Last Hardrock Outsider

PINK FLOYD - A Momentary Lapse Of Reason

Před polovinou osmdesátých let se skupina PINK FLOYD nacházela téměř ve stavu klinické smrti, pod povrchem se ale přece jen cosi dělo. Jeden z náznaků se objevil už v dubnu 1984 v londýnském Hammersmith Odeon, kde hrál David Gilmour koncerty ke svému sólovému albu „About Face“ a pozval si tam Nicka Masona, aby si společně střihli „Comfortably Numb“. Mason o tom hovoří ve své autobiografii a přidává také vzpomínku, jak se šel podívat na vystoupení Rogera Waterse k jeho sólové prvotině „The Pros And Cons Of Hitch Hiking“. Set se do značné míry skládal z floydovského repertoáru, což Masona prý deprimovalo a zároveň motivovalo k nové práci. Důvodů k obnovení činnosti PINK FLOYD bylo samozřejmě víc, jeden z nich ale paradoxně stimuloval sám Waters, přestože nad kapelou zlomil hůl a v roce 1985 ji definitivně opustil. Dělal ovšem všechno pro to, aby skupina úplně zanikla a vyzbrojil se armádou právníků, kteří měli bývalým spoluhráčům znemožnit činnost pod starým jménem. Waters se navíc nechal slyšet, že Gilmour s Masonem bez něj stejně nebudou schopni dát nové PINK FLOYD dohromady, což ty dva samozřejmě motivovalo, dokázat bývalému kolegovi i celému světu opak!


Skládání bez Waterse


Nový lídrem kapely se stal logicky David Gilmour, neměl to ale úplně lehké. Na skládání zůstal prakticky sám – Nick Mason nebyl nikdy extra plodným autorem a Richard Wright byl pořád mimo hru. Klávesista se do kapely dokonce ani nesměl oficiálně vrátit, protože předchozí odchodová smlouva mu to zamezovala. David se ale na složení celé desky zřejmě necítil, protože povolal do tvůrčího procesu celou řadu externích osob – pokud chcete nějaký příklad, tak třeba na hitovce „Learning To Fly“ autorsky pracovali hned čtyři lidé.



Na vlnách Temže


Třinácté studiové album PINK FLOYD „A Momentary Lapse Of Reason“ se nahrávalo mezi listopadem 1986 a březnem 1987 v několika různých prostorách, zásadní věci se ale odehrály v Gilmourově studiu Astoria na jihozápadním okraji Londýna. Kytarista ho vybudoval v opravdu unikátním prostoru – na hausbótu kotvícím na řece Temži. Tahle obytná loď měla svoji historii. Už někdy na začátku 20. století si ji nechal postavit divadelní impresário Fred Karno a na návštěvu za ním na palubu chodíval třeba legendární Charlie Chaplin. Pro Floydy bylo ovšem důležitější, že Astoria byla dostatečně vybavená a panoval tu klid na práci – zdá se, že poprvé po mnoha letech nahrávali v pohodě a bez osobních nevraživostí. „Momentary“ se však připravovalo i na dalších místech, například v losangeleských studiích A&M, kam se kapela přesunula na přání producenta desky. Tím nebyl nikdo jiný než osvědčený Bob Ezrin, jenž se po pročištění vzduchu k PINK FLOYD vrátil a zároveň nepřijal nabídku Rogera Waterse, který o něj stál pro své druhé sólové album „Radio K.A.O.S.“. Zajímavé, jak se věci mohou během pár let změnit...


Technické záležitosti pro „Momentary“ dostal na starost Andy Jackson, který s PINK FLOYD pracoval už v době „The Wall“. Kapela i tentokrát využila nejnovější studiová udělátka a protože už byla druhá půlka osmdesátých let, natáčelo se digitálně. Zdaleka největší změny ale nastaly v obsazení jednotlivých instrumentů. Gilmour byl ve vrcholné formě a držel své záležitosti pevně v rukou, Mason měl však za sebou dlouhou pauzu a na všechny bicí party se necítil. Nahrál tedy jen část písniček a zbytek přenechal hostům – v několika skladbách na „Momentary“ tak bubnují Carmine Appice, Jim Keltner a ke slovu se dostal dokonce bicí automat. Podobné složité to bylo s klávesami – na desce sice slyšíme Ricka Wrighta, který tu vystupuje jako host, do studia ale přišel až ve chvíli, kdy byla podstatná část materiálu hotova a klávesnice na albu tak obsluhuje celkem pět lidí. No a když už jsme v těch počtech, tak kromě Floydů na „Momentary“ slyšíme šestnáct dalších muzikantů nebo vokalistů. Co z takového slepence mohlo vzejít?


Úplně jiní Floydi


Hodně gilmourovské, ale málo floydovské album! „A Momentary Lapse Of Reason“ stylově evokuje Davidovy soukromé desky a kdyby nevyšlo pod značkou PINK FLOYD, mohlo klidně být Gilmourovou sólovou trojkou. Jde o promakanou, vyspělou hudbu profesionálních muzikantů, kteří vědí co dělají, jedou ale na jistotu a výsledek už není tak originální a jedinečný, jak bývalo u Floydů zvykem. Kapela je tu v typické dinosauří fázi – v podstatě rockový mainstream, který nikoho neurazí a strhne na sebe pozornost davů, ale fanoušky starých časů asi úplně nenadchne.


Kapela si na „Momentary“ dala hodně záležet a úspěch desky považovala za klíč k přežití, z hudby je ale cítit, jak byla opatrná a že nechtěla riskovat. Možná je to množstvím externích spoluautorů, možná digitálním zvukem nebo odrazem osmdesátých let, ale na desce téměř chybí podstata původních PINK FLOYD – to objevitelství, nekonečná fantazie i hluboká životní filozofie. A tak se přímo nabízí srovnání s předchozí, rovněž kontroverzní řadovkou. Jestliže „The Final Cut“ hýří emocemi, ale chybí mu dynamika a uspořádanost, s „A Momentary Lapse Of Reason“ je to přesně naopak – formálně je mnohem promakanější, z mého pohledu ale postrádá duši.



Album bez konceptu?


„Momentary“ také jako první deska PINK FLOYD po mnoha letech nemá jednotící téma, nýbrž je trochu „každý pes jiná ves“. Playlist zahajuje instrumentálka „Signs Of Life“, která je jakoby mystická, ale skladba trochu neví, kam vlastně míří. Navíc ji střídá naprosto odlišná nálada – optimisticky znějící a jednoznačně hitová „Learning To Fly“. Velmi dobrá píseň, která člověka okamžitě chytí za uši a výborně funguje i jako rozehrávka na koncertech. S dalším číslem se atmosféra opět radikálně mění. „The Dogs Of War“ si jakoby vzpomíná na „Welcome To The Machine“ z roku 1975 a nasazuje podobně uhrančivé efekty. Skladba je to velmi slušná, ale trochu mi uniká filozofie alba, zvlášť když následuje „One Slip“, zhmotnění osmdesátkového rocku, které je všechno jiné, než staří Floydi. První stranu alba pak uzavírá brilantní „On The Turning Away“, která v uvolněném tempu jede po skvělé melodii a nabízí geniální sólo, které bych komukoli pustil jako referenční kousek pro gilmourovský styl hraní na kytaru.


S druhou stranou se ztotožňuji ještě méně než s tou první. „Yet Another Movie“ je docela slušně udělaný meditační rock pro široké publikum, poslední minuta skladby je pak někdy uváděna jako samostatný kus „Round And Around“. Po něm následuje prazvláštní dvouminutovka „A New Machine Part 1“, kde se atmosféra zahušťuje, slyšíme syntetické efekty a hlas prohnaný přes vokodér, aby se ob jednu písničku zopakovalo to samé, jen zkrácené na čtyřicet vteřin (A New Machine Part 2“). Vlastně to zní docela dobře, ale do celkového sledu alba se tahle dvě intermezza vůbec nehodí. Navíc mezi nimi sedí instrumentálka „Terminal Frost“, podle mě největší omyl, jaký kdy Floydi umístili na album – taková ta pohodová relaxační nuda, kterou vám budou pouštět třeba v čekárně u psychologa, než přijdete na řadu. Ok, poslouchat se to dá, ale na albu PINK FLOYD? Ach jo! Ještě, že závěrečná „Sorrow“ napravuje dojem – opět univerzální rock, ale tentokrát víc floydovský, osm a půl minuty hrací doby uběhne jako voda a skvělá Gilmourova kytara člověka přesvědčí, že přece jen nebylo špatné, desku si pustit.


Thorgersonův návrat


Musím říct, že od PINK FLOYD mám rád úplně jinou hudbu, než jaká je zaznamená na „A Momentary Lapse Of Reason“, co mě ale naopak velmi oslovilo, je obal. Na scénu se vrátil Storm Thorgerson (tentokrát bez Hipgnosis, kteří v mezidobí skončili) a nechal zhmotnit motiv „řeky postelí“, které se v obrovském množství vinou venkovskou krajinou a podél mořského pobřeží. Fotilo se v jihozápadní Anglii a zúčastnění museli v terénu rozmístit do požadovaných sestav stovky a stovky nemocničních lůžek. Práce to byla úmorná a trvala celé dny, výsledek ale stojí za to.



Gigantické turné


Je asi evidentní, že „A Momentary Lapse Of Reason“ moc nemusím, objektivně ale jde o úspěšné album, jehož zvuk navíc spousta lidí považuje za typické PINK FLOYD. Samozřejmě především posluchači, kteří se ke kapele dostali až v pozdním období a její historii vnímají maximálně někam k „The Dark Side Of The Moon“. Popularita pozdní fáze Floydů je ale vlastně logická – narozdíl od starších časů je skvěle zdokumentována v různých televizních pořadech, reportážích a videomateriálech. Ze šňůr k „Momentary“ jsou k dispozici hned dva záznamy. Za prvé „Delicate Sound Of Thunder“, který vyšel i na audio nosiči jako teprve druhý oficiální živák Floydů – po prastarém live albu „Ummagumma“ z roku 1969. Mnohem známější je pak koncert PINK FLOYD v Benátkách, kde kapela hrála na pódiu plovoucím po vodním kanálu, zatímco ji 200 000 fanoušků sledovalo ze břehů nebo z gondol pohupujících se přímo na vlnách. Show snímala italská televize a přenášela ji i do mnoha dalších zemí, takže se z koncertu v Benátkách stala globální událost a měla podobný dosah jako Watersovo představení „The Wall“ o rok později v Berlíně.


Celé turné k „A Momentary Lapse Of Reason“ bylo monstrózní záležitostí a lámalo rekordy. V koncertní sestavě byl kromě Gilmoura a Masona samozřejmě i Wright, plus deset dalších pódiových muzikantů. Kapela hrála na tak netypických místech jako luxusní Versailles nebo tehdy ještě socialistická Moskva a během tří kalendářních roků zvládla dvě stovky koncertů, na které přišlo zhruba pět a půl milionu diváků. Šňůra se stala vůbec nejvýdělečnějším koncertním turné osmdesátých let a Floydi tak trumfli i samotného krále popu Michaela Jacksona.





19.07.2021Diskuse (10)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

DarthArt
20.07.2021 15:50

Co se týká těch vnitrokapelních záležitostí, vycházím hodně z Masonovy autobiografie, on je tam hodně vyrovnaný s minulostí, dost sebekritický a ke kolegům přátelsky naladěný (včetně Waterse), takže mi přijde, že to tam nemá potřebu někomu "natřít". Musí to být fajn chlapík s typickým anglickým humorem - jestli je tedy ještě suchý anglický humor povolen :)

Pár lidí okolo mě si taky myslí, že Pink FLoyd je od "Pipera" po "Zeď" a zbytek už je jen takovej dojezd. Jenže ono asi bylo těžký odolat tomu jistýmu výdělku pod značkou PF. Kolik by "Final Cut" nebo "Momentary" vydělaly pod jmény Waters a Gilmour? Moc ne, když údajně třeba Gilmour musel k "About Face" rušit koncerty, protože to netáhlo podle očekávání. Ale to je asi obecný vývoj u všech velkých jmen - třeba u "Seventh Star" se taky říkalo, že to nemělo vyjít jako BLACK SABBATH ... a tak podobně.

Co se týká sólovek, paradoxně mě baví hlavně to, co udělal Nick Mason, i když to zpravidla nebyla jeho hudba, spíš to jen zaštiťoval svým jménem. Třeba "Nick Mason´s Fictitious Sports" je dobrej blázinec, samozřejmě to absolutně nejde sehnat. Waters taky udělal zajímavý věci, i když beze zbytku PF je to slabší než v kapele, a musí se na to dost zvykat. A Gilmourovy sólovky mě nebaví vůbec, takovej ten rock, kde kytarista hraje ve fialovým saku ... ne ne ne. Proto mi nesednou ani PF v Benátkách, to je přesně to období. Ze všech PF sólovek mám nejradši prvního Syda, to je totální chlív, ale má to krásnou atmosféru.

Na Masona jsem chtěl zajít, ale chytil jsem už jen lístky na balkon asi za 8000, na což pochopitelně seru. Ale playlist vypadá famózně.

 

lord Džoudemort
20.07.2021 13:45

jo jeste nesmime zapomenout na “ostrý obraz a dobrý zvuk …” Benatky byly take velkym zjevenim na tuzemskych obrazovkach … nedavno jsem si je pripomenul, neb byly soucasti later years … ale nebylo to ono.

 

lord Džoudemort
20.07.2021 12:50

jj DV je fajn deska, souhlas ze prinos RW ji posunuv. Kazdopadne vztahy v te kapele asi byly dost na hovno uz dlouho, nekde jsem cetl ze RW vyhodili Waters/Gilmour spolecnou rukou, nikoli jen diktator RW a mam pocit ze DG a NM si vzpomenuli na RW mimo jine protoze potrebovali posilit sance v tech jejich soudech s RW a nabrali ho jako hudebnika, nikoli jako clena kapely. Proste jak rikam, nejsem nadsenej z dehonestace jmena PF. Melo se to nechat byt, napr. solovky z obou taboru nedopadly casto vubec blbe. O mile ocisteni ducha floydu se nyni kupodivu postaral NM a jeho vlastne pohadkove vzpominani na casy rozbresku

 

DarthArt
20.07.2021 12:13

Lord: S tím výsadním postavením jsi to vystihl, pro české fanoušky skutečně deska, která jim koluje v krvi.

Division Bell mám o dost výš, tak 80 %, je z ní cítit, že PF skládali znovu jako kapela (Gilmour+Wright), měli víc nápadů a deska má koncept, takže plynule jede. Jen je zbytečně dlouhá, takže ve druhé půlce trochu padá řemen. Momentary se mlátilo odnikud nikam, což u Division Bell neplatí. Svoje pocity sesumíruju v recenzi :)

A na koncertě jsem taky byl - už jsem to trochu naznačil u Wish You Were Here.

 

Lord Džoudemort
20.07.2021 09:45

album má v čechách takové docela výsadní postavení ... neb pro mnoho z nás znamenalo první skutečné setkání s PF. Po převratu zdobilo výlohy všech supraphonů a knihkupectví. Ty postele jsou prý skutečně fotka a Dogs of war je nejhorší skladba PF všech dob. Strašný výtvor. Celkově může být deska klidně za 70% ale PF to již nejsou. Mám Gilmoura rád, ale on se nikdy nestal skutečným Pinkem a nevtiskl Floydů přesah, punc vyšinuté geniality, jako Barrett nebo pak Waters. Přesah který někoho nadchnul, někoho ne, ale popřít ho nelze. Celá Gilmourova na truc éra 2 desky + živáky a živáky PF, je omyl (až na High hopes), a to říkám já, sběratel floydů, který byl kdysi na Strahově téměř ušlapán davem na tom památném konciku.

 

DarthArt
20.07.2021 08:42

KrebsKandidat: :):)

 

KrebsKandidat
19.07.2021 22:12

Mne sa tento album páči viac ako Final Cut. Ale je pravda, že je iný ako celá tvorba kapely pred tým.
DarthArt si latku drží o niečo lepšie :D

 

DarthArt
19.07.2021 15:00

Spajk: Podle různých zdrojů těch postelí bylo 700 nebo 800. Já jsem radši uvedl neutrální číslo, abych nenapsal zrovna to blbý. Stavěli to tam dva nebo tři dny.

J. Rose: Ta pauza vlastně nebyla způsobená ničím zvláštním - starší páni prostě už netvoří v takovým laufu jako zamlada :) No a důležitou úlohu měla délka turné. To trvalo tři kalendářní roky, tedy do 1989 + Knebworth v 1990, pak jeli Mason s Gilmourem závody v autech po Mexiku, ke kterýmu dělali dokument + hudbu, no a někdy 1991 se začali pomalu chystat na další album. 1993 to celej rok nahrávali a 1994 to vyšlo a spláchli turné.

 

spajk
19.07.2021 12:38

Zrovna tuhle mi říkal kámoš velkej Floydista, že ten obal není žádná malba, ale skutečná fotka, kdy na pláži bylo asi deset tisíc opravdovych postelí.
Ale neověřoval jsem to.

 

J.Rose
19.07.2021 08:36

Já mám album tak na silnějších 70%. Může to být i tím, že díky skladbě Learning To Fly, jsem začal Pink Floyd pořádně vnímat. V dobách kdy byl pro mě internet tabu a YouTube leželo v plenkách na porodním stolku, jsem si klipy nahrával na VHS kazety. Nastavil jsem časovač a ráno už se kochal úlovky. Pořad se jmenoval Velká noční hudba a šlo v podstatě o jeden velký blok videoklipů a koncertů. Takhle jsem například objevil Panteru, Guns n Roses, nebo právě Pink Floyd. Krásné časy.

Mám hodně rád kytaru Davida Gilmoura a Momentary je na jeho sólové exhibice bohaté více než dost. Možná i to je jeden z důvodu, proč mám pro to album slabost.

Na další díl seriálu se velice těším. Nikdy jsem nepochopil tu dlouhou pauzu mezi A Momentary Lapse Of Reason a The Division Bell. Předpokládám, že se dozvím co za tím bylo. Jinak článek jako obvykle naprosto skvělý a čtivý.