KING KOBRA - V záři neonové džungle (profil)

Kapela KING KOBRA jakoby ve své tvorbě podchytila stav zámořské metalové a AOR produkce nejvíce oblibované v polovině osmdesátých let, v dobách nekonečných nočních tahů, neony osvícených ulic a všeho toho rejdění na hlavních tepnách Los Angeles. Stali se tak velmi záhy nedílnou součástí scény. Jejich melodický hardrockový zvuk byl však vždy inspirovaný britskými vzory, nejčastěji lze mluvit o návaznosti na kapelu RAINBOW z období, kdy u nich v letech 1980-1983 zpíval Joe Lynn Turner. Hlavní postavou KING KOBRA byl vždy legendární bubeník Carmine Appice, o jedenáct let starší bratr Vinnieho Appiceho, rovněž světoznámého bubeníka, který v průběhu čtyřicetileté kariéry působil např. v řadách BLACK SABBATH nebo DIO. Carmine Appice se naproti tomu stal součástí zaoceánské rockové scény už od poloviny šedesátých let, kdy byl nejdříve bubeníkem v řadách psychedelické kapely VANILLA FUDGE, se kterou nahrál do roku 1970 šest řadových alb a posléze doprovázel takové muzikantské persony, jakými vždy byli Rod Stewart, Jeff Beck, Paul Stanley nebo dokonce Ted Nugent. Do roku 1983 toho měl zkrátka tento newyorský rodák s italskými kořeny na svém kontě už celou řadu a jeho účast na koncertní a klipové podpoře alba „Bark At The Moon“ Ozzyho Osbournea znamenala velkolepý vstup na heavymetalovou půdu. U Osbournea se sice zdržel jen jednu sezónu, ale to ovšem vůbec neznamenalo, že by na kolorit Hard´N´Heavy scény zanevřel, zvlášť když popularita melodického hard rocku a heavy metalu pouze gradovala.

Brzy tak v Kalifornii vzniká ambiciózní hardrocková kapela tvořená více než o dekádu mladšími muzikanty, než byl  právě sám Carmine Appice (narozen 1946). Ten se, aniž by to nějak zásadně narušovalo v souznění celého více méně blonďatého kvintetu, od počátku stal jakousi značkou, šéfem bandu a častokrát i jejím producentem. Právě jím objevení mladí muzikanti, jenž stranou nějaké mimořádné pozornosti médií přenášeli na západ Spojených států amerických hymnický hard rock s poněkud větším nánosem kytar, než bylo v té době v USA u kapel z ranku AOR zvykem, se rovněž stali jedněmi ze základních kapel scény, základem, na který jen o nějakou sezónu později začali stavět vydavatelství své naděje opravdu ve velkém. KING KOBRA byli rovněž vlastně průkopnickou kapelou, za kterou bylo vždy znát znamenité muzikantské řemeslo a opravdovost, byť se mnohým rockerům právě zvukově vycizelované produkce kapel osmdesátých let a jejich skladby plné chytlavých refrénů zajídají. Spoluhráče tedy Carmine Appice nalezl u těchto muzikantů: zpěvák jehož hlas hodně připomínal Grahama Bonneta a právě již zmíněného Joe Lynn Turnera – Mark Free, dvojice vynikajících kytaristů, jejichž hra se stala ozdobou písní KING KOBRA – David Michael Phillips a Mick Sweda, no a baskytaru v rukách třímal Johnny Rod, legendární to albín, mnohým později znám ze sestavy Lawlessových W.A.S.P. v době alb „Inside The Electric Cirkus“, „The Headless Children“ a „The Crimson Idol“, tedy mezi roky 1986-92. V osmdesátých letech stvořili KING KOBRA tři povedená alba, z toho první dvě byla vydána u Capitolu, zatímco třetí deska už jen u nezávislé značky Rocker Records.

Debut „Ready To Strike“ nakonec vyšel v roce 1985 a měl všechny předpoklady zaujmout. Celá řada chytlavých skladeb vystavěných podle vzoru britské hardrockové školy počátku osmdesátých let měla už tehdy velký hitový potenciál. Produkce se ujal Carmine Appice spolu se Spenserem Profferem, přičemž zvukovou stránku zajišťoval Duane Baron. Songy měly v sobě potřebný zápal a vrcholily ve vygradovaných refrénech a tak se deska stala ukázkou dobové velkoleposti a rockového hrdinství, jaké bylo v roce 1985 velmi v kursu. Ze skladeb bych si dovolil vypíchnout hity jako „Shadow Rider“ a „Breakin´Out“, nebo také song „Hunger“, u kterého byli autory členové kanadské AOR kapely KICK AXE. Celkově je debut považovan v diskografii za nepřekonatelnou záležitost, nicméně ani následující počin rozhodně nebyl špatný a přinesl znovu vše potřebné, co fanoušci od této kapely v polovině osmdesátých let čekali, byť mnohým neunikla uhlazenější struktura díla a více radio-friendly přístup.

Druhá deska vyšla jen o sezónu déle a KING KOBRA se prostřednictvím „Thrill Of A Lifetime“ připomněli ve stále vynikající formě. Chytlavost skladeb a celkový příklon k nadýchanému zvuku AOR, tentokrát o něco více nazdobeném klávesami, jim rovněž velmi slušel, takže nebylo třeba se znepokojovat. Tedy pokud jste nebyli vždy vysazení pouze na kytarově říznější věci. Je pravdou, že kapela to možná s druhou deskou mírně přehnala s umírněností a ta dravost poněkud scházela, nicméně songy měly znovu hitový potenciál příznačný pro rok 1986. Budoucnost se však záhy ukázala býti o něco chatrnější, než si mnozí v době vydání dvojky mysleli, šlo totiž o poslední desku produkovanou totožným týmem, ale rovněž nahranou v původní sestavě, protože krátce po realizaci „Thrill Of A Lifetime“ odchází jak baskytarista Johnny Rod k W.A.S.P., tak dochází i k vyhození Marka Free, kterého u mikrofonu během dvou let nejdříve nahrazuje Marq Torien a posléze Johnny „Boy“ Edwards, ale kromě tohoto dochází i k poměrně zásadní události, jenž se týká právě bleskově příchozího a odchozího Toriena. Ten totiž způsobil i odchod kytaristy Micka Swedy, protože si oba padli muzikantsky do noty a záhy si usmysleli, že KING KOBRA není pro ně to pravé ořechové, což lze chápat vzhledem k poněkud nevyužitého potenciálu kytar, takže brzy vyrukovali na světlo se svým zbrusu novým, více kytarovým bandem. Právě Sweda, jako velký obdivovatel hry Eddieho Van Halena, toužil vždy po kytarovějším zvuku. Za pár let jejich BULLETBOYS (tak oba svou novou kapelu pojmenovali) nejenže přinesli více onoho přírodnějšího groovu a bluesového cítění, ale stali se i žhavou akvizicí na losangeleské hair-metalové scéně konce osmdesátých let a začátku dekády následující.

V roce 1988 dochází k vydání rovněž vcelku zdařilé třetí desky „King Kobra III“, která však úplně propadla, protože se doba významně měnila a ona nadýchaná bezstarostnost již prostě nebyla příliš v kursu, byť je třeba dodat, že šlo zjevně o kompromis mezi oběma předchozími alby a jistý návrat ke kytarám byl zde znát, nepomohlo to však. Nicméně „King Kobra III“ vyšla právě v době, když už po nástupu GUNS N´ROSES kapely jako KING KOBRA moc lidí nezajímaly, stejně jako nikoho příliš nedojímal nakřáplý hlasový projev Johnny Edwardse, vcelku obstojného nástupce za Marka Free. Co se však této kapele ze zpětného pohledu nikdy nedalo upřít, byla ona profesionalita, výtečný muzikantský vklad a poctivý přístup, a skutečnost, že to nikdy nedotáhli k celosvětovému věhlasu, byla pak věcí druhou. Někdy se zkrátka nepodaří i sebelepším hudebníkům přijít s tou pravou chemií, která by byla pro hudební příznivce zas až tolik žádoucí.

Brzy tedy Carmine Appice přechází do sestavy tříčlenné kapely BLUE MURDER, hvězdného bandu, jenž s ním několik let utvářejí dvě naprostá muzikantská esa: kytarista John Sykes (ex-THIN LIZZY, ex-WHITESNAKE) a baskytarista Tony Franklin (byl tehdy znám ze spolupráce s Jimmy Pagem, Davidem Gilmourem a THE FIRM). Tahle parta to nakonec dotáhla ke dvěma legendárním řadovkám a určitě platila za osvěžení hardrockové scény na počátku devadesátých let. Když se vrátíme ke KING KOBRA a pomineme snahu o comeback na přelomu milénia, jenž neskončil žádnou nahrávkou, dostaneme se do současnosti, ve které kapela znovu funguje už zhruba šest let a má na svém kontě další dvě řadové desky „King Kobra“ (2011) a „King Kobra II“ (2014), které jsou dělané zcela v kontextu s oním melodickým hardrockovým zvukem osmdesátých let, jaký byl pro ně vždy charakteristický. V sestavě jsou kromě dnes již sedmdesátiletého Carmina Appice hned další tři spoluhráči z původní sestavy KING KOBRA: jmenovitě oba kytaristé - David Michael Philips a Mick Sweda, dále pak baskytarista Johnny Rod, ale rovněž nováček za mikrofonem Paul Shortino, jenž v dávné minulosti proslul zejména v řadách takových kapel kalifornské Hard´N´Heavy scény jako ROUGH CUTT nebo QUIET RIOT. Stranou většího mediálního zájmu tedy KING KOBRA znovu několik let fungují a nahrávají obstojné hardrockové desky pro pamětníky a fajnšmekry osmdesátkového zvuku (znovu Frontiers Records). Co víc k tomu dodat? Snad jen – nechť se jim daří.

Doporučené album:

Ready To Strike   (1985)     80%

24.01.2016	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz