Last Hardrock Outsider

THE QUIREBOYS - Matiné na Wardour street (profil)

THE QUIREBOYS byli původně založeni v roce 1984 v Londýně zpěvákem Jonathanem Grayem, potulným mladičkým hudebníkem s kořeny v severoanglickém Newcastlu, který o nějaký rok později přijal přízvisko Spike a ve svých sedmnácti letech se jal po svém dobít rockový svět, když přesídlil právě do Londýna. Nejdříve jeho obskurní street-rocková partička sice užívala názvů jako QUEERBOYS nebo LONDON QUIREBOYS, ale čím víc se v druhé polovině osmdesátých let začínala etablovat na domácí scéně, tím menší měla touhu šokovat už pouhým názvem. Spike proslul svým sípavě nakřáplým hlasem, který jako by chtěl napodobit známé britské vokalisty sedmdesátých let Chrise Normana ze SMOKIE a hlavně Roda StewartaTHE FACES, proslaveného již dávno po celém světě, díky své sólové kariéře. Od počátku byl směr kapely daný, rock´n´roll se silnou inklinací k výrazným písňovým motivům, přicházejícím z americké blues-rockové tradice (foukací harmonika, slide kytary, barové piáno). Z nejznámějších světových kapel tak lze za velký inspirační zdroj pro THE QUIREBOYS považovat právě i THE ROLLING STONES a to zejména v dobách, kdy vydávali svá nejlepší alba na počátku sedmdesátých let.


 

Osudovým setkáním se pro Spikea ukázalo to, ke kterému došlo v jednom z barů v londýnské Soho, kde potkal kytaristu Guye Baileyho. Nezdolného půlnočního dobrodruha, ochlastu, ale také skvělého autora, který utvářel ráz repertoáru kapely v prvním a nejdůležitějším období. Později se ke dvojici připojil i Nigel Mogg na baskytaru, pianista Chris Johnstone a bubeník Paul Hornby, přičemž poslední jmenovaný hudebník byl tou dobou už po londýnských klubech znám ze svého působení u THE DOGS D´AMOUR, podzemní to alkoholové úderky, obávané díky individuím shromážděných okolo kultovního dobového nespoutance jménem Tyla (snad nejprofláklejšího londýnského glam/street-rockera osmdesátých let), ke kterým se však po roce opětovně vrátil.  Kapela si začala budovat fanouškovskou základnu prostřednictvím pravidelných vystoupení v klubu Marquee na Wardour street a její věhlas se začal šířit nejen anglickou metropolí, ale i jinými částmi Ostrovů. THE QUIREBOYS ostatně vždy tíhli k severní části Anglie a jistý folkový prvek měly jejich skladby vždy. Brzy tedy na bubenické lavičce dočasně střídá Hornbyho Nick Connell a nadějně znějící blues-rocková kapela se silnou inklinací k hudbě sedmdesátých let, jaká tehdy v polovině osmdesátek nebyla absolutně vůbec v módě, si razí cestu na výsluní díky předskakování takovým projektům jako TORMÉ kytaristy Bernieho Tormého nebo CHERRY BOMBZ, což byl podivuhodný projekt poskládaný okolo Andyho McCoye, kytaristy a pohrobka z řad HANOI ROCKS, tou dobou již poslaných na věčnost.


 

Kapela si tedy v roce 1987 mění název z QEERBOYS na QUIREBOYS a dostává se dokonce na seznam festivalu v Readingu, kde si jí všimnou další důležití lidé. Když pak jedou kalifornští GUNS N´ROSES své první britské turné, v Hammersmith Odeon jim THE QUIREBOYS předskakují, neboť není výraznější nové anglické kapely, která by mohla bandu poskládaného z roztodivně drzých amerických individuí konkurovat. Ošátkovaní, s potřebným muzikantským talentem a poetikou ulice působí však vedle Růží mírně zastarale, tradicionalisticky a vyměkle, ale i tak je patrná jistá příbuznost obou formací. Jasně, Gáni měli větší koule a nechyběla jim určitá inklinace k punkovému prostředí, kdežto THE QUIREBOYS se vždy drželi spíše klasicky rockových předloh a tradičního písničkářství, vycházejícího z jižanského rocku nebo z blues. Co se koncertů týče, byli však londýňané ve svém živlu a platili vždy za zatraceně silné psy kteří si onen cikánský způsob života na dlouhých štacích prostě umí užít.


 

Krátkou ale divokou eskapádu v roce 1988 prožili, když se k nim připojil jistý problematický rebel, kytarista a ambiciózní skladatel Ginger, který se však vlivem svého nepředvídatelného chování brzy o šanci setrvat u rozjeté kapely s vyhlídkou na úspěšnou debutovou desku připravil. Ginger později v první polovině devadesátých let proslul postavením z počátku velmi kvalitního a dynamického bandu THE WILDHEARTS, který žal v době módní konjunktury rocku nemalé úspěchy právě doma na Ostrovech. Naopak v časech úpadku THE WILDHEARTS vešel ve známost rovněž třeba tím, že pod vlivem nelichotivých recenzí na čtvrtou řadovku THE WILDHEARTS nadělal z redakce Kerrangu údajně kůlničku na dříví (ve skutečnosti šlo prý o jeden rozbitý počítač, pošramocený obličej nějakého redaktora a několik dalších drobností). Nicméně na Gingerovo místo se v roce 1988 dostal kytarista Guy Griffin, hudebník spjatý s historií THE QUIREBOYS po Spikeovi snad nejvýrazněji, neboť právě oni dva tu káru táhnou bez zádrhelů až do dnešních dní. Nejenže se postupem doby stal Griffin tím aktivnějším z obou kytaristů, byť se skladatelské stránky v důležitých počátcích ještě neúčastnil, ale Spike v něm našel velkého parťáka a to i v dobách, kdy hlavní skladatel a tahoun nejúspěšnější etapy Guy Bailey nadobro odešel s prvním rozpadem v roce 1994.


 

Vraťme se však do roku 1989, kdy dílčí úspěchy na Britských ostrovech a hraní na prestižních akcích přispívalo k domestikaci jména na tamní hudební mapě. Když se právě v tom roce ujala kapely coby manažerka Sharon Osbourne, smlouva od EMI ležela na stole prakticky okamžitě. Kapela tak začala nahrávání nové desky, která dostala název „A Bit Of What You Fancy“ a vyšla ještě tentýž rok. Šlo o velký úspěch, protože nahrávka obsadila druhé místo v britské prodejní hitparádě a ctila všechny přednosti, se kterými rock´n´rollový band vstoupil před publikum již v minulosti. Zřejmé inspirace v sedmdesátkovém rocku, konkrétně v kapelách jako THE FACES nebo THE ROLLING STONES, a tucet povedených, výborně zaranžovaných a chytlavých skladeb, které dělaly nejen kapele, ale celému stylu jedině čest. Je třeba vzpomenout na takové šlágry jako byly tancovačkově odvázaná hymna „Hey You“, neméně zdařilá „7 O´Clock“, svižný rockec „Sex Party“ nebo táhlejší věci s puncem desperátství a poameričtělým zvukem či feelingem „Man On the Loose“, „Whipping Boy“, případně ještě krásně rozmáchlá jižanská balada „I Don´t Want You Anymore“ protkaná zvuky dobových hammondů. Vše zdobila skvělá hra kytarového dua Guy Bailey/ Guy Griffin, ale také nepřeslechnutelný, i když relativně zastřený chraplák Jonathana Graye aka Spikea. Kapela velmi brzy začala koncertovat ve společnosti slavnějších umělců (za všechny třeba IGGY POP, THE CRAMPS, L.A.GUNS) a účastnila se v roce 1990 řady prestižních akcí, včetně slovutného Monsters Of Rock v Donningtonu (WHITESNAKE, AEROSMITH, POISON).

 

Ze zmíněného období se dochovalo plno raritních koncertních záznamů, mě osobně však utkvěl v paměti zejména cover skladby „Doo Doo Doo Doo Doo (Heartbreaker)“ od THE ROLLING STONES, kterou THE QUIREBOYS zahráli způsobem mnohem velkolepějším než původní legendy. Ještě je třeba dodat, že bicí na debutové desce a následné koncerty odehrál (dnes již bohužel zesnulý) Ian Wallace, člen tehdejší koncertní sestavy Boba Dylana, který byl o dvacet let starší než většina ostatních členů THE QUIREBOYS.


 

V průběhu roku 1992 se šlo nahrávat druhou desku, od které si firma EMI hodně slibovala, vždyť v dobách recese ne každému umožnila nahrávat pod dohledem Chrise Kimseyho (producent THE ROLLING STONES) a Boba Rocka, tehdy proslaveného fantastickou produkcí Černého alba kapely METALLICA. Výsledek vyšel na počátku roku následujícího pod názvem „Bitter Sweet And Twisted“ a jeho neúspěch neovlivnila ani tak nekvalita materiálu, který byl samo sebou také výborný a poplatný tradičnímu stylu THE QUIREBOYS, ale razantní obměna hudebního klima, kdy scéně vládly alternativní kapely a na vrcholcích hitparád se v rámci rockové hudby vyhřívali především mohykáni bez dlouhodobého plánu alias hrdinové grunge. Kapela s ošátkovanou image, hlásící se navíc k odkazu půlnočního street rocku a rock´n´rollu, opěvující zakázané sladkosti života rockových hvězd, prostě filosoficky nezapadala a působila pro řadu mladých pateticky a zastarale. Nicméně deska to byla kvalitní, sice trochu těžkopádnější a zádumčivější (možná více bluesová) než debut, ale pořád velmi umě a zajímavě udělaná. Za všechny položky zmíním třeba skladby jako „Tramps And Thieves“, „King Of New York“ nebo „White Trash Blues“. Na čas se vyřešil i problém s bubeníky, díky Richi Richmanovi, který vydržel až do prvního velkého rozpadu v roce 1994. Neúspěch alba kapelu silně nalomil a ta se tedy o rok později rozešla, ale ještě na závěr svého původního období stihla několik koncertů v předprogramu GUNS N´ROSES, tehdy odehraných na samotný závěr jejich Use Your Illusion World Tour.


 

I když se THE QUIREBOYS po roce 2000 dali znovu dohromady a dokonce u menších značek začali docela pravidelně vydávat nová alba, výraznější úspěch je již nepotkal. Kapelou za posledních patnáct let prošlo nespočetně hudebníků a tyto změny se týkaly zejména problematického postu bicmana. Od nové etapy už se účast na chodu THE QUIREBOYS netýkala ani ústředního skladatele nejslavnějšího období - Guye Baileyho, což byl také možná a dost zjevně hlavní důvod, proč se novější skladby nikdy nevyrovnaly staré tvorbě a proč THE QUIREBOYS již půldruhé dekády hrají po evropských a britských klubech pro pár desítek lidí. Nicméně ono nezapomenutelné období z přelomu osmdesátých a devadesátých let z nich dělá zajímavý úkaz doby, který kdyby měl více štěstí, mohl ze své kariéry vytřískat o něco více. Řada expertů připisuje jejich brzký ústup spíše nástupu údajně mnohem lepších a zajímavějších THE BLACK CROWES, ale jestli tomu tak skutečně bylo, to už je otázka pro dobové pamětníky a sběratele erudovaných postřehů.


Velmi doporučené debutové album: A Bit Of What You Fancy  (1989)   90%



14.10.2018Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz