíbí. Tak jsem sáhnul mezi Accept a je takové postřehy. Pochopil jsem, že v době vydání Objection Overruled nezaznamenala velký úspěch, což naprosto nechápu. Ta deská je skvělá, pro mě o stupeň lepší než ruská ruleta. Dal jsem šanci Eat The Heat a začínám ji pomalu doceňovat, veledílo to nikdy nebude, ale minimálně první polovina je dobře našláplá a produkce kytar je famozní, třeba v solu u Turn the Wheel se Wolf urval ze řetězu :) A Rise of chaos, absolutně nechápu ten zabitý začátek desky, možná by stačilo změnit pořadí a trochu to naředit a dal bych v klidu 7/10 a možná i trochu víc. Nejlepší song na albu Worlds Colliding. Stále se neumím rozhodnout, jestli je nejslabší deska Predator nebo Eat the Heat, ale asi bych dal Predator a to mi vychází na 4/10. Docela bych se podíval na rozpitváno, ale musel by to dělat nějaký znalec.

 

stefanos
07.03.2021 22:02

To minulý album jsem rychle odpískal, teď ho poslouchám a není špatné, ale před ním jsem si pustil tohle a mám z něj lepší pocit, minimálně bude použitelné jako kulisa, což je málo, ale to minulý mi prostě zklamalo.

 

Pekárek
18.02.2021 23:08

Teď jsem koukal na diskusi k minulé desce.:) Dobře to tam napsal o Death Row Kropis.

 

Pekárek
18.02.2021 22:48

Death Row jsem ve své době poslouchal docela dost, líbilo se mi, byl tam posun a pořád dost metalu, tehdy dávalo smysl. Musím ho oprášit.

 

Demonick
17.02.2021 14:35

Ako ACCEPT s Tornillom dobre začali s Nation/Stalingrad, tak biedne teraz pokračujú... Nuda, ktora nenadchne ani neurazí - max 6/10
100x radšej si vypočujem Objection či neprávom zatracovaný Death Row...

 

Stray
14.02.2021 22:19

dodatek: Věc se má hlavně tak, že "Too Mean To Die" pro mne prostě není album na 70%.

 

Stray
14.02.2021 22:11

jano100: K citaci mé věty v uvozovkách - ano, Tornillo je zpěvák, který by asi u kapel jako CITRON nebo AXXIS v pozitivním světle obstál (jména volena rychle), u ACCEPT určitě není špatný, ale na druhou stranu jejich výraz nikam nezvedá, nemá až tak charakteristický hlas, který by odpovídal statusu zpěváka jedné z pěti největších evropských metalových kapel všech dob (dle mého IRON MAIDEN, JUDAS PRIEST, HELLOWEEN, ACCEPT, KREATOR). Osobně se snažím právě tyhle čtenářsky vděčnější recenze sepsat důkladně, jak řekl Pekárek rozebrat věc z mnoha úhlů, tedy nejen můj pohled, ale i kontext doby a objektivní pozici a vývoj toho bandu, a dělám to právě z toho důvodu, aby se do nich měl problém navrtat snad i ten šikovný právník. V životě by mne nenapadlo, že 60% bude někdo považovat za kritický pohled, ACCEPT jsou, pravda, z osmdesátek i z počátku Tornillovi éry zvyklí na vyšší i mnohem vyšší známky, ale přeci jen 60% je pořád nad průměrem. X-Factor od IRON MAIDEN u mne nemá šanci vystoupat ani na o 10% nižší známku.

 

stefanos
14.02.2021 21:30

Nepiště dlouhý recenze kdo to má číst vy buzny, jinak asi dvě věty z toho jsem četl a souhlasím

 

Mauglí
14.02.2021 21:29

A mě se noví ACCEPT líbí, jejich historii všichni známe, víme co tam proběhlo a za ty roky taky už víme, co asi od nich čekat. A jelikož mě Tornillo vůbec nevadí, poslouchá se mi to dobře (jo, asi nostalgie, no, vyrostl jsem s nima) a je mi u toho fajn, nemám nejmenší důvod k nespokojenosti. Samozřejmě, že to Restless and Wild nepřekonává, ale proč taky, to už ani snad nejde, doba je přece už jinde. Když budu chtít klasiku (kterou stejně znám nazpaměť) tak si ji dám - teď mě ale baví nové, neohrané songy s perfektní ACCEPT trademark, a to vše úhledně zabaleno v pěkně nadupaným a vyleštěným zvuku. Mě to baví a co víc si přát? :-))