Last Hardrock Outsider

SKID ROW - Slave To The Grind

Začátek léta roku 1991 se u mne tehdy nesl ve znamení tohoto power-metalového tornáda z New Jersey. Dodnes si pamatuji, jakou lahůdkou ve své době bylo právě druhé album nadějných SKID ROW. Vlastně již v průběhu jeho natáčení nešetřila mladá, velkohubá a předchozími úspěchy napumpovaná kapela chválou na své právě vznikající dílo a slibovala zásadní otočení kormidlem, a sice směrem od líbivých hitových street rockových čísel k songům podstatně více silovým, hutným a zatěžkaným. Album „Slave To The Grind“ však nakonec skutečně patří k tomu menšímu počtu nahrávek, které se v konečném výsledku povedly podstatně více, než by čekal posluchač předem otrávený ze sebejistých hlášek někdejších hvězdiček americké scény. Od prvního poslechu jsem věděl, že tohle album bude patřit k největším ve své době (nevěděl jsem však, že bude patřit rovněž k posledním svého druhu), na němž kvintet z Jersey potvrdil, jak dalece je vzdálen všem ostatním vyumělkovaným vlasovitým partičkám, které bylo ještě tehdy možné zahlédnout, kdykoliv člověk otevřel nějaký zahraniční rockový časopis. SKID ROW tak z dnešního pohledu vnímám jako skutečně poslední velkou kapelu spjatou s americkou Hard´n´Heavy scénou.


Někdejší objev managementu Jona Bon Joviho, jak známo, neskutečným způsobem zabodoval již svým o dva roky starším debutem, ze kterého bylo do éteru vychrleno snad šest úspěšných singlů (dva nejznámější z nich, „18 And Life“ a „Youth Gone Wild“, je možné v rotacích hudebních kanálů orientovaných na rockovou klasiku spatřit ještě dnes), takže mladá kapela, v jejímž popředí stál uřvaný kanadský fracek a miláček všech dívek a žen Sebastian Bach, si to na samotném sklonku osmdesátých let šinula k pětinásobné platině. Své také udělalo vystupování po boku BON JOVI, AEROSMITH a později i GUNS N´ ROSES, propracovávajících se právě v té době do pozic největších senzací amerického kontinentu. Jenže kapela měla tak trochu jiné plány, než pohodlně sklízet ovoce zasazené pod dohledem protřelých obchodníčků, a začala se distancovat od ostatních souborů, reprezentujících tehdejší hair-metalovou scénu.



Ambiciózní kvintet měl tehdy dvě možnosti, jak naložit s nejbližší budoucností. První z nich byla udělat ze sebe oslíky, co sypou zlaté mince, poslechnout na slovo Bon Joviho, a nahrát další hitové pop-metalové album, které bude jako podle šablonky navazovat na svěží debut, a dál si tak nerušeně užívat všech výsad prominentních rockových hvězdiček. Druhá a nakonec uskutečněná varianta byla nahrát energický materiál, jenž by zcela reprezentoval jejich nespoutané postoje a šel by více k jádru věci – členové kapely (hlavně baskytarista a největší řízek v baráku Rachel Bolan) se již tenkrát netajili svým obdivem k tvrdším metalovým či punkovým bandám. Z dnešního pohledu je dobře, že se SKID ROW tenkrát rozhodli pro druhou možnost a vzniklo tvrdé a moderní album. Sice to automaticky vyvolalo první konflikty s Bon Jovim (tyto nakonec v dalších letech doslova eskalovaly v pěstní konfrontaci mezi ním, nově užívajícím proti stále více rebelují kapele právních berliček, a nasraným, všehoschopným Sebastianem Bachem (a samozřejmě na to navazujícím ukončením celé spolupráce v roce 1993), ale na druhou stranu bylo album nakonec výrazně úspěšné (dvojnásobná platina).


Znovu se tedy rozjel obvyklý kolotoč singlů a klipů, stejně jako dalších turné, ať už samostatných nebo tentokrát v předprogramu britských legend z JUDAS PRIEST, a nikomu vlastně ani moc nevadilo, že ti SKID ROW najednou hrají o hodně tvrdší hudbu, než dva roky před tím na svém debutu. Právě naopak – kromě fanynek tentokrát skákala nadšením i kritika. Za jednoznačný klad „Slave To The Grind“ považuji skutečnost, že ačkoliv skladby nabraly na obrovské dynamice a tvrdosti, nemělo to žádný vliv na upozadění jejich typické melodiky. Druhé album tak sice zdánlivě pokračovalo tam, kde skončil hitově pojatý street rockový předchůdce, ale navíc nápadně přidalo na powermetalovém soundu, tvrdosti, hřmotných riffech a sólových vyhrávkách dua Dave „Snake“ Sabo/Scotti Hill. Pod dohledem zkušeného Michaela Wagenera vzniklo nejlepší album v kariéře SKID ROW.


Sebastian Bach ve zdejších písních zřejmě dosáhl svého nejlepšího pěveckého výkonu za celou svou kariéru, a předvedl se ve skutečně vynikajícím světle – ať už se tehdy nacházel v jakémkoliv emocionálním rozpoložení. Nadupané, riffovité songy jako „Monkey Business“, „Psycho Love“ nebo „Riot Act“, stojící na výrazném Bachově ječáku, dosahujícím v refrénech patřičné intenzity, jsou zde střídány mohutně gradujícími baladami „Quicksand Jesus“, „In A Darkened Room“ nebo „Wasted Time“. Za vrchol nahrávky však kromě těžkotonážního titulního songu „Slave To The Grind“, který si opravdu nic nezadal s tvrdostí kapel typu METAL CHURCH, PANTERA či VICIOUS RUMORS na přelomu osmdesátých a devadesátých let, považuji vynikající hymnu „Livin´ On A Chain Gang“, která pro mne dodnes reprezentuje celé dílo zřejmě nejvíce. A třeba takový fórek „Get The Fuck Out“ dával naopak vzpomenout na přidrzlé a jediné kámoše z celé scény osmdesátých let, GUNS N´ ROSES. Celé album pro mne znamená jeden z posledních vynikajících záchvěvů americké Hard´n´Heavy scény osmdesátých let, zde je ovšem materiál oděn do moderního zvukového kabátku. SKID ROW zaútočili arzenálem nabušených songů od šéfovského dua Bolan/Sabo doslova za pět minut dvanáct, protože už za pár týdnů či měsíců, jen co se přehouplo léto do podzimu, přišla na klasicky rockový či metalový svět, tak jak byl do té doby vnímán, mnohaletá doba temna.


04.08.2016Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Imothep
04.08.2016 14:29

Urban legend vypravi, ze Snake Sabo a Jon Bon Jovi byli kamosi a slibili si, ze kdo se dostane driv nahoru, ten pomuze te druhe kapele. Bon Jovi evidentne slovo dodrzeli.Je to paradni deska a ostuda je, ze jsem ji neslysel tak aspon 3 roky :o)Cili zitrejsi naloz je jasna :)

 

Bluejamie65
04.08.2016 11:17

Na tomhle albu je opět až příliš dobře slyšet genialita všech zúčastněných. Pro mě osobně byl takový poznávací kámen mého vlastního způsobu poslouchání muziky. Když někdo putuje tak jak Cinderella, tzn. když po Night songs přišli s LOng cold winter a Hartbreak station, přijal jsem ta alba okamžitě, neb se míchalo s + z hudební historie(a kupoval jak nerychleji šlo), na druhou stranu když Skid row přišli se Slave to the grind, tak mě ta razance vlastně vystrašila a poslouchal jsem to až se značným zpožděním (nejdřív na cívce, potom jako cdr). Když je poslouchám dnes, divím se, jak jsem nad tím mohl kdy přemýšlet a dělat mezi jedničkou a Slave to the grind nějaký rozdíl - je to prostě logický a více než plnohodnotný nástupce, na kterém každý detail funguje a zasahuje (rozum, srdce, duši...). Ještě drobná filmová poznámka - ten odvěký muzikantský konflikt, jaký tehdy řešili ve vztahu k Jonovi a studiu, je docela zajímavě ztvárněn ve filmu Eddie and the cruisers (I) i když s posunutím do jiné doby...