Last Hardrock Outsider

RUSH - Expedice čtvrtá: Rocková gravitace čtyřikrát jinak 4/5 (1989 - 1997)

Po dvanáctém albu „Hold Your Fire“ kapela přiznává únavu z elektronického experimentování, které začalo být svým způsobem skladatelsky sužující. Kanaďané v tomto směru již necítili další tvůrčí výzvu a rozhodují se pro návrat ke svým rockovým kořenům. Nebyli by to RUSH, aby právě teď nevyužili svých dvacetiletých zkušeností a dostáli své pověsti skupiny nestojící na místě.



Zastávka první – 1989 – „Presto“


Producent předchozích dvou alb Peter Collins odmítá nabídku na další spolupráci. Později s úctyhodnou pokorou vysvětluje důvody a přesvědčení, že by formaci vedl špatným směrem. RUSH se proto domluvili s aktivním hudebníkem, Angličanem Rupertem Hinem, který předesílá značné omezení syntezátorových podkladů a slibuje rockovou sílu. Syntezátory tedy nevymizely úplně, jsou zde používány pouze k dokreslení kontur vysoce melodických podkladů. Z muzikantů číší především uvolněnost a radost, jenž ostřílenou trojici jaksi přirozeně přivádí zpět tam, kde se cítí nejlépe. Více než padesáti minutová stopáž potom skýtá útulnou procházku expozicí poutavých skladatelských nápadů. Na Hinův popud nepokouší Geddyho vokál tolik výšek, tomu však nebrání, aby znovu vdechl krásný život skladbám s dumavou duší textaře Pearta. Mezi nimi vyniká smutná, středně tempá „The Pass“. Titulka vábí půvabem akustické kytary magického Alexe Lifesona a nádherný refrén je už jenom třešničkou na dortu: „Nejsem ten co věří v zázraky, i když mám jasnozřivou paměť, nejsem ten co obviňuje, když ze mě sála více žáru než světla“. Vynikající rytmické výměny probíhají ve „Scars“. Do této skladby s brilantní hrou Peartovou jsou vtiskovány africké motivy, jak do elektronických, tak do klasických bubnů. Syntezátorový přízvuk je výrazněji připomenut v úchvatné „Red Tide“, a nebo v rychlejší „Superconductor“. Zakončení příznačně obstarává skladba „Available Light“, která symbolicky podtrhuje příjemnou atmosféru, donesenou na odpovídajícím mírnějším zvuku. V mantinelech kapely možná není „Presto“ zas až tak skladatelsky ambiciózní, nicméně má své nezaměnitelné charisma a přináší velkou porci hudební pohody.


Více než deset let po vydání Neil Peart rozmýšlí: „Pokud bychom měli udělat nějaké album znovu, tak by to bylo právě „Presto“, protože pořád milujeme ty skladby a měli jsme na nich zapracovat mnohem lépe.... zázrak stejně nikdy nestvoříš“.


Zastávka druhá – 1991 – „Roll The Bones“


Neil Peart: „Vůbec nezáleží na tom, kterou z těch skladeb se rozhodneš hrát, ty na ní vsázíš svůj život, ať je dobrá nebo špatná, to čemu věříš je to, čím jsi ty sám ..a ve světě rozličných možností nemá nikdo jistotu.


Po skladatelské stránce začíná kolekce v podstatě tam, kde předešlé album skončilo před dvěma lety. Všechny kompozice mají zjednodušenou strukturu, která dává průchod skvostným melodiím a refrénům. Velmi značný rozdíl přináší o mnoho energičtější zvuk, katapultující Kanaďany ještě více k přímočarosti, která musí, společně s množinou mistrovsky poskládaných skladeb, rockového fanouška přinejmenším potěšit. Dlouho, předlouho byla pro mě tato kolekce vůbec tou nejvíce „heavy“ v historii kapely a to především kvůli dominujícímu nazvučení Geddyho basy. Co se týče rockové čistoty, figuruje opus určitě na prvních třech pozicích v kompletní diskografii. RUSH zde chytře a efektivně tlačí na pilu a pro nezasvěceného fanouška dodávají jedno z nejhitovějších a nejuchopitelnějších alb své historie, přičemž vás vyloženě vyzývají ke společnému zpěvu. Odolat rozjímavosti a moudru takových pecek, jakými zcela jistě jsou „Bravado “, „The Big Wheel“ nebo „Neurotica“, je opravu těžké. Strhující jsou i „Dreamline“ nebo titulní skladba, kde Geddy překvapí mírnou rapovou vložku, podobně jako v závěrečné „You Bet Your Life“. Kontrastně, nikoliv nepříjemně, působí instrumentálka „Wheres My Thing? (Part IV, "Gangster of Boats" Trilogy)”. Přestože má tahle tří a půl minutová exhibice oproti zbytku složitější stavbu, tak se zdaleka nemůže srovnat s tím, co předvádělo trio během sedmdesátých let. Navíc její šikovné umístnění přímo doprostřed tracklistu a rovněž nepřepálená délka nosiče, přidává něco svěžího větru pro druhou půlku tohoto elektrizujícího opusu. „Roll The Bones“ sází jeden krásný hit za druhým a RUSH pod taktovkou Ruperta Hina vyučují další lekci svojí rockové muziky. A kosti se valí opravdu ve velkém stylu!



Zastávka třetí – 1993 – „Counterparts“


Inteligentní a pokorní muzikanti moc dobře věděli, že další album, které by šlo ve stopách obou předchůdců, zvláště pak „Roll The Bones“, by postrádalo z jejich strany glanc a moment překvapení. Správně odhadli, že leštění tohoto „přístupnějšího“ tvůrčího modelu by také mohlo znamenat jeho sedření a rychlý nástup rzi. Skupina znovu, tentokrát úspěšně, navazuje spojení s Peterem Collinsem a společně představují patnácté řadové album. Už z dost nízko posazeného, táhlého, nikoliv však špinavého zvuku je jasné, že mocná grungeová vlna dolehla až do Ontarijských dílen. RUSH předkládají album plné hudebních protikladů, které spolu nacházejí společnou řeč. Na „Counterparts“ se opět probouzí pro RUSH tolik typická hudební výstřednost a nekonformita, jenž u fanoušků zaznamenává obrovský ohlas, protože se právě teď bavíme o jedné z vůbec nejúspěšnějších desek Kanaďanů. Zvláštní druh hudební dravosti, ale i rozervanosti, je přítomen ve „Stick It Out“ a v menší míře potom u „Cut To The Chase“. Dalo by se říci, že domnělá nit nervního napětí propojuje celou kolekci (viz. třeba mrazivá „Double Agent“) s ukázkovou palbou všech tří instrumentů. Alex Lifeson hojně využívá různé druhy ladění a poloh zkreslení, takže v několika v skladbách (jako je třeba „Cold Fire“) slyšíme výše zmiňovaný vliv grunge, psychedelii PINK FLOYD nebo nekonfliktnost SIMPLE MINDS. V dalších „Everyday Glory“ se dají odposlouchat ozvěny U2 nebo THE POLICE. RUSH zkrátka jedou na plný plyn, jejich rostoucí tvůrčí apetit přímo odráží i povedeně zformovaná instrumentálka „Leave That Thing Alone“, kde opět nezbývá než smeknout před kytarovým šlechticem Lifesonem. V souvislosti s „Counterparts“ samozřejmě nemůžeme zapomenout na palčivou, téměř akustickou zpověď, vhodně umocněnou orchestrací „Nobody’s Hero“, působivě popisující problém AIDS. Podobný apel, nicméně řešící rasovou otázkou, je řízněji vykreslen v „Alien Shore“. Nakonec se musím přiznat, že právě tento disk pro mě dlouho znamenal jeden z nejtvrdších oříšků. Každopádně jeho konečné rozlousknutí stálo za to a rovnalo se Popelčinu překvapení.


Zastávka čtvrtá – 1996 – „Testo For Echo“


Čarokrásná a intimní deska, která se prostě nestará o nic kolem. Složitější vystavění skladeb dává vzpomenout na doby dávno minulé. Nejedná se ovšem o nějakou těžce stravitelnou progrockovou porci. Hutní RUSH pouze navrstvili plochy jednotlivých kompozic o drobné, avšak o to častější vyhrávky každého z instrumentů, a je zde tudíž asi zbytečné připomínat, že by si nedovolili přijít s prázdnou kapsou nápadů. Neil Peart navíc kolikrát nabízí až jazzové postupy a Lifeson do hry zapojuje loutnu. K poslechu je tedy potřeba vyvinout větší soustředěnost, tak aby byla úplně pochopena filozofie a ona elegance každé skladby. V opačném případě se vám může zdát, že žmouláte již ohlodanou kost, což by rozhodně byl ukvapený a hlavně nespravedlivý úsudek. „Test For Echo“ jednoduše ukrývá svoje vnady právě v onom hýčkaném detailu. I na první poslech nesložitá skladba jako „Resist“ (a v pouze akustické koncertní verzi jednoduchá skutečně je) při zaujatějším poslechu vykvete do úplně jiné podoby. Stejný skrytý šarm je vlastní i komplikovanějším položkám „Driven“, nebo třeba „Virtuality“. Obě jsou navíc provázené hravou melodikou a refrénem. Naprostým vrcholem je dokonale zhudebněná formace letní bouře „Time And Motion“. Přestože se RUSH hudebně nikdy nikam neztratili, tak opět našli sami sebe.


Závěrem doslova tlumočím zkušenost producenta Petera Collinse: „Vždycky mě odrovnalo, jak otevření RUSH byli, vždycky chtěli slyšet to, co jsem musel říci. Oni vždy nesouhlasili se vším, ale vždycky byli fascinováni mými názory. Vždy se chtěli vyvíjet a dělat něco jiného a vždycky se jim to povedlo.“


Po dalších čtyřech řadovkách jsme si už zvykli na emisi koncertního alba. Tentokrát má název „Different Stages“ a vyšlo v roce 1998 jako trojdisk, který je věnovaný památce tragicky zesnulé dcery Neila Pearta a památce jeho manželky, která podlehla rakovině pouhých deset měsíců po odchodu své dcery. Stalo se tak právě v roce 1998. Pro kapelu nastává nejsložitější období existence, ale o tom až příště.


08.03.2013Diskuse (0)Subeer
jiri.kubis@czpantervietnam.com.vn