Last Hardrock Outsider

PINK FLOYD - The Wall

U dvojalba „The Wall“ se ze všech tzv. watersovských desek PINK FLOYD asi nejvíce diskutuje, proč ho téměř celé napsal právě Roger Waters. Jestli byl skutečně takový diktátor, který uzmul otěže a do skládání nikoho jiného nepustil, nebo jestli si ostatní v danou chvíli prostě raději pracovali na vlastním písečku a floydovské album nechali na kolegovi. A nebo do třetice, jestli už na sebe byli všichni tak alergičtí, že společně trávili pokud možno minimum času a raději si každý dělal to své. Objektivní vysvětlení asi nikdy nedostaneme a každý zúčastněný to vidí ze svého úhlu, je ale nesporným faktem, že „Zeď“ je Watersovým dítětem – on napsal texty, složil téměř veškerou hudbu a vymyslel trojjediný koncept, ve kterém vedle sebe stojí hudební album, scénicky pojaté koncerty a celovečerní film. A je také pravda, že zhruba ve stejné době, kdy Waters vymýšlel „Zeď“, točili jeho kolegové sólová alba – David Gilmour desku pojmenovanou po něm samém a Rick Wright prvotinu „Wet Dream“. Nick Mason naproti tomu získával ostruhy jako producent a ještě v roce 1977 stihl asistovat například při nahrávání druhého alba punkových THE DAMNED. Někdy v létě 1978 si pak Waters sezval kolegy z PINK FLOYD, aby jim představil svůj nový materiál.

Svatá rocková trojice

Roger vytáhl z rukávu dokonce dva rozpracované projekty. Jeden z nich se motal kolem krize středního věku, sexuálních dobrodružství a problémů v manželství, což vše se vlastně mělo odehrávat ve snu. Když prozradím, že druhý z Watersových projektů nesl pracovní název „Bricks In The Wall“, je asi jasné, že pro tenhle první se PINK FLOYD nerozhodli. Rozhodně ale nezapadl – Waters ho o několik let později dokončil v podobě svého prvního sólového alba „The Pros And Cons Of Hitch Hiking“.

Zato zmíněné „Bricks In The Wall“, to byla jiná! Šlo o koncept, kde hodil Waters do placu existenciální otázky, které ho provázely životem, a vytvořil z nich příběh hudebníka, co se postupně uzavírá před světem a staví kolem sebe pomyslnou zeď. Story vytvářela podklad pro zhruba dvě desítky skladeb, které byly sice koncipovány jinak než předchozí hudba PINK FLOYD, měly ale obrovský potenciál a řada z nich dnes platí za pinkfloydovskou klasiku. Materiálu bylo tolik, že vydal na dvojalbum a osmdesát minut hudby, to ale Watersovi zdaleka nestačilo. Pro živou prezentaci „Zdi“ měl vymyšlené opulentní představení, kde kapela nebude jediným lákadlem, nýbrž součástí obrovské scény, na které se bude odehrávat něco mezi koncertem, muzikálem a divadlem. No a do třetice – Waters hodlal „Zeď“ převést i do celovečerního filmu. Výsledek? V průběhu zhruba čtyř let se vše podařilo kompletně zrealizovat a „The Wall“ je tak patrně největší ucelený umělecký projekt, který kdy vyšel z rockové, nebo vůbec populární hudby.

Základy Zdi

Podnik tak velkého rozsahu vyžadoval obrovské množství zúčastněných lidí. Jen na hudebním dvojalbu se kromě členů PINK FLOYD objevuje zhruba dvacítka hostujících muzikantů a několik sborů či orchestrů. Klíčovou osobou je samozřejmě Waters, dost mu ale pomohl Gilmour, který je i spoluautorem tří z celkových 26 skladeb na desce. A nesmírně důležitou roli sehráli i dva externí specialisté, které si kapela najala – ostřílený producent Bob Ezrin a o něco mladší James Guthrie, který se před „The Wall“ etabloval například jako producent pátého alba JUDAS PRIEST „Killing Machine“.

Natáčet se začalo v domácím floydovském studiu Britannia Row, práce zde ale netrvaly dlouho. Za prvé aktuálním záměrům úplně nevyhovovalo, za druhé do procesu vstoupil nepříjemný zásah shůry, který vznik „Zdi“ naprosto klíčově ovlivnil. Muzikanti totiž už dříve svěřili své finance do rukou investorské firmy, která je měla střežit a výhodně rozmnožovat. Zjistilo se ale, že jde přinejmenším o hochštapléry, kteří peníze svých klientů probendili a jen Floydům zmizelo z kasy zhruba milion liber. Zkrátka průser jako mraky! Z ekonomického hlediska bylo žádoucí, aby kapela opustila Británii a nahrávala v zahraničí, což bylo sice komplikované, na druhou stranu tak ale Floydi dostali šanci odpoutat se od nepříjemného koloběhu šoubyznysu a právnických kliček, zahnízdit někde na „panenské“ půdě a tam pracovat více v klidu.

Stavění desky a bourání vztahů

Tak se PINK FLOYD ocitli na jihu Francie ve studiu Super Bear, pár kilometrů od Azurového pobřeží a milionářského letoviska Nice. Wright a Gilmour už studio znali, protože právě zde natáčeli své sólovky, a také práce na „The Wall“ šly pěkně od ruky. Na druhé straně se ale dramaticky zhoršovaly vztahy mezi členy kapely. Mezi Watersem a Gilmourem panovalo velké napětí a ještě horší to bylo mezi Watersem a Wrightem. Vrchol krize nastal, když gramofirma začala kapelu motivovat k rychlejší práci. Byznysmeni se děsili, že by „The Wall“ nemuseli stihnout dodat na vánoční trh a slíbili proto hudebníkům vyšší procenta, když to zvládnou. Waters začal kolegy popohánět, jenže u Wrighta tvrdě narazil – ten byl zrovna na dovolené a Rogerův požadavek, aby ji přerušil a vrátil se do studia, razantně odmítl. Principálova reakce byla drsná a osudová – Wrighta z PINK FLOYD vyhodil! Vyčítal mu i to, že klávesák chtěl získat hodnost producenta „The Wall“ a v této funkci pak prý nic neodpracoval. Každopádně byl Wright ze sestavy Floydů vyškrtnut a soukromá zeď uvnitř kapely tak ještě zmohutněla. A další paradox – pokud bychom to brali čistě ekonomicky, Richard Wright na svém vyhazovu v danou chvíli vlastně vydělal. Na následném turné totiž hrál na klávesy už jen jako najatý instrumentalista, který dostal stanovený honorář a nemusel nést finanční náklady na organizaci šňůry, takže na ní prý ve finále jako jediný netratil. I tak to ale pro něj a pro budoucnost celé kapely vůbec nebylo dobré ...

Zeď protíná kontinenty

Teď se ale vraťme zpět k nahrávání. Protože tak obří projekt jako „The Wall“ nebylo možné zvládnout v jeden čas a na jednom místě, pracovalo se na albu v několika studiích, a to dokonce na dvou kontinentech. Poté, co se začal honit termín vydání, pronajala si kapela kromě Super Bear ještě nedaleké studio Miraval a makalo se i tam. Další věci se pak odehrávaly za oceánem – v září 1979 se v newyorském studiu CBS natáčely orchestrální pasáže pod vedením legendárního Michaela Kamena. A nezahálelo se ani v Britannia Row, kde úřadoval Nick Griffiths a připravoval zvukové efekty. Jednoho dne byl kapelou instruován, aby zařídil dva-tři dětské hlasy jako doplněk pro skladbu „Another Brick In The Wall, Part 2“. Náš hrdina ale nebyl žádný troškař a v blízké škole domluvil hned celý sbor. Natáčení se prý spláchlo během jedné vyučovací hodiny .... a výsledek zná každý, kdo někdy zaslechl sousloví PINK FLOYD. Skladba zažila ohromný úspěch, vyšla jako megaúspěšný singl a co se týká všeobecného povědomí, jde patrně o nejznámější píseň Floydů vůbec.

Ale pozor, pořád ještě nejsme ve výčtu studií na konci! V říjnu a listopadu 1979 se totiž hned v několika prostorách v americkém Los Angeles „Zeď“ míchala. U mixu seděli za kapelu Waters s Gilmourem – Mason se po dokončení svých partů věnoval nahrávání vlastní desky nazvané „Nick Mason´s Fictitious Sports“. Jedenácté album PINK FLOYD se ale přiblížilo do finále a na konci listopadu 1979 ho konečně dostali do rukou fanoušci!

Hipgnosis mimo hru

První, co každého majitele „The Wall“ muselo trknout do očí, byl obal, výrazně odlišný od předchozích prací. Waters se nějak pohádal se Stormem Thorgersonem, dal ruce pryč od Hipgnosis a výtvarné záležitosti svěřil do rukou nového člověka – karikaturisty Geralda Scarfeho. A i když jsem velkým milovníkem Hipgnosis, musím uznat, že Waters měl šťastnou ruku a dokázal pro „The Wall“ zajistit naprosto nezaměnitelný vizuál. Samotnou obálku tvoří vlastně jen kontury bílých cihel sestavených do tvaru zdi, které jsou dodatečně doplněny ručně psaným titulem alba. Stejným rukopisem jsou provedeny i texty v bookletu, který pak doplňují kresby karikující figury z příběhu „The Wall“. Scarfeho malířský styl je naprosto originální a materiály ke „Zdi“ tak s jistotou rozpoznáte, i kdyby byly obklopeny stovkami jiných obrázků. Nejlepší ale je, že obalem alba práce Geralda Scarfeho zdaleka nekončí. Své vizuály převedl do pohyblivých obrázků, které PINK FLOYD použili ve filmu, na koncertech a realizační tým z nich dokonce vytvořil trojrozměrné figuríny, které děsily a zároveň bavily fanoušky pod pódiem.

Jedna z nejsilnějších kolekcí

„Zeď“ je nejen jednou z nejproslulejších nahrávek Floydů, ale je také druhou komerčně nejúspěšnější – dvojalba šlo přes pult kolem třiceti milionů kusů a řadí se tak mezi nejprodávanější desky všech dob. Při její délce je to až neuvěřitelné, ovšem je pravda, že „The Wall“ je obsahově jedno z nejpřístupnějších alb PINK FLOYD. Větší část skladeb má běžnou délku kolem třech čtyř minut, jde o dobře stravitelný rock, folk nebo blues a většina písní dobře funguje i samostatně – v rádiovém vysílání nebo zařazena do nějakého výběru. Zvláště první deska z dvojalba je doslova hit za hitem – z těch úplně nejlepších si uveďme třeba úvodní trhák „In The Flesh?“ s nebývale tvrdou kytarou, skvěle složenou „The Thin Ice“, generační manifest „Another Brick In The Wall“ (všechny tři části), silně emotivní folkařinu „Mother“, jímavý žalm „Goodbye Blue Sky“ nebo strhující rockový hit na první dobrou „Young Lust“. Z druhého kotouče pak musíme zmínit minimálně akcelerátor emocí „Hey You“, melancholickou vybrnkávačku „Is There Anybody Out There?“, koncertní tutovku „Run Like Hell“ a samozřejmě „Comfortably Numb“ – jednu z nejlepších skladeb PINK FLOYD vůbec, kde úřaduje společná autorská genialita Gilmoura a Waterse, aby ji korunovalo Davidovo sólo, považované za jeden z nejsilnějších okamžiků v dějinách hry na kytaru.

Zeď roste na pódiích

Už když se „The Wall“ mixovalo, připravovaly se koncerty. Cílem zúčastněných bylo nachystat obrovskou scénu, které bude vévodit skutečná zeď – monstrum tvořené ze 340 lepenkových cihel o délce přes jeden metr, dohromady pak hradba vysoká deset a široká osmdesát metrů. Nejlepší specialisté z oboru museli vymyslet systém, který by zeď nejen udržel, ale umožnil ji během koncertu postupně stavět a na konci efektně a za ohromujícího rachotu zbořit. Podařilo se, ale přípravy scény byly tak náročné, že kapela nemohla jednoduše táhnout krajinou a zastavovat se v každé Horní Dolní. Zhruba třicet koncertů, které „The Wall Tour“ v letech 1980 a 1981 čítalo, se tak odehrálo jen na čtyřech místech – sedmkrát se hrálo na stejném místě v Los Angeles, pětkrát v New Yorku, osmkrát v Dortmundu a na dvě etapy celkem jedenáctkrát v Londýně. A když „The Wall“ 17. června 1981 doznělo právě v hlavním městě Británie, byl to vlastně poslední koncert, který klasická sestava PINK FLOYD zrealizovala.

Obří zeď byla nejviditelnější rekvizitou koncertů, k vidění ale bylo mnohem více. Jak už bylo řečeno, zeď se v první polovině představení postupně dostavovala, což přinášelo různé zajímavé situace – třeba při „Goodbye Cruel World“ chybí ve zdi už jen jedna cihla a skrze otvor zpívá Waters, dokud dělníci stavbu nedokončí na jednolitou obří masu. Po přestávce se pak dění odehrává za zdí, na kterou se promítají animace, jindy muzikanti předstupují před stavbu nebo se objevují na jejím vrcholu. No a zlatým hřebem celého koncertu je děsivá obří figurína učitele, která ve druhé „Another Brick“ natahuje pazoury a zírá svítícím pohledem tak hnusně, že by člověk snad ani nechtěl být moc blízko.

V popisu koncertů bychom neměli zapomenout také na druhou kapelu na pódiu. V podstatě stejnou hráčskou sestavu jako mají PINK FLOYD, která hlavní hvězdy představení doplňovala nebo dokonce nahrazovala – hned v úvodu hrála „In The Flesh?“ právě stínová skupina, její členové měli na obličejích masky Waterse, Gilmoura a spol., aby překvapení diváci nevěděli, na čem jsou, dokud se neobjeví opravdoví Floydi.

Nejslavnější rockový film?

A znovu se přeléváme do jiné dimenze. Koncerty ještě neskončily a už se klubala třetí hlava projektu – celovečerní film! Devadesát pět minut hraných a animovaných scén, které za doprovodu písní převedly do obrázků myšlenkové poselství „Zdi“. Waters do textů zasadil svoje frustrace, turbulentní okamžiky vlastního života a tak trochu i osudy zblázněného Syda Barretta. Hrdinou „The Wall“ je slavný rockový muzikant jménem Pink, kterého děsivé životní epizody zahánějí do izolace. Sotva se narodil, zemřel mu otec ve válce, starostlivá matka to přeháněla s péčí, tyranští učitelé z něj chtěli vychovat poslušnou nemyslící loutku, no a když pak byl slavný, povrchní obdivovatelé a nohsledi mu nenechali chvilku klidu. Pink sám sebe obklopuje pomyslnou zdí, psychicky se hroutí a dostává se až na hranici bytí a nebytí. V následném halucinačním snu se pak ocitá v roli diktátora, který využívá svojí slávy k fanatizování lidí. Po skončení noční můry ale skončí před vlastním vnitřním soudem, který mu jako trest uloží zbořit zeď, kterou kolem sebe Pink postavil.

Filmové „Zdi“ se režijně ujal výtečný Alan Parker a hlavního hrdinu ztvárnil charismatický Bob Geldof, který sice není žádný velký herec, ale volnomyšlenkářské, nihilistické i diktátorské scény zvládl na výbornou. „The Wall“ nepatří mezi nejdokonalejší bijáky v dějinách a místy působí dost ateliérově, nesmrtelnosti ale dosáhl díky patnácti minutám ilustrovaných scén, za kterými stojí nám už známý Gerald Scarfe. A tady jde vážně o okamžiky, které vstoupily do dějin – skladbu „Goodbye Blue Sky“ například doprovází nesmírně sugestivní alegorie války a bombardování. Ještě silnější jsou ikonická kladiva, která na pozadí masivní „Waiting For The Worms“ pochodují v nekonečných řadách jako vojáci do bitvy. A nezapomenutelné jsou samozřejmě i hrané scény z „Another Brick In The Wall, Part 2“, kde jsou školou povinné děti hnány do mlýnku na maso nebo posouvány jako polotovary do stroje, který je promění v poslušné loutky bez tváře. A tady je skutečná síla filmu „The Wall“ – v rebelské symbolice, která ve spojení s hudbu vzbudí ve člověku silnou emoci a touhu po svobodě nebo po nápravě světa.

Další zeď v troskách

Když se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let postupně vynořila všechna tři podobenství „Zdi“, nikdo zřejmě netušil, jakou bude mít „The Wall“ životnost a že se dokonce po téměř dvaceti letech propíše ještě do jedné dimenze. Jenže se to vážně stalo – na sklonku roku 1989, když se zhroutila skutečná zeď, ta berlínská! Devátého listopadu onoho památného roku, kdy se komunistická diktatura propadla sama do sebe, padl symbol útlaku a kolem čerstvě průchozí Berlínské zdi vypukly spontánní oslavy označované jako největší mejdan v dějinách! A ten se měl o půl roku později, 21. července 1990, za zvuků „The Wall“ zopakovat!

Stalo se tak v oblasti Postupimského náměstí, přesněji řečeno na místě, kudy dříve vedla Berlínská zeď a nyní šlo o obrovskou nezastavěnou plochu v centru města. Lidé si chtěli ještě jednou užít radost z kolapsu rudé diktatury a koncept Rogera Waterse se k tomu báječně hodil. Mělo ale jít o něco naprosto mimořádného – berlínská scéna k „The Wall“ byla oproti koncertům PINK FLOYD mnohonásobně větší, zeď trčela do výšky 25 metrů a táhla se gigantických 170 metrů. Přední pódium bylo tak rozměrné, že na něj mohly zajíždět limuzíny i vojenské náklaďáky a figuríny učitele i dalších monster dosáhly velikosti regulérní filmové Godzilly. Tomu všemu odpovídal i počet návštěvníků – dorazilo prý zhruba 450 000 lidí a stovky milionů dalších mohly sledovat show v televizi. Berlínské představení „The Wall“ tak patří mezi vůbec největší koncerty v dějinách.

Koncert, který o měsíc později vyšel i na albu, zcela patřil Rogeru Watersovi, ten ale v Berlíně samozřejmě nebyl sám. Naopak, s představením mu pomohly desítky, nebo možná spíš stovky hostů – hned v úvodní „In The Flesh?“ kompletní SCORPIONS, při „Mother“ depresivní Sinéad O´Connor, v hitovce „Young Lust“ pro změnu dobře naladěný a excelentní Bryan Adams. Hostů ale bylo mnohem víc a operovalo se s obrovskou škálou nástrojů – hrála tahací harmonika, všechny možné druhy elektrických instrumentů, v akci byl symfonický orchestr, spousta vokalistů, dokonce i hudební těleso sovětské armády. Zapomenout nelze ani na Watersovu doprovodnou kapelu THE BLEEDING HEART BAND, která v Berlíně vlastně nahradila PINK FLOYD a třeba kytarista Rick DiFronzo interpretoval spolu s kolegou Snowym Whitem původní Gilmourovy party naprosto mistrovsky.

Když o tom tak přemýšlím, berlínský koncert „The Wall“ mi vlastně evokuje QUEEN a jejich rozloučení s Freddie Mercurym o necelé dva roky později ve Wembley. V Berlíně navíc panovala čirá esence štěstí u posluchačů, kteří se ještě před rokem museli hrbit před skutečnou zdí. V jednu chvíli je v televizním záznamu k vidění dokonce dvojice rukou s československou vlaječkou. Bože, jak já tomu šťastlivci, který tam mohl být, závidím !!! 


28.06.2021Diskuse (15)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

DarthARt
09.07.2021 14:21

Prowler: S tím obalem jsi mě potěšil. Sdílím Tvůj názor.

 

Prowler80
08.07.2021 13:19

DarthArt: Ano, vím. Čtu všechny recenze. A Saucerful of Secrets u mne 80%, Animals 90% + jeden z nejlepších obalů všech dob. Pro mne 80% značí nádherné hodnocení, jsem stará škola. Jinak zbylé kapely se třemi alby za 100% - The Beatles, Black Sabbath, Iron Maiden, King Diamond + 3 alba Davida Bowieho.
https://comment-cdn.9gag.com/image?ref=9gag.com#https://img-comment-fun.9cache.com/media/abyy8E8/aBolR7pe_700w_0.jpg

 

DarthArt
08.07.2021 10:18

Kelly: Děkuju, to mám velkou radost, že jsem Ti PF takhle přiblížil. Úraz už je doufám ok.

Prowler: Já mám vlastně PF za 100 % pět alb. Saucerful a řada od Dark Side do Wall.

 

Prowler80
07.07.2021 11:28

Nemohu jinak, třetích 100% pro PF. U mne tři alba za 100% pouhých pět kapel. Více než tři alba za 100%, žádná.
Taková zajímavost, snad první slušnej mashup. Podrobnosti vo tom uskupení a nahrávání snad někde na netu.
https://youtu.be/Rgs4BD7Twmw




 

Kelly
06.07.2021 09:57

DarthArt: Asi nejprovařenější deska PF, ale tolik zajímavého jsem se o ní dočetl až od tebe. Již to tu mohu s klidným svědomím napsat - díky svému úrazu na kole, kdy jsem se MUSEL doma zklidnit (najednou měl spoustu času) a díky tvým článkům jsem dlouhé noci (když jsem nemohl spát) proposlouchal. Již mám dikografii PF komplet a umím ji poslouchat a ocenit. Díky, Náčelníku, že jsi se do tohoto nelehkého úkolu pustil.

 

Stray
29.06.2021 16:26

Neřeknu Ti, jak ta recenze HELLOWEEN bude pojatá, ale můžu říct, že bude svého druhu první. Ladili jsme jí teď asi pět dní v kuse. Fungovat tak, že budu muset rychle něco napsat, už nikdo z nás tady nechce.

 

lord Džoudemort
29.06.2021 15:57

jj to je jasné, jsem prostě zvědavej, české weby to poměrně rychle smázly, venku to sbírá pochvaly a mě se zdá, že v rámci žánru (happy metal :) je to povedený, vůbec se to nedá srovnat např. s Powerwolfem, kterej momentálně vypouští, dost otřesné ukázky z novinky. Jo a ještě zvědavej na recenze Thy Catafalque - já nejsem kupodivu nadsenej a Garbage - což je podle mne dost nečekaně velká žánrová (DM-NIN) pecka. tak zítra ... já totiž furt váhám jestli mám koupit toho japonce :)

 

Stray
29.06.2021 14:45

CD mlčí, protože drtivě finalizuje článek. Novej HELLOWEEN zítra.

 

Konnie
29.06.2021 13:36

Ty postřehy ze zákulisí jsou fakt zajímavé. Člověk na to pak nahlíží z jiného úhlu, v jiných souvislostech, dává to větší smysl :-) Díky.

 

lord Džoudemort
29.06.2021 12:13

další krásný článek, dík, sám jsem album dlouho obdivoval, podobně jako další watersoviny, ale dnes nevím. Floydy poslouchám často - zelmena Medle, Pompeje, Hrnec, Pištce, Dark Side, Wish a Gilmourovi koncerty z posledních let. Wall mne však již netáhne. Pŕed pár lety jsem byl i na The Wall, tuším ve sportovce, a taky mne to neuchvatilo. Divny … jo a co Helloween ? … je to prvni deska po Chamelonovi, co jsem slyšel, jak říkal Balčiřák s Korejem … určitá skupina faniušků vůbec neví že po Cham ještě něco bylo, to jsem já, a tak se v novince neorientuji, a kupodivu mne to stále nutí si ji znovu pouštět … divný a CD mlčí