SWALLOW THE SUN, BEFORE THE DAWN, STAM1NA - Praha, Futurum, 18.dubna 2025

Už nikdy více! To jsem si říkal v květnu 2023, když jsem v pražském Futuru navštívil koncert Finů SWALLOW THE SUN. Odtažitá, studená a až nepřátelsky působící kapela bez kontaktu s publikem a nemastný neslaný koncert, kde prakticky nezahráli žádného mého favorita. To byly moje tehdejší dojmy.  Ale Gazďa míní a Odin mění… Přesně po dvou letech tak stojím opět před stejným pódiem, na které se mají vyhoupnout tihle doom-metalisté s divným názvem (Spolknout Slunce? A to jako proč? Jakože ze světa zmizela všechna vřelost?).  

Čas překryl tehdejší vzpomínky a já si mezitím uvědomil, že chyba byla víc ve mně v mém očekávání než ve výkonu kapely. Pokud to tak tahle temná pětice má, proč požadovat něco jiného? Druhým důvodem k návštěvě byla skutečnost, že Finové vydali na sklonku loňského roku skvělé album „Shining“, kterému jsem dal tehdy osmdesát procent a dnes bych ještě deset procentních bodů přidal. Ne, nestalo se „Černým albem doom metalu“, jak povídali v rozhovorech, to bylo jen zbožné snění… nebo možná jen fór, jako když OASIS kdysi říkali, že „(What´s the Story) Morning Glory?“ je lepší než „White Album“. Ať tak, nebo tak, jde o výbornou desku a moji nejoblíbenější od legendárního trojalba „Songs from the North I, II & III“.  

Dalším lákadlem zůstat na Velký pátek v Praze a věnovat se večer metalu byla osoba Tuomasa Saukkonena, kterého jsem naživo zatím neviděl, i přestože neustále touruje s některým ze svých projektů. I když žádná z jeho kapel není mou úplnou srdcovkou, tak jen pouhou shodou náhod se mi nikdy nepoštěstilo na něj narazit v rámci nějaké širšího line-upu. Jinými slovy jsem si také přišel odškrtnout jednu melo-deathovou hvězdu. 

Finský trojlístek finalizovala sympatická STAM1NA, která koncert začínala a dostala slušných 40 minut. Mně neznámé kvarteto, které ale musí být, soudě podle hojné sledovanosti na YouTube, ve své domovské zemi dost oblíbené. Tihle kluci mi svým klaunstvím a odlehčenou prezentací ze všeho nejvíc připomínali krajany WALTARI nebo TURMION KÄTILÖT. U takových kapel člověk objevuje jistou příbuznost s českým ironizujícím a zlehčujícím humorem. Říkám si, jestli to není tím, že i Finové jsou malý národ, který – na rozdíl od sousedů Švédska a Ruska – nikdy nebyl opravdovou říší a tím pádem tam stejně jako u nás zakořenila ironie a humorné vidění světa. Nemluvím o parodii, ale o jistém humorném magickém realismu, kdy se žertovné mísí s vážným a oboje existuje zároveň – takové švejkovské či hrabalovské vidění světa. Chvála bláznovství WALTARI, swamp metal KALMAH nebo rozpustilé juchání KORPIKLAANI. Přijde mi, že „sebevědomí“ Švédové v hudbě tenhle druh humoru nemají. I hudebně bych STAM1NU zařadil někam k WALTARI. Zábavný a trochu rozpustilý metal s celkem chytlavými melodiemi, ať už zpívanými či vyřvávanými. Kapela je na scéně už třicet let a na sebevědomé a sebejisté pódiové prezentaci to bylo vidět. Na pódiu byli jako doma a i pravidelné „Fuck You“, kterým častovali publikum, nevadilo – na rozdíl od  povětšinou toporně siláckých kapel z USA – to zde naopak znělo mile a přirozeně. „Přijeli jsme z Polska. Víte, co znamená slovo kurva?“ Asi největší vypalovačkou byla thrashová „Valtiaan uudet vaateet“ (Císařovy nové šaty) a dost dobrá byla i klidnější „Taivas“ (Nebe). Kluci jsou také opravdoví šampioni v synchronizovaném mávaní kšticemi. V tom se jim vyrovnají myslím jen SATURNUS.  

Výrazem pak těmhle srandistům nemohli být obě další finské kapely vzdálenější. Každá přitom jinak. BEFORE THE DAWN jsou příjemný a jednoduchý melo-death – sloka, refrén, sloka, refrén, sólo, občas most, refrén a konec. Image kapely je ale tentokrát skrz na skrz vážné. Myslím, že to ani jinak kapelník a multiinstrumentalista Tuomas Saukkonen neumí. Tenhle svalnatý vousatec s výrazem divokého medvěda se nesměje zřejmě nikdy – ani na pódiu, ani na fotkách, ani v klipech, a kdo ví, jestli v osobním životě. Při všech těch jeho projektech (ještě WOLFHEART a DAWN OF SOLACE) na to asi nemá čas, protože nejen skládá, ale je také schopen obstarat prakticky všechny nástroje plus growl. V případě BEFORE THE DAWN každopádně jeho hlasivky už pár let odpočívají, když si čistý i drsný vokál vzal na starosti Paavo Laapotti. Ze studiových nahrávek je zřejmé, že výrazně jistější je Paavo v té tvrdší formě zpěvu, což se potvrdilo i naživo. Chrocht má prvotřídní a pěkně hluboký, běžný projev ale tak silný není a působí trochu nejistě, i když to není žádná tragédie. BEFORE THE DAWN už měli ale lepší (čisté) zpěváky. Každopádně se principál Saukkonen klidně může posadit za bubny, což je po kytaře jeho další oblíbený nástroj. Koncert to byl nicméně dobrý a pěkně to odsýpalo. Na mě jsou sice některé čistě zpívané pasáže možná až moc sladké, ale skládat Saukkonen umí. Asi nejvíc bavily starší vypalovačky „Dying Sun“, „Deathstar“ a samozřejmě závěrečná „Deadsong“, což je opravdová melo-deathpopová hitovka. Z připravované desky nám naservírovali ochutnávku v podobě prvního singlu „As Above, So Bellow“, která se proměnila ve čtvrtý vrchol koncertu, při kterém si i pár týpků kousek od pódia zamoshovalo. 

Nic takového se nedělo při hlavních hvězdách. Na to jejich hudba úplně není. Nejde o úplně pomalý doom a Spolknuté Slunce má někdy i rychlejší deathové a občas i blackové pasáže, ale je to celkově snivější a hypnotičtější hudba. Na nějaké divoké poskakování se to moc nehodí. Pro mě to byl každopádně zcela jiný zážitek než před dvěma lety. Zaprvé mě už odtažitý přístup kapely nepřekvapil, zadruhé hráli z mého pohledu lepší věci a hodně z nového, povedeného a velmi chytlavého alba. Z dvanácti odehraných skladeb jich byla ze „Shining“ polovina a z těch nejlepších kusů zazněly „What I Have Become“ a „Charcoal Sky“, kde se v obou případech střídají hutné energické growlové sloky s něžnými, tklivými a výraznými refrény. Podobným případem je i „Melancholy“, která už je ale takřka úplně „oddrsněná“ a pevně vězí v teritorii okupovaném kapelami jako KATATONIA. Uvítal bych, kdyby došlo ještě na titulní věc alba, která je snad jako jediná věc desky založena na silném riffu, a pak na „Velvet Chains“, asi vůbec největší hitovku, kde se proplétají mužské a ženské hlasy. Ta alespoň zazněla jako podkres pro nástup kapely, což je ale samozřejmě slabá náhražka. Z klasických a doomovějších věcí dobře fungovaly „Dont´t Fall Asleep“, „These Woods Breathe Evil“ nebo „Cathedral Walls“, kde ale myslím nebylo nutné pouštět hlas Anette Olzon z pásku, což působí vždy uměle. Vystačili bychom si klidně s projevem principála Juhy Raivia. SWALLOW THE SUN kladou důraz i na vizuální stránku, a pódium tak zdobila velká ledka s motivem mraků a dvou spojených rukou z poslední desky, které přecházely mezi písněmi z jedné barvy do druhé. Jednoduché, ale působivé… 

Celkově ve všech třech případech kvalitní finský metal středně drsného ražení a pokaždé dost odlišný. Příjemný večer s dobrými kapelami.  

27.04.2025	Diskuse (0)	Gazďa