Last Hardrock Outsider

SISTER - Vengeance Invited

Po pěti letech se s novinkou vrací rovněž švédská sleazy-rocková kapela SISTER a jde o návrat obstojný, byť samozřejmě záleží na stylovém záběru posluchače. Nová řadovka od fracků z Jönköpingu dostala název „Vengeance Ignited“ a jejímu vzniku předcházela nejdelší pauza v historii projektu a rovněž také dvě personální změny. K tradičním členům a tahounům, kterými od začátku fungování SISTER jsou frontman Jamie Anderson a bubeník Cari Crow, přibyl v roce 2018 nový kytarista Phil Armfelt a v minulém roce se proměny dočkal rovněž baskytarový post, kam zapadl Freddan Hiitomaa. SISTER jsou sice klasickou evropskou napodobeninou divokého rock´n´rollového hnutí z Kalifornie druhé poloviny osmdesátých let, ale oproti předobrazům jim schází širší muzikantská výbava a s ní související americký folklórní kontext, z kterého automaticky plyne větší přirozenost. Své skladby tak SISTER tlačí skrze proklamovanou rebelii a nespoutanost, kdy tahle nadmíru uřvaná sebranka okolo sebe v návalu emocí hází prázdnými lahvemi od whiskey a dámským prádlem.

 

SISTER jsou bezesporu modernější a tvrdší jednotkou než kdy byly kalifornské sleazy partičky, ale to rozhodně nemusí znamenat lepší výsledek. Jejich songy stojí na chytlavých, ostře vyřvávaných refrénech, ale postrádají skutečný prožitek. SISTER bezesporu tíhnou k mnohem metalovějšímu provedení a jsou zcela prosti vlivů amerického tradicionalismu. Dovolil bych si je zvukově přiřadit ke krajanům HARDCORE SUPERSTAR, se kterými mají mnoho společného, nejen díky stylovému uchycení rozparáděné hudby, ale i díky oblibě v image koketující s goth-rock scénou. Onen vychlastaný a lehce nepůvodní model rocku (ve stylu: jako kdyby se o glam-metal snažil nedávno zesnulý frontman CHILDREN OF BODOM) nachází své největší odbytiště v germánsky mluvících oblastech Evropy, kde je vzdorovitá havraní stylizace hudebníků, coby nespoutaných osamělých idolů přicházejících k nám odkudsi z půlnočního světa, stále velmi v kursu.


 

Novinka je chytlavou a expresivně nařvanou sbírkou, která solidně odsýpá a nabízí desítku skladeb na ploše kratší čtyřiceti minut. Ona údernost je patrná již od první skladby „Bring Out the Dead“, kde Jamie Anderson huláká jako smyslů zbavený a posluchač má pocit přítomnosti na nějaké magoří párty. Následná titulka „Vengeance Ignited“ staví na rozmáchlém chorálu a takřka schmierovsky drásavém Andersonově hlase, který podtrhuje vše, co jsem o tvorbě SISTER výše řekl. Jinak jde o bodrý, vychlastaný chorál neoplývající sice velkou rychlostí, za to euforie má na rozdávání. Kvapíková trojka „Spitfire“ pro změnu na vyšší rychlost přepíná a ovlivněna punkem útočí neočekávaně z výšek soumračného nebe. Asi nejvýraznějším chorálem na desce je „Scream For Pleasure“, tedy song, který již svým názvem symbolizuje podstatu tohoto projektu, neboť záliba ve vyřvávání líbivě znějících sousloví patří k ústředním vlastnostem v rámci existence kapely SISTER. V případě této hitovky se k dobru počítá i velký potenciál k strhnutí posluchačů do stavu euforie.

 

Podobně velkých momentů totiž už deska ve výsledku vlastně nenabízí. „Psycho Thrilling“ a „Primal Rage“ reprezentují spíše onu samoúčelnou bouřlivost. Na klavíru postavená komorní balada „Whispering Winds“ budí, i díky své patetické notičce, dojem vcelku začátečnické práce, nicméně odlišný postoj dokážu ocenit. Někdy je lepší příliš netlačit na pilu a ta radost z hudby přijde sama. Pak zde máme chorálový kolovrat všech rebelů a nezničitelných optimistů „Die With a Smile“, případně riffovou věc s úderným sloganem „Walk With Me“. Obě skladby patří k tomu lepšímu na desce, což jsou ty spíše melodičtější a ne až tak rychlé kusy. Album je zakončeno desperátským výpadem do oblastí kytarového swingu „One Last Ride“, který má v sobě prvky rockabilly a country a je možné jej po lyrické stránce brát jako poctu postojům Lemmyho od MOTÖRHEAD. SISTER nepředstavují věc nutnou k trvalému poslouchání, ale jejich songy vlastní zdravou energii, náboj a občas jsou schopné dostat posluchače do varu, jen se to s nimi nesmí přehánět.


29.05.2021Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

spajk
29.05.2021 07:02

Kdysi jsem od nich něco slyšel, ale nic významného to nebylo. Na moje netopýří ouška moc velký rámus a chaos.
Kousek vedle je mnohem ale mnohem (hlasem Václava Klause) lepší kapela Confess.
Ale přečetl jsem to. Díky