Last Hardrock Outsider

PINK FLOYD - Wish You Were Here

Když PINK FLOYD natočili „The Dark Side Of The Moon“, trochu si na sebe upletli bič. Stvořili svoje životní dílo a jedno z nejúspěšnějších hudebních alb všech dob, dostali se tak ale do bodu, který lze jen těžko překonat. Co dělat dál? A jak přistoupit k další desce? To vážně babo raď! Složit ještě lepší písničky? To už přeci nejde! Udělat ještě lepší studiové efekty? Takové snad ani neexistují! Nebo vymyslet silnější koncept? Jak? Vždyť ten minulý byl dokonalý! Pak se nabízí ještě jiná možnost – vzít to z úplně jiného úhlu, vykašlat se na úspěch i žebříčky a začít experimentovat, i kdyby to mělo dopadnout jakkoli. No a takhle nějak možná naši hrdinové uvažovali, když se na podzim 1973 znovu sešli v Abbey Road, aby začali z nuly vymýšlet deváté studiové album PINK FLOYD...


Hudba bez hudebních nástrojů


Když Floydi vstoupili do studia, neměli vůbec nic v ruce, pouze ideu, zkusit udělat desku z naprosto nehudebního materiálu. Abych to blíže vysvětlil – měli v úmyslu nahrát zvuky předmětů, které člověk používá v každodenním životě, a z nich pak sestavit album pracovně označené jako „Household Objects“. Kapela prý dva měsíce zkoušela všechno možné a vytvořila si databanku prapodivných nahrávek – řezání dřeva a zatínání seker, což by mohlo nahradit bicí, brnkání na napjaté gumičky, které by evokovaly baskytaru, míchání vody v kbelíku nebo přelévání tekutiny mezi nádobami, ťukání do lahví od vína, rozbíjení žárovek, zvuky sprejů a lepicí pásky nebo tóny vzniklé z kráječe na vajíčka. Zní to šíleně, ale skupina to zřejmě myslela vážně – posílala prý třeba svého asistenta do obchodu nakoupit košťata s různě tlustými štětinami, aby se pak daly ve studiu podrobit kontaktu s mikrofony.



Dá se z takové divné skrumáže vytvořit hudba? Nedá! Po týdnech pokusů nedosáhli PINK FLOYD žádných smysluplných výsledků a jediný zvuk, který použili jako doplňkový efekt na nové album, bylo přejíždění prstů po sklenicích naplněných vodou. Teď si ale muzikanti raději dali od společného nahrávání pauzu a soustředili se na soukromé projekty – bubeník Nick Mason třeba spolupracoval s Robertem Wyattem z kapely SOFT MACHINE na jeho sólovém albu „Rock Bottom“. Za připomínku stojí určitě i to, že David Gilmour někdy v téhle době objevil pro hudební svět talentovanou zpěvačku Kate Bush. Nová hudba pro PINK FLOYD se pěkně zdržela, je to ale jedině dobře – když si představím, že bych místo geniálních písniček z „Wish You Were Here“ dnes držel v ruce směs složenou z trhání lepicí pásky nebo mlácení do skla, nejsem z toho zrovna nadšený.


První větší pauza


Odklad v autorské tvorbě Floydům rozhodně pomohl a zajistil potřebný čas pro skutečné napsání nového alba. A jde vlastně také o první kolekci PINK FLOYD, která vznikla s větším odstupem – poprvé mimo hektické tempo, kdy skupina až do „Dark Side“ natáčela minimálně jednu desku ročně, někdy i více. Udělat každý rok novou studiovku prý měli dříve Floydi dokonce jako podmínku ve smlouvě, což zvláště v dnešní hudební realitě zní takřka neuvěřitelně.



V roce 1974 tedy řadové album nevyšlo, výborně prosperující značku PINK FLOYD ale bylo potřeba udržovat, takže byl fanouškům předložen titul „A Nice Pair“, dvojalbum složené z prvních dvou floydovských řadovek „The Piper At The Gates Of Dawn“ a „A Saucerful Of Secrets“. Už se ale také rodil nový materiál – především monstrózní a naprosto strhující hymna „Shine On You Crazy Diamond“, která nejenže znovu rozvířila legendu kolem bývalého frontmana Syda Barretta, ale stala se jednou z vůbec nejdůležitějších skladeb v historii Floydů. Stejně jako řada jejích předchůdkyň postupně dostávala výsledný tvar na koncertech, na kterých se etablovalo i několik dalších novinkových songů. Ty byly nakonec z playlistu pro chystanou desku vyřazeny, našly ale uplatnění hned na další řadovce „Animals“ z roku 1977. To už ale zase jednou hodně předbíháme!


Deváté studiové album PINK FLOYD s názvem „Wish You Were Here“ mělo nakonec spatřit světlo světa v roce 1975 – od ledna do července se natáčelo a v září bylo na pultech. Kapela na něm do určité míry pokračovala v novinkách, které použila na „The Dark Side Of The Moon“ – i tentokrát angažovala saxofonistu i doprovodné zpěvačky a dokonce se znovu rozhodla pro koncepční pojetí desky. Nakonec to ale dopadlo trošku jinak – texty zamířily místo jednoho do dvou velkých témat, která spojuje klíčové slovo „nepřítomnost“. Jedním je bezcitnost hudebního průmyslu a nepřítomnost lidského přístupu ve světě peněz a slávy. Druhým (nebo spíš prvním) motivem na desce je pak téma ztráty a nepřítomnosti blízkého člověka – a zcela konkrétně Syda Barretta.



Záři dál, bláznivý démante!


No vidíte, a znovu se ocitáme u hlavní položky alba – u úvodní a zároveň závěrečné megaskladby „Shine On You Crazy Diamond“. Muzikanti natočili píseň tak dlouhou, že se nevešla ani na celou jednu stranu elpíčka a Floydi ji proto rozdělili na dvě části, mezi kterými se otevřel prostor pro zbylé písně. Svým způsobem se opakuje situace z alb „Atom Heart Mother“ a „Meddle“, kde se operovalo s podobně dlouhými kompozicemi, na „Wish You Were Here“ ale skladba není oddělena na vlastní půlce desky, nýbrž objímá méně rozsáhlé sestřičky a Floydi se tak vyhýbají opakování sebe sama. Jestli o tom ale muzikanti přímo tahle uvažovali, to netuším.


Shine On You Crazy Diamond“, respektive její první část, patří mezi vůbec nejproslulejší čísla v katalogu PINK FLOYD, už proto, že kapele zahajovala koncerty. Kromě uhrančivosti a kolosálních rozměrů má skladba navíc jedno z nejsilnějších poselství v historii pop music – je prodchnuta smutkem za již několikrát zmíněným Barrettem, za jeho osobností, talentem i výstřelky, které musely tak brzy utichnout. Roger Waters se sice nechal slyšet, že Syd je v „Shine On“ použit spíše jako symbol než že by byla přímo o něm, jenže skladba je bývalým frontmanem PINK FLOYD zcela prodchnuta: „Vzpomeň si, jak jsi byl mladý, zářil jsi jako slunce“ ... není tohle obraz ze šedesátkového Cambridge, kde na sebe Barrett svou osobností strhával veškerou pozornost? Nebo: „Teď tvé oči vypadají jako černé díry na obloze“ ... nejde o evidentní alegorii Sydových feťácky rozšířených zorniček, které tak strašidelně civí z propagačních fotek? Já myslím, že není o čem se dohadovat ...



Přízrak v Abbey Road


S nahráváním „Wish You Were Here“ se pojí jedna neuvěřitelná historka, která je ovšem pravdivá! Dne 5. června 1975 kapela pracovala v Abbey Road, když tu si všimla, že je ve studiu přítomen nějaký divný chlap. Tlustý, s oholenou hlavou, v pršiplášti a s igelitkou v ruce ... kdo to je? Muzikanti vůbec nevěděli, ale po chvíli jim s úžasem a současně zděšením došlo, že je to Syd Barrett. Kde se tam vzal? Nikdo nevěděl! Pomalu se rozproudil nejistý rozhovor, ale ze Syda, který byl v té době už dlouhodobě lapen ve svém vnitřním světě, toho moc nedostali. Vyprávěl jim, že hodně jí (což bylo vidět) a že musí často dokupovat zásoby vepřových kotlet. Hudba, kterou Floydi zrovna tvořili, Syda příliš nezajímala – přehráli mu jednu novou skladbu, podruhé už ji ale nebyl ochoten poslouchat. Kuloáry říkají, že šlo přímo o „Shine On“, není to ale úplně jisté a může se jednat spíše o snahu legendární okamžik ještě více zdramatizovat. Mr. Crazy Diamond se pak na chvilku zúčastnil hostiny, kterou ve studiu pořádal čerstvě ženatý David Gilmour, a bez rozloučení se vytratil. Bývalí spoluhráči pak Syda už nikdy neviděli, s výjimkou Rogera Waterse, který Barretta ještě jednou zahlédl v londýnském obchoďáku Harrods, jak si kupuje sladkosti ... zřejmě bylo potřeba znovu doplnit ledničku :)


Skrze těžkosti k triumfu


Práce na desce „Wish You Were Here“ byly trochu komplikovanější než u „The Dark Side Of The Moon“. Jednak Floydům tentokrát odmítl spolupráci studiový technik Alan Parsons, takže angažovali Briana Humphriese, který už s PINK FLOYD dělal na třetí řadovce „More“ a osvědčil se i aktuálně na turné. Ve studiu se ale při vzniku „Wish You Were Here“ tu a tam něco zadrhlo – známý je například moment, kdy Humphries nechtěně pokazil nahrávku, na které muzikanti předtím úporně dřeli, takže se muselo začít nanovo. No a za druhé se v kapele začaly objevovat prvotní rozpory. Zatím jakž takž snesitelné, třeba nedochvilnost a ne úplně stoprocentní nadšení do práce, už tehdy ale bylo zřejmě zaděláno na problém.


Celkově se však práce ve studiu znovu mimořádně povedla a vedla k dalšímu zápisu do síně absolutní rockové slávy. „Wish You Were Here“ kvalitativně téměř dorovnalo předchozí počin a fenomenální úspěch se konal i u pokladen – alba se sice prodalo o více než polovinu méně než „The Dark Side Of The Moon“, ale pořád to bylo astronomických dvacet milionů kusů. Jako první deska Floydů se „Wish You Were Here“ dostala v Británii i Spojených státech na první místo v žebříčku a má jít dokonce o nejrychleji prodávané album PINK FLOYD vůbec.



Hipgnosis drží laťku


Velkým triumfem byl znovu i obal. Hipgnosis připravili jako obvykle několik motivů na výběr a muzikanti si vybrali .... všechny! Majitelé „Wish You Were Here“ se tak mohou těšit ze surrealistického muže plavajícího v písku, skokana do vody s úchvatnou krajinou na pozadí, éterického rudého závoje vlajícího uprostřed zeleně nebo alegorické postavy muže v buřince, který prodává hudbu a zároveň vlastní duši. Právě tenhle poslední motiv jasně odkazuje k dílu Reného Magritta, belgického surrealistického génia, kterého Storm Thorgerson z Hipgnosis považoval za svůj vzor.


No jo, jenže jsme si ještě neřekli, jaký výjev poctil přední obálku „Wish You Were Here“! Je to památná fotografie dvou mužských postav, které se setkávají kdesi ve filmových studiích a podávají si ruce. Jedna z figur je v plamenech, takže museli být pro focení najati kaskadéři, jeden z nich v nehořlavém obleku. A za zmínku určitě stojí i dobové balení desky – černá fólie, která symbolicky zvýrazňuje motiv nepřítomnosti, doplněná nálepkou znovu se dvěma podanýma rukama, tentokrát ale robotickýma.



Nejsilnější zážitek v životě


Tak jo. Přecházíme k popisu skladeb na albu a hned u první z nich si kladu stejnou otázku jako minule u „Money“ – má to vůbec smysl? Existuje nějaký čtenář našeho webu nebo nedej bože dokonce fanoušek PINK FLOYD, který byl neznal „Shine On You Crazy Diamond“? Pochybuji! Navíc já sám jsem k „Shine On“ nekritický, protože mi tahle skladba věnovala jeden z nejsilnějších momentů v životě – to když jsem se ve čtyřiadevadesátém roce jako sotva dorostlý teenager ocitl na pražském koncertě PINK FLOYD. Ten samozřejmě otevírala právě „Shine On“ a já ji zastihl těsně pod hranou pódia, kde jsem doslova s hubou dokořán užasle hleděl, jak se nade mnou zvedá obrovské kruhové plátno obklopené klávesovou stěnou. Naprosto monstrózní záležitost, jako když vám nad hlavou pluje kosmická loď! Když v půl třetí minutě Rick Wright přehmátl na klávesnici do druhého akordu, regulérně se mi podlomila kolena, a poté co na konci čtvrté zazněla legendární vyhrávka na kytaru, lidem okolo mě – většinou seriózním chlapům kolem padesátky – po tvářích tekly slzy. Právě se jim totiž zhmotnil sen, na který si v nedávném bolševickém marastu netroufli ani pomyslet!


Kompletní „Shine On You Crazy Diamond“ je vlastně rozfázována do devíti částí, přičemž každá je definovaná jiným motivem – první je zmiňované gargantuovské klávesové intro, ve druhé se začíná sólovat, třetí část uvádí slavná Gilmourova brnkačka ... a teprve v páté začíná zpěv, aniž by si člověk uvědomil, že už uběhlo devět minut hudby. Celá první polovina skladby naprosto harmonicky pojímá několik nálad – tesknou melancholickou atmosféru kláves i kytary, jiskřivý, i když zase smutný zpěv, nebo jazzem šmrncnutý saxofon, který píseň po páté části a třinácti minutách prozatím uzavírá a poskytuje jí dočasný odpočinek ...



Teplo lidské i umělé ruky


... abychom se jako posluchači rázem přenesli do úplně odlišného světa! Druhou skladbu „Welcome To The Machine“ zcela ovládá syntenzátor – jako kdybychom byli uprostřed obrovského stroje, který má svoje vlastní emoce a přestože je na hony vzdálen našemu chápání, přesto se s ním nějak dokážeme ztotožnit v cítění hudby. Zpěv je prapodivně modulován, syntetické zvuky se míchají s živými nástroji, ale všechno to zní skvěle a dokonce i dobře navazuje na úvodní skladbu ... snad proto, že jsou obě tak emotivní a z podstaty smutné. Text „Welcome To The Machine“ pak vypráví o mašinérii hudebního průmyslu a o člověku, který je do něj vržen přímo z naivity mládí.


Podobně jako ve třetí skladbě „Have A Cigar“ – tady je hudebník lapen popkulturní fabrikou, která ho sice nechá surfovat na vlnách slávy, ale zároveň ho vysává a staví kolem něj umělou bublinu pozlátka a pochybných přátelství. I hudebně „Have A Cigar“ malinko navazuje na předchozí téma, i když tentokrát dominují živé nástroje a dokonce skladbou prochází jakýsi funky rytmus, což pro PINK FLOYD není úplně typické. Ještě zvláštnější pak je fakt, že píseň nezpívá některý z Floydů, nýbrž hostující zpěvák Roy Harper. Nahrával zrovna v Abbey Road svoje album „HQ“ a protože se na vokál v „Have A Cigar“ nikdo z PINK FLOYD necítil, ujal se toho on. Skladbu pak dotahuje kytarové sólo, aby ho na konci přerušil svištivý efekt a otevřel dveře jednomu z nejzajímavějších momentů na desce.



Zpátky za starým přítelem


Jakoby z rádia se spustí vyhrávka na akustickou kytaru a po chvíli ji doplňuje podobný motiv, ale úplně jinak nazvučený. „Rozhlasový“ efekt prvního nástroje se za chvíli vytratí, nahrávky se zharmonizují ... a to už jsme uprostřed nádherné tklivé kytarovky, která dala název celému albu. Znovu se obrací k bývalému frontmanovi a je určitě jednou z vůbec nejznámějších skladeb PINK FLOYD. A také nejobehranějších – vždyť „Wish You Were Here“ je slyšet snad na každém castingu do pěvecké soutěže nebo u ohníčku na víkendovém tábořišti. Z takových interpretací se sice většinou úplně vytratí pinkfloydovská podstata, to ale původní skladbě neubírá nic z její geniality.


Na albu nás pak čeká ještě jedna položka, druhá část „Shine On You Crazy Diamond“. Ta se vrací v trochu odlišné atmosféře – více progresivní, pohodovější a jakoby inspirovaná šestou floydovskou řadovkou „Meddle“. Podobný vítr a nekonečný živel jako v „Echoes“, podobná slide kytara a dvě baskytary jako v „One Of These Days“. Po pár minutách se ale „Shine On“ jakoby rozpomene na svou první část, vpluje do ní už známá sólová kytara a dokonce i téma podobné počátečnímu monumentu, které skladbu důstojně odnáší zpátky tam, odkud se na začátku desky vynořila. A v prorockých slovech „nikdo neví, kde jsi, jak daleko nebo jak blízko“ se PINK FLOYD loučí s bláznivým démantem Sydem Barrettem, který v kapele pobyl tak krátce, ale ovlivnil její existenci na tak dlouho…




31.05.2021Diskuse (10)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

Prowler80
01.06.2021 12:16

Moc pěkně sepsané, album hodnotím jednoznačně 100%. Dodám už jen malou zajímavost. Part I byl dvakráte použit co podkres hudební pod recitací umělcovu v někdejším pravidelném pořadu Nedělní chvilka poezie(od 1981 už jen Chvilka poezie). V obou případech šlo o díla Holanova. Poprvé tomu roku 1977, jednalo se o báseň z prvotiny Blouznivý vějíř. Podruhé roku 1985, tehdy šlo o ukázku ze sbírky Noc s Hamletem. Jména recitátorů si samozřejmě pamatuji, leč veřejně je nevyjevím. Toliko prozradím, že proslulá Ludmila Pelikánová to nebyla.

 

Konnie
01.06.2021 10:19

Moje asi nejoblíbenější flojdí album. Vždycky když slyším tu úvodní skladbu, automaticky mě to nutí zavřít oči, asi abych si ji tak líp užila. Takže co dodat, asi něco jako KrebsKandidat, ten už to napsal přede mnou...
Snad jen, že ta historka o Sydovi je hrozně smutná :-(

 

KrebsKandidat
31.05.2021 22:05

Tak len nech nestúpne bo pošlem na teba cisárovho klona alebo iné temné umenie Sithov :D

Samozrejme, na pokračovanie seriálu o PF sa teším.

 

DarthArt
31.05.2021 21:04

KrebsKandidat: Stoupne, stoupne, ale tak je to správně :):) Jsem rád, že se líbí :)

Před minutou jsem vymyslel poslední větu recenze k "Animals", i když jinak zatím ještě nemám ani řádek ... ale bude to super oslí můstek :)

K práci samozřejmě "Animals" + doplněno sedmdesátkovými OPETH "Heritage".

 

KrebsKandidat
31.05.2021 19:57

Váham, váham, či niečo napísať. Keďže je doska skvelá, článok taktiež, čo vlastne dodať? A stále Ťa len chváliť, DarthArt, no neviem, neviem, stúpne Ti sláva do hlavy :D

 

DarthArt
31.05.2021 18:27

Kelly, Rose: Děkuju oběma, větší zadostiučinění jsem nemohl dostat. Fakt díky :)

Teď jdu chystat "Animals", ke kterému jsou zase super historky :) Je dobrý, že ti Floydi byli takoví samorosti, dá se o nich dobře psát :)

 

Kelly
31.05.2021 17:27

DarthArt: Smekám, s jakým pŕehledem a láskou píšeš tento seriál. A to mě navnadilo se zklidnit a pustit se do poslechu PF od začátku a číst si k tomu tvoje recenze. Vždy je potřeba nějaký impuls a tvůj seriál je impulsem jako hrom.

 

J.Rose
31.05.2021 12:12

Copak deska o které už bylo napsáno vše a její kvality dávno prověřil čas. Ale ten text! To je nádhera. Vůbec jsem netušil o té zvažované desce, kde měli dominovat zvuky všeho druhu. A popis úvodní mega skladby, to nemám slov. Super nápad zkombinovat popis skladby se vzpomínkou na koncert. Prostě pecka.

 

Kelly
31.05.2021 10:09

Hned z kraje musím přiznat, že nejsem žádný velký fanoušek PF, jejich adorování a můj zájem spíše v tvrdší hudbě mě zatím neumožnil se náležitě zklidnit a ponořit se do jejich hudby. Ale tato deska se mi od nich líbila na první odjakživa.

 

Fenris 13
31.05.2021 09:25

Shine On You Crazy Diamond...kdyby nic jiného nesložili, stačilo by mi to ke štěstí. Obrovská skladba, pro mně absolutní floydovský vrchol.