AMORPHIS, SÓLSTAFIR, LOST SOCIETY - Zlín, Masters Of Rock Café, 12.listopadu 2023

Původně jsem na tomhle koncertě neměl vůbec být. SÓLSTAFIR jsem nikdy neposlouchal a LOST SOCIETY neznám vůbec. AMORPHIS mám rád, ale viděl jsem je ve Zlíně přesně před rokem a nebylo to nic moc. Hudebně to bylo v pořádku a výborně zahrané i nazvučené a se skvělou vizuální stránkou, ale kapela to celé tak nějak odzívala, diváků si moc nevšímala a hravě je smázli jak velmi uvolnění a dobře naladění DARK TRANQUILITY, kteří hráli před nimi, tak ELUVEITIE, co následovali po nich. Říkal jsem si – příště na ně sice půjdu, ale až zas pěkně po čase přijedou do Prahy (nebyli tu od roku 2015).

Čím víc se ale koncert blížil, tím silněji jsem cítil jakési vnitřní pnutí, že by mi to bylo líto a že bych se měl přeci jen do Zlína vydat. Hlavní důvody byly tři – jednak jsem chtěl zase cítit to chvění, když začíná táhlé, mnohovrstevnaté a dramaticky výborně vystavěné intro „The Bee“, při kterém (ať už jako otvírák, nebo jako přídavek) kapela za nadšeného vítání publika přichází na podium. Tahle skladba pojednávající o životadárné síle malých včel, které „staví své hrady“ v lebkách dávno mrtvých králů, se vyznačuje stejnou energií a intenzitou, jako je ta, o které se zpívá v samotném textu. Druhým a třetím důvodem bylo, že na setlistu tohoto turné se objevily další z mých vůbec nejoblíbenějších skladeb AMORPHIS, které minule nehráli: „Sky Is Mine“ z alba „Skyforger“ (2009) a „Amongst Stars“, která je stejně jako „The Bee“ z výborného „Queen of Time“ (2018). „Amongst Stars“ je duet zpěváka Tomiho Joutsena s vynikající a hlasově velmi výraznou Holanďankou Anneke van Giersbergen, původně z THE GATHERING a známou také z častých spoluprací s nejrůznějšími slavnými muzikanty a projekty, například s AYREON nebo DEVINEM TOWNSENDEM. Je to z mého pohledu možná vůbec nejhitovější skladba celé diskografie AMORPHIS a já se těšil, že ji uvidím naživo. Navíc jsem si potřeboval ve Zlíně něco zařídit, a tak jsem do Masters of Rock Café za pošmourného nedělního listopadového večera nakonec dorazil.

Se zlínskými koncerty mám jeden problém. Ani na festivalu Masters of Rock ani ve stejně pojmenované kavárně (a ani ve větší hale Datart) neberou platební karty, na což vždy při jednorázových nefestivalových návštěvách zapomenu, takže chodím obvykle ze zlínských koncertů vyschlý jako houba, protože si nemůžu koupit ani jeden drink.

Sál Masters of Rock Café byl už slušně zaplněn během první předkapely, finských metalcore divočáků LOST SOCIETY. Hudebně mi metalcore moc neříká, a to ani když jsou skladby doopravdy chytlavé, prostě to není moje parketa… A možná klukům z třetího největšího finského města Jyväskylä křivdím, ale já v jejich produkci moc nápadů neslyším. Technicky jsou velmi dobří a oba kytaristé skutečně prvotřídní s rychlými prsty a efektními i pěkně melodickými sóly, ale samotná hudba mnou protekla bez jakékoliv stopy dojmu, a to jsem jim dával šanci i doma. Kytarista a hlavní zpěvák Samy Elbanna je ale prvotřídní frontman, který se celou dobou pokoušel publikum rozpohybovat a rozskandovat. Povedlo se mu to tak napůl, bylo to přeci jen trochu na sílu a těch „fuckingů“ bylo taky až moc – asi je Samy odkoukal od svých amerických metalcore vzorů nebo co… Celkově je dramaturgie tohoto turné trochu divná. První kapela metalcore, druhou charakterizuje táhlejší repetitivní post-metal, třetí naopak éterický vzdušný melo-death. Moc se to k sobě nehodí, a to ani nemají za zády stejný label. AMORPHIS jsou u Atomic Fire, SÓLSTAFIR reprezentují Season of Mist, LOST SOCIETY patří k Nuclear Blast.

Zatímco je hudba LOST SOCIETY tuctová a neoriginální, SÓLSTAFIR jsou přesným opakem a z celé trojice jsou tihle Islanďané asi nejvíc nezaměnitelní a nejvíc svoji. Nikdy jsem jim moc šance nedal, ale krátce před koncertem mě jeden kamarád upozornil, že nejsou tak uniformně pomalí a monotónní, jak jsem si léta myslel. Měl pravdu a tenhle koncert do mě zasekl další drápek, abych jim dal i do budoucna šanci. Do Zlína kvůli nim asi znovu nepojedu, ale až přijedou do Prahy… S LOST SOCIETY měli nakonec přeci jen něco společného, a to velmi živého frontmana zpěváka-kytaristu. Aðalbjörn Tryggvason byl samý úsměv a v neustálém kontaktu s publikem, které si přirozeně podmanil, což neměl tak těžké, protože podle triček přišla část osazenstva právě na islandskou čtyřku. Zbytek kapely moc živý nebyl, ale nevadilo to. Vizáží pánové připomínali postarší vousaté islandské kovboje, na hlavách klobouky a na sobě dobře padnoucí kožené vesty. Hudba ale country nebyla. Jde o atmosférický valivý a temný post-metal/post-rock stavící na postupném vrstvení a opakování jednoduchých motivů, které postupně nabírají na síle. Přestože jsou SÓLSTAFIR dost repetitivní, nepřipadají mi nudní a skoro vždy, když jsem si na koncertě říkal, že by to právě teď už chtělo změnu, tak i skutečně přišla. Některé skladby bych ale přeci jen trochu zkrátil. Nejvíc na mě zapůsobila úvodní a vcelku rychlá „Bláfjall“ (má vynikající klip), pak „Ótta“ a také největší hitovka kapely „Fjara“, což přeloženo znamená „pláž“, s velmi temným textem o osamělosti, zradě a beznaději. Koncert ale beznadějný nebyl a skončil vesele, když si Tryggvason podal ruku snad se všemi přítomnými v první a druhé řadě. Jedinou vadou na kráse byl přebuzený hodně hlasitý zvuk. Stejně jako u THIS WILL DESTROY YOU (o dva měsíce dříve) mi přišlo, že mají snad zvukaři pocit, že je potřeba u tohoto pomalého post-metalu nahradit méně výraznou dynamiku o to výraznějšími decibely.

SÓLSTAFIR toho s AMORPHIS hudebně příliš nepojí, jistá příbuznost je ale v neveselých textech s tématy odcizení, smrti, věčnosti a přírody jako symbolu něčeho většího, božského. Jde samozřejmě o témata, která nejsou neobvyklá také pro mnoho dalších severských metalových kapel. AMORPHIS jsem viděl poprvé na turné s THERION v roce myslím 1996, kdy představovali mou (až dosud) nejoblíbenější desku „Elegy“. Mnoho si z toho koncertu dneska nepamatuju, mým nejsilnějším zážitkem byl – tehdy stabilně – otřesný zvuk v pražském Rock Café, který vytvořil ze všech nástrojů jednu velkou nečitelnou kouli. Z minulého zlínského koncertu jsem měl živější vzpomínky, ale jak už jsem psal, nebyly nic moc. Tentokrát to dopadlo mnohem lépe, kapela se možná cítí lépe v roli hlavních hvězd večera než coby předskokan. Ne že bychom se dočkali nějakého juchání a nadbíhání publiku, chlapci zůstali střídmí, ale pryč byl loňský chlad. Na pódiu se usmívali (nejvíc kytarový rytmik a občasný growler Tom Koivusaari) a zpěvák Tomi Joutsen i dost často vyzýval publikum, aby se přidalo nebo skandovalo. Začali jsme jako loni dvěma věcmi z nejnovějšího alba „Halo“ (2022), konkrétně „Northwards“ a „On the Dark Waters“, ale publikum i mě dostala do pořádného varu až teprve třetí „Bad Blood“ z výborné řadovky „Under the Red Cloud“ z roku 2015. Trochu jsem sám sebe překvapil, protože tahle skladba nikdy nepatřila k mým oblíbeným, ale na koncertě měla vynikající odpich a fungovala bezvadně. Velmi působivou měla i vizuální stránku, AMORPHIS jsou celkově na vizuálno dost zaměření, což je vidět jak na obalech jejich desek, tak v pečlivě naaranžované světelné show vystoupení.

Podobně mě strhla také klasika „Into Hiding“ z památné desky „Tales from the Thousand Lakes“ (1994) – kombinace klavírního intra s následujícím valivým metalovým nástupem prostě nemá chybu. Zajímavé pro mě bylo, že těch co nadšeným řevem vítali tuhle skladbu, nebylo v publiku až tolik. Tenhle dojem jsem si odnesl letos, stejně jako loni. Podobně na tom byly i dvě další staré klasiky „Black Winter Day“ a „My Kantele“. Inu AMORPHIS si během let našli jiné fanoušky, kteří vyrůstali na úplně jiných jejich deskách než já. Je to vlastně docela sympatické, že tam tahle nostalgická nota není, i když mi to pořád přijde trochu divné – jako kdyby BLACK SABBATH zahráli „Paranoid“ a většině publika to bylo jedno…

Současní fanoušci AMORPHIS mají prostě trochu jiné favority, než mám já. Hodně tak v publiku rezonovali dvě skladby, které zas skoro nic neříkají mě: „Silver Bride“ a „House of Sleep“. Já zas dostal, co jsem chtěl, v podobě „Sky Is Mine“ a především „Amongst Stars“, kde jsem se v nadšení opět s lidmi okolo sebe protnul. Nejsem přítelem samplů, dvojnásob nasamplovaných hlavních vokálů, což byl právě případ duetu „Amongst Stars“, kde part Anneke jednoduše pustili z pásku. Za mě by bylo poctivější, kdyby její party převzal Tomi Joutsen a jeho občasný growl obstaral Tomi Koivusaari. AMORPHIS zvolili jinou cestu, píseň je to ale tak skvělá a atmosféra byla tak výborná, že jsem to prostě hodil za hlavu a užíval si. Přídavek byl jen jeden, ale stál za to. „The Bee“ se mi neomrzí asi nikdy. Za mě povedený večer.

21.11.2023	Diskuse (2)	Gazďa