Last Hardrock Outsider

LITA FORD - Kytarový tanec nad Hollywoodem (profil)

Ženy to v metalové muzice neměly nikdy snadné, zvláště pak ty, které jely tzv. na vlastní triko. Stát se zpěvačkou nějaké věhlasnější grupy, dnes už asi není zas až tak těžké, jako vést svou dráhu osamoceně pod záštitou vlastního jména a starat se o celý chod věcí i každý jeho detail, nemluvě pak o samotném song-writingu. Situace však v minulosti nebyla určitě snazší, právě naopak. Mám pocit, že ono sólové dýchání vždy chtělo doslova a do písmene celého chlapa. Něco o tom ví i Lita Ford, které se začalo dařit až po více než deseti letech v hudebním byznysu, a to ve chvíli kdy v roce 1988 podepsala smlouvu s větším vydavatelstvím RCA a manažerskou činnost svěřila na několik let do rukou Sharon Osbourne. Z toho důvodu byla možná pro mnohé sledovače dění spíše muzikantkou, jejíž úspěch a zviditelnění vždy záviselo více méně hlavně na lidech okolo ní, než na ní samotné, byť její kytarová hra byla vždy vynikající. Na rozdíl od Evropy, kde tři dekády vládne Hard´n´Heavy scéně Němka Doro Pesch, bude ve Spojených státech stále (a asi už navždy) metalovou queen právě Lita Ford, a to ačkoliv v letech 1995-2009 neodehrála jediný koncert a nesložila jediný song. Pečování o dva syny mělo prostě přednost, ať už je člověk metalovou královnou nebo není. Dnes již znovu hudebně funguje, její jméno však bude vždy svázáno s minulostí, protože za Atlantikem je situace související s klasickou metalovou hudbou stále nepříliš optimistická, a je rovněž více než jasné, že optimistická již zjevně nikdy nebude.


 

 

Lita Ford jako dcera italské matky a britského otce se s rodiči v šedesátých letech přestěhovala z Londýna do Kalifornie a ve svých jedenácti, pod vlivem hry Ritchieho Blackmorea z DEEP PURPLE, začala trápit struny na své první kytaře. V roce 1976, kdy dosahuje věku sedmnácti let, tvoří v Los Angeles ještě s dalšími čtyřmi dívkami kapelu THE RUNAWAYS, jenž pod vlivem diktátorského manažera/ šílence Kima Fowleyho dosahla určitých úspěchů ve Státech a v Japonsku. Situace v THE RUNAWAYS byla však velmi napjatá a tak se spíše punk-rockově orientovaný band po třech sezónách, třech albech a velkém množství konfliktů, z nichž ten nejznámější je znásilnění basistky Jamie Foxx manažerem Fowleyem, rozpadá. Ze sestavy se později kromě Lity prosazuje ještě Joan Jett, která na rozdíl od ní upřednostňuje spíše civilní punk-rockový výraz a čeká jí dokonce průlom do mainstreamu, zatímco blonďatá kytarová exhibicionista tíhne jednoznačně k hard rocku a heavy metalu. Začínají osmdesátá léta a Lita své hudební snění nevzdává, vystupuje po klubech a přes den si přivydělává jako kadeřnice. Osmdesátá léta tomuto oboru přejí, ve vlasových studiích je nalezeno široké pole možností. Smlouva týkající se další hudební kariéry přichází až na sklonku roku 1982 a následující rok vychází u Mercury debutová deska „Out For Blood“. Zájem o ní však není nijak oslnivý, a tak hymnický a pro svou dobu příznačný hard rock (i v oblasti Los Angeles už značně populární) vyprchává. Není divu, protože skladby nebyly opravdu z nejzdařilejších a celkově produkce haprovala, navíc se vydavatelství vyloženě nepředalo a investice do stále ještě začínající čtyřiadvacetileté rockerky nebyly závratné.


 

 

Druhou desku „Dancin´On the Edge“ potkal naprosto stejný osud jako debut a nebýt výstavní hymny „Gotta Let Go“ v jejím úvodu, šlo by možná o ještě slabší materiál. Zmíněný song je ještě dnes zajímavou ukázkou dobového trendu, kdy nad nosným riffem burácí krátký chorál, mne osobně však stále tyto věci baví, takže říkám: no problem, právě naopak. Celkově však byla nahrávka prostá výraznějších songů a znamenala i na svou dobu vcelku průměr. Někdy v té době prožívá Lita Ford kratší známost s baskytaristou Nikki Sixxem z MÖTLEY CRÜE a i když spolu nebyli dlouho, jejich přátelství to neohrozilo. Právě Sixx se později také ukázal jako schopný songwriter na jejích nejúspěšnějších albech. Cesta Lity tehdy v roce 1986 však pokračovala jiným směrem, protože se Sixx (když zrovna nebyl na turné s MÖTLEY CRÜE) více méně zavíral doma před světem ve společnosti pana Brownstonea. Naštěstí své sebevražedné tříleté období přežil. Následná spolupráce Lity Ford s Tony Iommim je tak intenzivní, až přerůstá v další její krátký vztah, i když šlo vlastně spíš o bleskový elektrický výboj a její s Iommim rozpracované album „The Bride Wore Black“ vlastně nikdy nevyšlo, zatímco tou dobou byla Lita Ford k vidění, kterak se s Iommim prochází v klipu „No Stranger To Love“, což byla skladba z alba „Seventh Star“ od BLACK SABBATH.


 

Velký obrat nastal v roce 1988, kdy Lita podepisuje smlouvu s RCA na tři alba a o její kariéru se začíná starat Sharon Osbourne. Třetí deska nazvaná prostě „Lita“ je dodnes vrcholnou a nejúspěšnější záležitostí, pod kterou se kdy tato hudebnice podepsala. Nahrávka plná hitových singlů, svěží, různorodá, velmi chytlavá a se skvělým dobovým zvukem, byla produkována Mikem Chapmanem a znamenala celosvětový úspěch. Dodnes jde o bezpečně nejlepší záležitost v kariéře zpívající kytaristky, která se právě tou dobou stává v anglo-americkém světě ženskou metalovou ikonou. Skladby jako „Kiss Me Deadly“, „Back To The Cave“, „Falling In And Out Of Love“ (autorem této je právě Sixx) a zejména duet s Ozzy Osbournem „Close My Eyes Forever“ znamenají naprosté trháky a okupují všechny rockové charts, klipy jsou často viděné na MTV a koncertně už se také zrovna nejedná o miniaturní kluby. Šlo zkrátka o velký průlom, což doprovází spousta promo-materiálů, které vykreslují hudebnici nejen jako znamenitou kytaristku, ale rovněž také jako sexbombu. Dráha tehdy devětadvacetileté rockerky se prakticky během jednoho roku otáčí na několik let o stoosmdesát stupňů. Brzy přichází bouřlivý vztah a následně i několikaleté manželství s Chrisem Holmesem, kytaristou a pověstným násoskou známým z řad nechvalně proslulé kapely W.A.S.P., ze které je právě někdy tou dobou Lawlessem po čtyřech společných albech vyhozen. Mezi tím Lita dokončuje čtvrtou desku „Stilleto“ (1990), jenž si kladla za cíl navázal na úspěch alba předchozího. A byť tým okolo ní zůstal stejný, včetně producenta Mike Chapmana, nepodařilo se na předchozí úspěch zas až tak přesvědčivě navázat. Album „Stilleto“ sice platí za její druhé nejúspěšnější, ale tam kde minule zněly odlehčený hity, toho osvěžujícího tentokrát nebylo zas až tolik. Možná už svět nebyl zvědav na nějaké kytarové sexbomby. Povedl se song „Hungry“, upoutala balada „Lisa“ věnovaná vlastní matce (album obsahovalo i předělávku „Only Women Bleed“ Alice Coopera), ale to bylo asi tak všechno.


 

 

Na začátku roku 1992 je okolo někdejších hair-metalových hvězd situace už tak závažná, že pokud ještě stále mají nahrávací smlouvu, musejí se nějakým způsobem smířit s tím, že následná deska bude tou poslední vydanou u velké značky. Vše pohlcuje nástup alternativní hudby a vydavatelství davu tlačí do hlavy nové rozumy o opravdovosti, nepřikrášlovanosti a hledačství nových objevů. Vše se jakoby samovolně proměňuje a stav, že když někdo byl ještě před dvěma roky hvězdou světového formátu, neznamenal, že jí bude i za měsíc. Takže i když  právě tehdy Lita Ford připravila velmi obstojnou kolekci „Dangerous Curves“, její hudební složka a ani nebezpečně zaoblené křivky prezentované Litou na promo materiálech díla už moc lidí nezajímaly. A přitom ze zpětného pohledu musím říct, že tohle album bylo opravdu dobré. Skladby jako „Shot Of Poison“, „Playin´With Fire“ nebo „Larger Than Life“ svědčily určitě o něčem jiném, než o uznání prohry a smíření se s vyklizením svého místa pro mladší (Pro jaké? Linda Perry? No dovolte?!), právě naopak se z mého pohledu jedná v případě „Dangerous Curves“ o jedno z nejméně doceňovaných alb svého druhu. Zkrátka skvělá záležitost, která se však netrefila do doby plné proměn  a ústupků novým trendům v hudebním průmyslu. Rovněž produkce Toma Wermana je dobrá a nahrávka nejenže nabízí špičkový dobový hard rock, ale vše drží perfektně pohromadě. Nicméně smlouva s velkou firmou právě tehdy skončila a bylo nutné se poohlednout po jiném zázemí. Stejně tak brzy skončilo i bouřlivé manželství Lity Ford s Chrisem Holmesem.

 

 

V roce 1995 vychází na dlouhou dobu poslední řadovka nazvaná „Black“, vydavatelem se stala malá nezávislá značka ZYX v Německu, která nedokázala dílo jakkoliv smysluplně propagovat a tak vše vyšumělo totálně do ztracena. Byla poznat i menší investice do zvukové stránky, takže vcelku nepřikrášlovaně a zemitě působící sbírka rockových songů moc lidí nevytrhne, songy sice tíhnou k bluesovým základům, ale chybí jim ona okázalost a pop-metalový esprit z éry slávy a hojnosti. Beru to tak, že Lita Ford chtěla před odchodem na mateřskou (krátce předtím spadla hned po několika týdnech známosti do druhého manželství s Jimem Gillettem, zpěvákem obskurní a beznadějně netalentované vlasovité hydry zvané NITRO, jenž otravovala na přelomu osmdesátých a devadesátých let ozón v klubech a ulicích Los Angeles) dát osobě ještě jednou vědět a tak nahromadila sbírku songů, které by jakž takž držely pohromadě a nějakým způsobem jí reprezentovaly. Téměř na patnáct let tak odchází ze scény, nicméně její manželství s o devět let mladším Gillettem prošlo velkým množstvím vypjatých momentů a v roce 2011 definitivně skončilo za hodně horkých okolností, kdy Gillette proti Litě poštval i jejich dva syny. Ještě než celá věc vyvrcholila fyzickým napadáním a definitivně skončila, byla prý snad prezentována v nějaké bláznivé reality show pod názvem „The Gillettes: Extreme American Family“ na nějaké kabelové televizi, což je mentalitě přemýšlivého a po klidu toužícího Středoevropana oblast poměrně vzdálená. Jen rok předtím se spolu s manželem pokusila o albový comeback s albem „Wicked Wonderland“. Šlo prakticky o moderně znějící (to neznamená že dobře) nahrávku, jejíž hardrockový základ tíhnul po stránce riffů a rytmiky spíše k nu-metalu, zkrátka nic co by připomínalo onu Litu Ford z osmdesátých let. Deska totálně propadla. Za pravý návrat na scénu je tak považována až poslední řadovka „Living Like A Runaway“, kterou se Lita Ford vrátila k rock´n´rollu, ke klasickému hardrocku, a svou hudbu začala ve Spojených státech od roku 2012 prezentovat i koncertně. Její situace je však v mnoha aspektech poměrně těžká, budoucnost ukáže víc. Já bych však na koncert uspořádaný v Praze určitě zašel.


Doporučená alba:


Lita  (1988)   90%

Stilleto   (1990)   70%

Dangerous Curves   (1992)   80%


26.01.2016Diskuse (24)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

DarthArt
28.01.2016 09:46

Strayi, když už jsi z tý Plzně a bavíme se o ženskejch kapelách, nebyl´s někdy v mládí na nějakým koncertě kapely Lochness? To byla zajímavá partička. Zajímaly by mě nějaký vzpomínky :)

 

Bluejamie65
27.01.2016 21:29

Jasně, že je nejvíc:-) A vydupala ze země už tolik skvělých alb. A nenechala se NIČÍM znechutit... a když ji poslouchám, většinou jdu postupně po albech a Out of blood jdu dvakrát po sobě, tak končím s albem Black a tetelím se (a když nemám dost, pouštím Jeni Foster s Princess Pang, přijde mi to,jako by někdo zkoušel hrát jako Lita na Black albu, ovšem s produkcí do který vrazil moc peněz (ale je to nesmysl, protože Princess Pang je z roku 1989)https://www.youtube.com/watch?v=wpMHMFw3zlA

 

Stray
27.01.2016 21:05

LITA je v pohodě, je nejvíc.:-) Jeni Foster neznám. Z ženských budou součástí glam-metalového putování na Crazy Diamond ještě VIXEN a LEE AARON, mírně jsem zauvažoval i o PHANTOM BLUE.

 

Bluejamie65
27.01.2016 20:49

Jenže já jsem tím myslel, spíš to, že přesně vystihla, jakým propagandistickým a obchodním mechanismem byl hardrock a metal odveden na odpadní kolej ve chvíli, kdy se mu téměř podařilo prolnout do mainstreamu. To že media od určitého stupně majetku ztratila informační smysl a ve spolupráci s major labels se přeměnila se na tvůrce poptávky a v důsledku toho i celé popkultury. K tomu poznání ale nedospěla jen ona, samozřejmě to v souvislosti s první polovinou devadesátých let pochopilo i víc lidí, ale u ní i u toho jak o tom mluvila mě to prostě těšilo. Srovnaný má taky to, co a jak chce hrát. Samozřejmě, že to, jak to ženský vedou s chlapama, je při racionálním pohledu na věc prostě chlapům nesrozumitelný, ale s tímm už je třeba se smířit. Taky na začátku neříkala o J. G. takový věci jako teď. Taky bych mohl pro srozumitelnost dalšího mého obdivného pohledu na Litu použít porovnání - tzn. určitě to nemá v hlavě tak pomotaný jako to měla svého času jako Jeni Foster(z Princess Pang:-)

 

Stray
27.01.2016 20:26

Na Litě mě právě moc není jasný to, že jak jsi tady nedávno psal, že to má v hlavě srovnaný, že pak vůbec přesto může dojít k něčemu podobnému, jako je manželství s tím hovadem z NITRO, o kterém tvrdí, že je to horší člověk než Hitler, že je to mocný člověk (vlastní nějakou logistickou firmu), kterej s ní jednoznačně vyjebal a ještě s ním leze do nějaký reality show. No tedy v hudbě byl ten píčus celkem tragickej, ale nechápu, co jako tuhle ženskou udržovalo při někom podobném, tedy navzdory ujasněnosti v její hlavě.:-)

 

DarthArt
27.01.2016 20:22

Stray: Vždyť já to taky respektuju. Jen mě ty výrazy zrovna u metalu vůbec nepohoršujou.

 

Bluejamie65
27.01.2016 20:17

tak jo, taky si myslim:"Najednou se objevila Nirvana a jiné podobné kapely a to už nebyl metal v pravém slova smyslu. Nelíbil se mi jejich zvuk, styl jakým hrají. Dvacet let jsem se věnovala metalu a bylo těžké sledovat, že tak nudné kapely slaví úspěch. I to byl důvod, abych odešla z hudební scény. Musela bych se podřítit trhu..." LITA FORD in Spark 1/2010, str. 31

 

DarthArt
27.01.2016 20:16

"zakládat si na tom, že člověk píše z elitářské pozice, může dneska už jenom totální zoufalec" - ZCELA PŘESNĚ VYJÁDŘENO !!! A na některých webech se tak dokonce tváří i samotní uživatelé, kteří mají pocit, že když někam něco naslintají a dají do toho čtyřista cizích slov, jsou víc než sami umělci :):):) A když někdo píše normálně, ale bez slovníku cizích slov, je pro ně primitiv :)

 

Stray
27.01.2016 20:12

DarthArt: To je v pořádku, já jsem rád, že Jirka ten příspěvek napsal. Dokážu se z toho poučit.

 

DarthArt
27.01.2016 20:07

K hovnům a píčám v komentářích: Respektuju Jirku Pokorného, že se mu ty výrazy nelíbí a má právo to napsat, aniž by ho za to někdo měl kamenovat. Na druhou stranu: SAKRA, VŽDYŤ JE TO JENOM FUCKIN´ ROKENROL! V textech kapel se to hovnama, prdelema a jebáním jenom hemží, včetně největších ikon žánru, které si pak v kravatě chodí do Hiltonu pro různé ceny, co přenáší největší média. Akorát to v tý anglině pro nás nevyzní tak hrubě (viz Metallica - So What, to je snad nejsprostší text co znám). Za druhé: v "ofiko" textech Stray žádný sprostoty nemá, tam by to třeba vyznělo divně, nýbrž jen v diskusi - ale do prdele, vždyť to k rocku patří, chovat se normálně, uvolněně, s nějakým sprostým slovem, který vypadne skoro z každýho člověka, i když je to člen královské filharmonie. Tak proč by ne na fanouškovským webu, kterej se netváří jako vysoká škola, ale říká: "Baví mě rokenrol a chci si o něm pokecat s lidma, který to baví taky." A za třetí: výraz "NITRO-mrdka" zcela výstižně charakterizuje to, co ti pitomci předváděli :)