SKID ROW - The Gang ´s All Here

70%

Zdá se, že američtí sleazy-rockeři ze SKID ROW získali konečně zpěváka, jakého potřebovali a jakého od odchodu skvělého pěvce, frontmana a idola značného množství dívek a žen Sebastiana Bacha nemohli nalézt. Eric Grönwall má totiž hlasový potenciál dělaný přesně na míru jejich hudbě, což měl šanci stvrzoval v předchozí desetiletce v rámci tvorby švédské pop-metalové kapely H.E.A.T.. A rovněž se svým stylem zpěvu Bachovi podobá, to je třeba také připomenout. Z novinky je poznat, že materiál byl uvážlivým způsobem vlastně šit na míru dlouholetým fanouškům SKID ROW z časů přelomu osmdesátých a devadesátých let, tedy nejúspěšnějšího období kapely. Z tohoto pohledu mohou být čekatelé spokojeni.

Druhou věcí zůstává, že v souvislosti s „The Gang´s All Here“ jakoby se dokonale zastavil čas a opravdu nic zde nevypovídá o faktu, že se píše rok 2022, nedej bože, že jde o kapelu, která na svých prvních třech řadovkách zněla vždy trochu jinak. SKID ROW si zkrátka mastí svou „1989 pohodičku“ se všemi glam-metalovými klišé příznačnými pro tuhle etapu. Záleží tedy na každém jedinci, jak k takovému pojetí od této party přistoupí, jestli kapelu bere pouze jako relikvii z časů dávno zašlé slávy, která ve velmi kvalitních parametrech bude podle určitých mustrů přehrávat stále obdobné věci, a nebo zdali chce SKID ROW vidět jako aktuální a sebevědomý rockový band, který sice slavil velké úspěchy před třemi dekádami, ale dnes je schopen se vyvíjet a přinášet do své tvorby nové impulsy. Druhou možnost kapela típla už v zárodku!

Přestože uznávám, že „The Gang´s All Here“ je deskou, pro kterou hraje retrospektiva minulosti souboru a jeho původního stylu prim, jde o desku plnou výtečné muziky, avšak nemohu se ubránit trochu rozpačitým pocitům z toho, jak své jméno vlastně sami dlouholetí členové SKID ROW dnes vidí a slyší. Měl jsem totiž za to, že trojice Dave „Snake“ Sabo, Scotti Hill (oba kytary) a Rachel Bolan (baskytara), coby neměnné jádro kapely, měla kdysi v devadesátkách vždy odvahu vstupovat do poněkud neprobádaných území. Novinka je tak po stránce pěvecké i muzikantské zdařilou parafrází na platinovou debutovou desku z roku 1989. Pokud přistoupíme na jejich hru, formálně je zde všechno v pořádku a to jediné, co albu chybí, jsou snad jen dva grandiózní hity, jakými v případě předobrazového prvního alba byly – hymnický flák „Youth Gone Wild“ a balada „18 and Life“. Podobně chytlavé monstr bomby zde opravdu nečekejte. 

Zastávám názor, že Eric Grönwall je do muziky podobného střihu snad nejlepší možnou volbou. Způsobem jak svůj hlas uchopil a vtěsnal jej do hudby SKID ROW, jeho zabarvením a celkovou náladou, nešlo se snad trefit lépe. Musím potvrdit, že si dlouhou dobu na místě přešlapující kapela snad nemohla přát vhodnějšího borce. Je úplně jedno, že je švédský novic o dvacet let mladší než původní členové, protože v jeho osobě kapela získala nový impuls. Co se týče skladeb, je zde několik solidních vypalovaček připomínajících staré dobré časy, ať už se jmenují „Hell Or High Water“, „The Gang ´s All Here“, „Time Bomb“, „Resurrected“, „Nowhere Fast“ či „World´s On Fire“, ale také velice povedený a poměrně neotřelý ploužák „October´s Song“. Všechny tyhle věci se prostě pohodově poslouchají a navozují vzpomínky na dávnou minulost této dříve velice slavné kapely. Mě osobně to vlastně stačí, ale ruku na srdce, na nahrávky formátu prvních dvou řadovek – hitové mašiny „Skid Row“ (1989) a power-metalového hurikánu „Slave To the Grind“ (1991) to přes veškerou snahu stále není. Ne že by to někdo čekal. Za mne je tahle deska úplně v pohodě.

04.10.2022	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz