Last Hardrock Outsider

WARRANT - Hymny s věčnou příchutí třešňových koláčů (profil)

Kalifornští WARRANT v dobách největší slávy platili za plakátově dokonalý vzorek vlasovitého metalu. V jejich skladbách se pojilo mladické nadšení s výtečnou muzikantskou a produkční výbavou, ale také hymnická chytlavost se stadiónovou pompou, což bylo ještě navíc doplněno pečlivě budovanou image frajersky působící kapely, přinášející publiku songy o vášni, vztazích, radostech i strastech života. Dalo by se říct pohádkový úkaz, jaké se vyskytují snad jen v reklamách. Možná kluci tenkrát neřešili, že nic netrvá věčně. Hudba byla dobrá a sklízela úspěch. V dobách druhého a jejich zaručeně nejúspěšnějšího alba „Cherry Pie“ z roku 1990, kterého se jenom v prvním roce po vydání ve Spojených státech prodalo přes tři miliony kusů, nikdo netušil, jak se pomíjivost slávy a hudebních trendů velice záhy promítne do kariéry tohoto ve své době hodně rozjetého a talentovaného souboru. O WARRANT lze říci, že právě v té době patřili mezi vůbec nejúspěšnější kapely americké Hard N´Heavy scény z přelomu osmdesátých a devadesátých let, ale k tomuto bodu vedla šest let dlouhá cesta napříč kalifornskými kluby a samozřejmě také servilnost vůči nositelům a určovatelům dobové módy. Takže pěkně od začátku.


 

Kytarista Erik Turner položil základy kapely již v roce 1984, když spojil síly se zpěvákem Adamem Shorem, bubeníkem Maxem Asherem, kytaristou Joshem Lewisem a baskytaristou Chrisem Vincentem (kromě Turnera se nikdo z těchto hudebníků debutové desky WARRANT nedočkal), aby se kapela záhy nechala vést na právě vzedmuté vlně amerického heavy metalu, inspirovaného bájnou kariérou KISS, ale i dalšími giganty té doby jako VAN HALEN nebo TWISTED SISTER. Postupem prvních tří let se sestava průběžně měnila, až do finální podoby, jakou fanoušci v USA poznali s vydáním debutové desky v roce 1989. Nejprve tedy Jerry Dixon nahradil u baskytary Vincenta, posléze do sestavy přichází kytarista Joey Allen, někdejší Turnerův spoluhráč z minulého projektu KNIGHTMARE II., ale soubor je úplný, až když dorazí na Asherovo místo bubeník Steven Sweet a zejména také blonďatý idol dívčích srdcí, zpěvák a později také ústřední skladatel souboru Jani Lane, který se v budoucnosti stává nejen hlasem, ale i tváří a celkově poznávacím znamením WARRANT.


 

V roce 1988 dochází k podpisu smlouvy se stájí Columbia Records, což byl gigant zásobující hudební byznys v druhé polovině osmdesátých let početným množstvím hvězd. Debutovou desku si vzal pod palec strůjce a stavitel tehdejšího kalifornského zvuku a také spolupracovník řady tamních kapel (např. RATT), slovutný studiový mág Beau Hill. Album „Dirty Rotten Filthy Stinking Rich“ šlo přes pult více než milionem kusů a klipy k několika skladbám často rotovaly na MTV. Start byl tedy velmi dobrý, i když z mého pohledu má deska řadu hluchých míst a je spíš důsledkem nějakého dobového trendu, o jehož životnosti se mohlo už tehdy pouze spekulovat. Singly byly obsazeny trháky hrajícími na první signální, jako byla balada „Heaven“ nebo hymnické věci typu „Down Boys“. WARRANT tehdy působili jako jedni z řady módních vlasatců a dokonale zapadali do dobového trendu kapel v kůži, kloboucích a kovbojských botách. Americké koncerty tehdy kapela odjezdila v předprogramech mnohem známějších interpretů jako POISON, CINDERELLA, QUEENSRŸCHE, MÖTLEY CRÜE nebo KINGDOME COME a měla dobře ušlapanou cestičku pro věci následující. S druhou deskou bylo třeba potvrdit zvyšující se ambice a skladatelský potenciál.


 

Velký průlom nastal v roce 1990. Jakkoliv je „Cherry Pie“ albem produkčně hodně vypiplaným a hrajícím na bezprostřední líbivost, není třeba se nad ním ofrňovat. Určitě jde o znamenitý vzorek melodického zaoceánského rocku, který vlastní o značný kus vyzrálejší skladby, než tomu bylo v případě prvotiny. Produkce se znovu ujal Beau Hill a většina skladeb pocházela z pera frontmana Janiho Lanea. Titulní song se stal celosvětovým šlágrem a klip, kde kapela různě blbla ve společnosti modelky Bobbie Brown (později se dokonce kráska stala nakrátko Laneho manželkou) a několika třešňových koláčů, rotoval na hudebních televizních kanálech prakticky každodenně. Nahrávka však nebyla jen o jedné písni, což brzy potvrdily úžasné hymny jako „Bed Of Roses, Mr.Rainmaker“, skvělé power balady jako „Blind Faith“ a hlavně „I Saw Red“ nebo strukturálně proměnlivější libůstky, do kterých se promítaly vlivy country a jižanský naturel amerických rockerů (foukací harmonika, banjo, slide kytary) – zejména vynikající příběh „Uncle Tom´s Cabin“



Zatímco u věcí jako „Cherry Pie“ nebo „Love In Stereo“ byl hlavním tématem sex, „I Saw Red“ spíše reflektuje negativní aspekty vztahů a vychází ze skutečné události, kdy Lane nalezl svou někdejší přítelkyni v posteli s jeho do té doby nejlepším kámošem. Hodně silně působí „Mr.Rainmaker“, skladba, která je poctou věrnosti a skutečné lásce. Deska obsahuje i předělávku „Train Train“ od kapely BLACKFOOT nebo stadiónově pojatý automobilistický macho nářez „Sure Feels Good to Me. Na celosvětovém koncertním tažení ve společnosti POISON a Davida Lee Rotha se kapela nachází v jednom laufu a po komerční stránce zažívá své nejúspěšnější období. Deska „Cherry Pie“ se dostává až na sedmé místo v americkém žebříčku prodejnosti Billboard 200.


 

S třetí řadovkou přišly nápadné změny ve zvuku kapely a nutno dodat, že po umělecké stránce jednoznačně k lepšímu. Snad to ani nebylo boomem okolo vlny grunge, který byste v té době v nových skladbách nacházeli jen stěží, ale WARRANT se zkrátka zbavili prvoplánového pozlátka a zaměřili se na skutečně dobré rockové písně, kterým nechyběl jistý progresivní ráz, tematický přesah a na svou dobu hutný, moderní a tvrdý zvuk. Ostatně stejně jako tomu bylo tou dobou u SKID ROW a později vlastně i u MÖTLEY CRÜE či AEROSMITH. Zároveň se tedy materiál držel tradic klasického rocku vycházejícího ze sedmdesátých let. Třetí deska „Dog Eat Dog“ z roku 1992 byla produkována další špičkou ve svém oboru, studiovým fenoménem v heavy metalu osmdesátých let Michaelem Wagenerem, a přestože se jí prodalo „pouze“ půlmilionu kusů (což stačilo jen na zlato), je mnohými považovaná za umělecký vrchol WARRANT. Vlastně i kritika tehdy uznale pokyvovala a recenze byly o dost pozitivnější než v minulosti. Jenže šlo o poslední desku nahranou v klasické pětičlenné sestavě - Lane, Allen, Turner, Dixon, Sweet. Odliv fanoušků tak byl zakrátko značný a WARRANT je zde třeba rovněž zmínit jako jednu právě z těch hlavních kapel, kterých se nástup alternativního rocku do popředí zájmu dotkl nejvíce.



Oni sami v devadesátkách čím dál více svou tvorbu přizpůsobovali novějším zvukovým formám, na druhou stranu - co do zájmu fans, i přes kvalitu těchto novějších a tvrdších desek, prakticky upadli na totální dno. Na „Dog Eat Dog“ je celá řada skvělých skladeb, počínaje úvodní drtivou „Machine Gun“, přes houpavou a o voyerismu pojednávající „Hole In my Wall“, zde postavenou na metalických riffech a experimentech s hlasovým zkreslením, až po rozmáchlé a temné záležitosti jako „April 2031“, vypovídající cosi o Orwellovských vyhlídkách na svět, který teprve přijde (zde zaujme dětský pěvecký sbor v refrénu songu). Takřka snová a bohatě smyčci aranžovaná „Andy Warhol Was Right“, zabývající se psychickou deviací, nebo další ponurá balada zmiňující téma nevydařeného vztahu „Bitter Pill“, do které Jani Lane znovu propašoval text odrážející se od jeho zkušeností častého vztahového smolaře, jdou k hlubšímu pojetí desky naprosto přirozeně. Mě osobně však zaujaly hlavně důraznější a vrstevnaté kytarové vály jako „Quicksand“, „All My Bridges Are Burning“ nebo „Inside Out“ představující zde ukázku moderního amerického rocku devadesátých let. Desku považuji za nejsilnější v diskografii WARRANT, a to navzdory její menší úspěšnosti než v případě prvních dvou.


 

Po odchodu Allena a Sweeta v roce 1994 už byla sláva WARRANT v prachu a škodolibé poznámky na všechno, k čemu kdy kapela tíhla a náležela, se nezadržitelně hromadily. Přestože oba borce nahradili více než schopní hudebníci Rick Steier a James Kottak (oba přišli z řad KINGDOM COME), najednou se zdálo být kopání do někdejších hair-metalových hvězd oblíbenou kratochvílí nejednoho pisatelského všeználka. A tak nebylo divu, že následující album „Ultraphobic“ zcela propadlo. Mimochodem tahle deska vydaná na jaře roku 1995 u stáje CMC International, neboť Columbia poslala už v roce 1993 kapelu k vodě, sklidila dle očekávání hodně otřesné recenze i v tuzemských hudebních tiskovinách, až se člověk posléze divil, jak výživný, moderní a svěží rock se v útrobách alba nacházel. Šlo samozřejmě o pokračování syrovějšího pojetí zachyceného na „Dog Eat Dog“, s tím nepatrným rozdílem, že materiál vyzníval ještě moderněji a temněji. O grunge stylu však nemůže být znovu řeč, neboť deska nabízí širokou paletu rockových skladeb – od hutných válů jako „Undertow“, „Followed“ nebo „Family Picnic“, držících zde silný začátek, přes akustické balady jako „Sum Of One“ s názvuky Seattlu, zajímavě smyčci proaranžovanou „Chameleon“ a zřejmě nejpovedenější baladu „High“, až po divoké věci jako jsou zde industriálními prvky lehce dochucená „Space Of Crawl“, riffová jízda „Ride#2“ až po rozervaný titulní kus. Na mne osobně deska působí hodně svěže a to ještě dnes a má rovněž punc díla určeného pro fajnšmekry, stejně jako totožně pojatá tvorba z poloviny devadesátých let, kterou na světlo dodaly kapely jako DOKKEN, EXTREME, MÖTLEY CRÜE, VAN HALEN apod.! Neuvěřitelně podceňovaná a neprávem přehlížená deska, která je skutečným manifestem party okolo Janiho Laneho. Není divu, že kapela po neúspěchu cítila ohromnou frustraci. Brzy se tedy klidit bubeník James Kottak, který se chytil nabídky u SCORPIONS, a na jeho místo přišel Bobby BorgBEGGARS AND THIEVES, přičemž se začal skládat materiál, jenž se brzy ukázal být dost možná ještě alternativnější než leckterý alternativní rock dané doby.


 

Deska „Belly To Belly“ vyšla v roce 1996, těsně po rekapitulační - Best of - výběrovce vracející hardrockovým fans naději a doslova šokovala poslední zbytky příznivců dřívější glam-metalové kapely, neboť v dodaném materiálu už byste ony staré/dobré WARRANT našli opravdu jen stěží. Kapela se tehdy zcela oprostila od Hard N´Heavy zvuku a působila spíše jako podivná kombinace depresivnosti grunge a podladěných kytar jak od irských CRANBERRIES, navíc kombinovaného s čímsi zvukově rozcáplým a bolestínským po vzoru raných alb RADIOHEAD, zkrátka Laneovci zde vsadili poslední zbytky energie na tvorbu díla, které bude zcela kompatibilní se vším, co se tehdy hrálo, bez ohledu na svou historii, na ten příběh, který kdysi psali, a na fakt, že zcela opustí svou původní hardrockovou podstatu. Zpětně musím říct, že mě deska svým způsobem přijde i sympatická a odvážná, ale na druhou stranu v žádném případě nedosahuje kvalit předchozích čtyř děl, protože se až příliš noří v něčem, s čím WARRANT jako melodická kapela nemohli nikdy uspět. Odhození vlastních předností tak kapelu brzy stálo existenci a WARRANT se na celých pět let rozešli a skladatelsky odmlčeli.


 

Někde v této době se začali prohlubovat Janiho problémy s alkoholem, které se postupem let zhoršovaly a to i přes návrat WARRANT na scénu po roce 2000, kdy se kapela postupně vracela ke své původní hair-metalové formuli, zcela rezignovala na vývoj či aktuálnost a přišla nejdříve s albem coverzí a posléze (od roku 2006) i s několika řadovkami, jenže Jani Lane byl už jen u té první návratové sbírky předělávek a později (přes snahu o další hudební aktivity) doplatil na svůj nezřízený životní styl dokonce i vlastním životem (zemřel v roce 2011), aby jej šest let před tím WARRANT za mikrofonem nahradili Jamiem St.Jamesem pocházejícím z kapely BLACK N´BLUE. V současnosti u WARRANT zpívá jistý Robert Mason, jenže tahle pozdní fáze už je prostá neobyčejných věcí. Pokud stojíte o poznávání jejich diskografie, zásadní vývoj se váže pouze k prvním pěti řadovkám, z nichž především prostřední tři považuji za hodné podrobného průzkumu. 


22.12.2018Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz