Last Hardrock Outsider

DOKKEN - Broken Bones

Zlaté časy hair metalové scény z Kalifornie už jsou sice čtvrtstoletí za námi, přesto řada čelních vlajkonošů této éry stále funguje, tedy koncertuje a občasně vydává nějaké to nové či kompilační album. Mezi stále aktivní party patří rovněž DOKKEN, kteří v osmdesátých letech žali nemalé úspěchy, se svými dnes již klasickými alby jako byly - „Tooth And Nails“, „Under The Lock And Key“ nebo „Back For The Attack“. Kapela, od roku 1979 sešikovaná kolem svého lídra a zpěváka Dona Dokkena, vždycky platila za jednu ze stěžejních formací této nablýskané scény osmdesátých let a skutečnost, že v jejich řadách tehdy působil také zručný kytarista - George Lynch, jí vždy zvýhodňovala nad řadou ostatních souborů té doby, byť jejich poměrně nekonfliktní hymnický rock nikdy nic zásadního neřešil. DOKKEN tehdejší doby, to byla zejména 100% záruka sice jednoduše vystavených, avšak po všech stránkách atraktivních a dobře poslouchatelných hymnických popěvků s kvalitní instrumentální složkou. A ani nevadilo, že šlo vlastně o kapelu spíše pro příslušnice něžného pohlaví.



Jak už to však obvykle bývá, když se sejdou dva kohouti na jednom smetišti, v tomto případě Don Dokken a George Lynch, dojde i přes četné komerční úspěchy na nevyhnutelné osobnostní třenice a půtky. To samé potkalo rovněž DOKKEN, kteří měli ještě v devadesátých letech sílu na návrat v původní sestavě (kromě Dokkena a Lynche, rytmika Mick Brown/ Jeff Pilson) , která jim ovšem vydržela pouze pár sezón a přinesla mimo jiné třeba velmi zdařilé a po všech stránkách moderně nastylizované hardrockové album „Dysfunctional“ z pětadevadesátého. Poté co se však Lynch s neúspěchem následujícího a poměrně netradičního materiálu „Shadowlife“ definitivně poroučel, přišel čas pro kytaristu Reba Beache, jinak známého z řad pop-metalových WINGER (dnes však již dekádu působí u WHITESNAKE), a tak návrat ke klasicky rockovému stylu s celkem povedeným albem „Erase The Slate“ na sebe nenechal dlouho čekat. Jenže ani Beach u DOKKEN nevydržel. Po celou první dekádu nového století kapela sice fungovala, aktivně nahrávala alba, koncertovala, ale vše již nemělo takovou sílu jako před léty, natož pak v zlatých osmdesátých letech.


Dnes je v jejich řadách Jon Levin (dříve působící třeba u DORO), velmi schopný kytarista s nímž se kapela po třech letech pokouší připomenout prostřednictvím nového alba „Broken Bones“. To je však mdlé, vlažné, a tak nějak přehrávané na půl plynu, což ještě umocňuje konzervativní a ve všech směrech slušňácký, nemoderní a přežitý pěvecký projev samotného šéfa kapely. Ten své zvyklosti mění zjevně ještě méně často než notorik životosprávu. Pořádnou hymnu by zde jeden stěží nalezl, takže se samozřejmě nic zas tak závažného neděje ani letos a kapela může na svou dávnou éru pouze vzpomínat. Po kolikáté už?


Povedla se zde třeba úvodní vypalovačka „Empire“, což je song evakuující tvorbu britských legend z RAINBOW. Dále pak titulní ponurá věc v klasickém stylu DOKKEN a nebo snad ještě snovými orientálními motivy protkaná „Victim Of The Crime“, ale to budeme mít v konečném součtu zhruba tak všechno. Zbytek desky je více méně velmi průměrný a bez výraznějších vrcholků. Jde tedy o další řadovku hard rockové kapely, která již delší dobu patří mezi záležitosti určené výhradně pro sběratele a pamětníky.

 


25.02.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz