Last Hardrock Outsider

KATATONIA - City Burials

Bylo celkem těžké vymyslet téma článku o novinkové desce kapely KATATONIA, která se již dlouhá léta vykazuje poměrně neměnným naturelem svých nahrávek. Pokusím se tedy na příkladu „City Burials“ právě od zasloužilých švédských náladotvůrců nějak popsat svůj vztah k jejich tvorbě z celkového pohledu. Nepatřím totiž k posluchačům, kteří by s jejich hudbou vyrůstali od devadesátých let, naopak, připojil jsem se až v době úspěšného alba „Viva Emptiness“, které dodnes považuji za jejich nejotevřenější a vlastně i nejlepší materiál. Ať už budu mluvit právě o tomto období, jenž seveřany etablovalo skrze cinkavý kytarový zvuk a živelný groove mezi elitu scény vyžívající se jinak v pošmournosti a smutku, nebo se budu přibližovat po proudu času do současnosti, kdy jejich cesta byla vybrušována k rockověji laděným albům, jinak plným křehčích fází a melancholie, po celou dobu tohoto vývoje byl jejich zvuk vždy charakterizován zvláštně netečným hlasovým projevem jejich lídra Jonase Renkseho. Už je to nějaký pátek, kdy jsem si uvědomil, že to, co drží Švédy tak nějak při zemi a v mantinelech vlastního DNA, je právě hlasový projev jejich frontmana, který v posledních dvaceti letech doznává jen malých zdokonalení a pěveckých posunů. Nechci přímo tvrdit, že vokál je nejslabším článkem jejich zvuku, ale právě Renkseho ne úplně výrazná emocionalita poněkud sráží jinak obstojný potenciál kvintetu. I kdyby to nebyla pravda, je to jen můj pohled na věc, ostatně ze sestavy se před lety klidili jiní stabilní členové. Něco mě zkrátka brání uznat dlouholetou práci KATATONIE za bezkonkurenční, navzdory skutečnosti, že tahle kapela stále nahrává v pravidelných intervalech poměrně zdařilé a kompaktní desky. 


Spolu s kytaristou Andersem Nyströmem je Renkse jediným dlouholetým členem současné sestavy. Přesto KATATONIA znovu stvořila album plné náladových, vesměs pomalých skladeb, se všemi prvky příznačnými pro jejich pozdní tvorbu zaznamenanou na albových předchůdcích. Letos vše zní možná ještě více křehce a rozhodně nebudí dojem nespoutanosti z časů počátku milénia, takže mám pocit, že určitá část fans bude mluvit o unavenosti až nudě, jiná, bude možná naopak spokojena stvrzováním pozic další melancholií a ponory do depresí. Jedno se však musí téhle pětici nechat, KATATONIA jsou jednou z mála kapel, jenž si v tak úzkém výrazovém teritoriu dokázala vyklestit vlastní zvukový prostor, zkrátka jejich výraz a sound si nespletete s žádnou jinou kapelou dneška a takových bandů je dnes opravdu málo. Přejděme k novince.



I z důvodu, že nepatřím zrovna ke skalním (ve své sbírce mám ostatně jen tři řadové desky), nedokážu v souvislosti s novinkou mluvit o vyloženém zklamání. Dle mého se kapele opět podařilo sestavit, sice poněkud ospalou, i když stále zajímavou kolekci pochmurných songů. KATATONIA má zkrátka stále něco do sebe a to i když zrovna neoplývá dravostí. Dost možná se tomu dá říkat autenticita a zápal, ostatně ten je znát už od úvodního žalmu „Heart Set To Divide“


Možná na to jdou Švédové až příliš opatrně a proto samotná novinka vlastní chytlavých motivů jen tak akorát, pro naplnění zhruba skladeb z jedné své třetiny. Velmi ojediněle se sice odváží zahrát na gotizující notičku v druhé „Behind The Blood“, dost možná nejsvižnější písni celku, ale je z toho jen náznak hitu, který se posléze ubírá abstraktnějším směrem, a tak zůstane posluchač namlsán, ale rozhodně ne nasycen. Následuje několik oplakaných skladeb s menším potenciálem zapamatovatelnosti, což posiluje tendence k ztrátám pozornosti. Vše se posléze zlomí až s nejmírnější z nich. Ano, je to až sebejistá atmosférická suita „Vannishers“, kde se Renkseho hlas prolíná s famózními vokálními vstupy hostující zpěvačky a výsledkem jsou naléhavé momenty a harmonie, jenž dokáží rozechvívat nejednoho uctívače uplakaných nálad. Krásný moment do té doby poměrně nepřesvědčivého celku.


Následně zaujme i o poznání živější „City Glaciers“, což je gruntovně vyšlechtěná záležitost potemnělého rocku na skandinávský způsob, jaká není u konkurence až tak tradiční. Je pravda, že jsem si v průběhu jejího poslechu výjimečně uvědomil, jak může být, za určité konstalace hvězd, hudba této kapely blízká k soundu kapely natolik neopakovatelné jako jsou Američané TOOL, ale to bylo určitě způsobeno podobně nazvučenou kytarou, rozehrávající zde ovíjivé riffy na podkladě znepokojujícího groovu. To samé cítím u jedné z nejpozoruhodnějších písní novinky, dravé „Neon Epitaph“, opět tak přede mnou vyvstává ta konfrontace s otázkou, od kdy se tito Švédové inspirují u TOOL? Tyto dvě výše uvedené skladby vlastně považuji za nejživelnější a nejlepší na celé desce.


Celkově bych to shrnul asi takto. Netvrdím, že jde o nějaké výstavní dílo, vždyť v tak dlouhé diskografii mají seveřané určitě mnoho zdařilejších kousků. Oni sami nevládnou nějakou stylovou všestranností a schopností se pohybovat napříč žánrovým spektrem, ale tu škatulku, kterou svému zvuku sami již před dvaceti a možná i více lety vytvořili (skrze vývoj od doom metalových devadesátých let), stále udržují tak akorát poutavou. KATATONIA jsou prostě trvalkou skandinávské scény s osobitým zvukem. Rovněž také zatraceně silnou koncertní kapelou, a nic na tom nezmění ani fakt, že působí stále křehčeji a zasněněji. Mám za to, že hodně lidí tahle deska možná zklame, ale dle mého není úplně špatná, možná trochu utrápená a málo dravá, ale pořád si zde najdu nějakých pět solidních skladeb. Tak tomu je u „City Burials“.



28.04.2020Diskuse (20)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

afro
06.05.2020 12:11

Přiznáme se, že mě kapela poměrně úspěšně míjela, resp. já ji a znal jsem jen The Fall of Hearts (8/10), kde zbožňuju skladbu Serac.

Teď jsem si díky diskuzi zběžně poslechl první dvě desky a Dance of December Souls je sice celkem fajn, ale Brave Murder Day vnímám jako výrazný pokrok a jo, je to velmi slušnej počin.

Na City Burials možná dojde později...

 

Meres
01.05.2020 01:27

Mne sa debut Katatonie až tak nepáči, ale dvojka Brave Murder Day je už o inom. Hlavne pesnička 12, ktorá obsahuje naozaj geniálne gitarové melódie

 

J.Rose
30.04.2020 22:58

Mě se ta deska do dnes líbí a souhlasím s tím co píšeš.
Jako by to album stálo stranou, jejich diskografie. Ta záhrobní atmosféra, lehce naivní melodie (to nemyslím zle), no a ten vokál. Ten prostě zabíjí. Divím se že nepřišel během nahrávání o hlasivky.

 

Stray
30.04.2020 22:48

Naťuknul jsem dvě skladby z Dance of December Souls, nebylo to zlé. takovej blackově rozervanější doom, ne žádný mátožný dopady chodidel jak od MDB.

 

J.Rose
30.04.2020 20:47

Mě se strašně líbil debut Katatonie. Nikdy předtím ani po tom, už jsem takový vokál neslyšel...

 

seventh
30.04.2020 14:44

Tak já vůbec nepochybuju o tom, že tenhle dřevní retro sound současných Paradise Lost může někomu vyhovovat. Lidi mají různá gusta, tak nakonec proč ne.
Já jenom nevěřím tomu, že kapelu, která má za sebou tak neskutečně barevnou diskografii plnou geniálních a nápaditých desek, může bavit drhnutí funerální nudy z posledních 2-3 desek.

 

Smolik
30.04.2020 13:28

Podle ukázek z novinky PL nebude to "true doom metal", takže uvidíme, co z nich vypadne.
Katatonia se mi naposledy líbila na Night Is the New Day, to bylo ještě hodně dobré album.

 

seventh
30.04.2020 09:10

Abych neutíkal od tématu: Poslední album jsem si samozřejmě poslechl, ale je to bída. Není se čeho chytit. Melodie se tahají z paty, tempo se mění jako o život, ale jde to už tak nějak mimo mě. Pořádné třaskavý song už v současné formě nesloží, ani kdyby jim šlo o život.
Zmínění Paradise Lost jsou podobně smutný vývojový příběh, jenom ještě o poznání tragičtější. U jejich "back to womb" směřování už musí snad úřadovat přímo senilita, jinak si to vysvětlit neumím. Zatímco Katatonia je ještě občas poslouchatelná, aktuální hovězí "true doom metal" z dílny Paradise je vyložená komedie. Nevěřím, že je TOHLE může opravdu bavit. Takový pomalý Manowar pro věrné hroziče :-(

 

seventh
30.04.2020 09:07

S Katatonií to mám podobně jako třeba s Paradise Lost. Koncem devadesátek a na počátku milénia obě bandy patřily k mým nejoblíbenějším. Tonights Decision, Last Fair Deal Gone Down nebo Viva Emptiness jsem točil prakticky pořád, hlavně LFDGD je po dle mě jejich absolutní vrchol, který nikdy nepřekonali (a jak je tak sleduju, těžko kdy překonají). Právě tam a právě tehdy se jim povedl naprosto dokonale odladěný mix krásy, melancholie a nepodbízivé chytlavosti. Viva byla taky moc fajn, trochu jiná, živelnější, za mě už tedy ne za deset z deseti, ale pořád vysoký nadprůměr. Po Viva to ale začíná jít s Katatonií pomalu ale jistě z kopce a chlapci se začali ztrácet v neprostupném lese vlastních přehnaných ambicí. Už se jím nechtělo hrát nějaké ty přirozeně strukturované a poslouchatelné "gotické bigbíty" a začalo se jakože progovatět a zneprostupňovat strukturu skladeb. Aspoň pro mě ale bohužel takovým tím úplně blbým a nepochopitelným způsobem. Minimum povedených melodií, 50 samoúčelných změn tempa během minuty, které totálně rozhodí a zazdí většinu skladeb. Renksemu a spol. bych doporučil edukativní poslech Porcupine Tree, aby viděli, jak se taky může dělat chytrá muzika.

 

Trey
29.04.2020 17:20

Je zajímavé že album mělo být původně Renskeho solovka, ten si ale v poslední fázi skládání s klávesákem Andersem Erikssonem rozmyslel, a Anders tak do toho ještě lehce aranžersky promluvil.