Last Hardrock Outsider

PINK FLOYD - Atom Heart Mother

Když se někdy na začátku roku 1970 začali PINK FLOYD scházet ve zkušebně, aby připravili své páté studiové album, začalo být brzy jasné, že se rodí něco neobvyklého. Konkrétně jedna skladba, která se postupně rozrostla do více než dvacetiminutové délky, na plánované desce měla zabrat celou první stranu a dát albu i jméno „Atom Heart Mother“. Píseň vznikala poměrně zvláštním způsobem – Floydi ji už v rané fázi hráli na koncertech, aby se přirozenou cestou dotvářela a dobře do ní zapadly i různé avantgardní postupy, které skladbu doplňovaly. Celkově tomu ale pořád něco chybělo, takže kapela zvolila neobvyklý postup a povolala hudebního průkopníka Rona Geesina, aby projekt dokončil. Ten pro hudební epopej, které se pracovně říkalo „The Amazing Pudding“ nebo „Epic“, složil výrazné orchestrální pasáže, které celou záležitost vrhly až do světa vážné hudby a z „Atom Heart Mother“ definitivně učinily jednu z nejvýraznějších písní PINK FLOYD vůbec. A také nejrozsáhlejších – s hrací dobou téměř 24 minut je nejdelší celistvou studiovou skladbou Floydů. O něco ji sice překonává pozdější „Shine On You Crazy Diamond“, jenže ta je na albu „Wish You Were Here“ rozdělena do dvou částí, mezi nimiž figurují jiné písničky.

 

Ron Geesin „Atom Heart Mother“ opravdu pomohl, i když se nahrávací proces neobešel bez komplikací. Značné problémy prý byly s najatými hráči na klasické nástroje, kteří se cítili povýšeni nad rockové prostředí a špatně se s nimi spolupracovalo. Ke zdárnému konci pomohl sbormistr John Aldiss, který do skladby točil hlasy s pěveckým sborem a pomohl prý ukočírovat i problematické klasiky. Při nahrávání se vůbec sešel vyložený „dream team“ – kromě doposud zmíněných u desky seděli producent Norman Smith nebo studiový technik Alan Parsons, který v předchozím roce dělal na kultovním beatlesáckém „Abbey Road“ a o pár let později dohlížel na vznik floydovského megapomníku „The Dark Side Of The Moon“.


 

Obyčejný námět

 

Zajímavý úkol od kapely dostal i Storm Thorgerson ze studia Hipgnosis – vymyslet na obal desky nějaký úplně obyčejný námět, který by nekorespondoval s obsahem alba, ale zároveň byl výrazný mezi jinými deskami v obchodech. Storm se nechal inspirovat geniálním šílencem Andy Warholem, respektive jeho slavnou grafikou zobrazující krávy, a vyrazil s foťákem za město, kde na pastvě zvěčnil první dojnici, kterou zahlédl. Na přední obal pak umístil samotný obrázek a vynechal jakékoli identifikační údaje, takže ve výlohách stračena skutečně působila zvláštním, ale nepřehlédnutelným dojmem. Kdoví, možná i tenhle grafický moment napomohl úspěchu desky a faktu, že se „Atom Heart Mother“ v Británii dostalo až na první místo žebříčku prodeje.

 

Ale abychom nezapomněli na další důležitou věc - na název! Znělka „Atom Heart Mother“ může znít tajemně a evokovat nějakou hlubokou filozofii, věc je ale mnohem jednodušší. Kapela dlouho nevěděla, jak se bude titulní skladba vlastně jmenovat a v okamžiku, kdy měli hudebníci uvést konečný titul, našli inspiraci v novinách, které náhodou ležely na stole. Tam si všimli článku o jakési matce, které byl voperován kardiostimulátor s atomovým pohonem ... a bylo to! 

 

Symfonický relax

 

Kdybych měl skladbě a vlastně i celému albu „Atom Heart Mother“ přisoudit jednu jedinou vlastnost, byl by tím klíčovým slovem výraz „klid“. Pátá řadovka PINK FLOYD obsahuje tisíce různých motivů a v některých okamžicích je více než dramatická, přesto z ní ale vyzařuje klid a mír. I když v daný okamžik probíhá třeba vyšponovaná symfonická pasáž nebo zadumané bluesové smutnění, pořád alespoň mě deska z nějakého důvodu více zklidňuje než burcuje. Nejvíce si album vychutnám hluboko po půlnoci v setmělém bytě, kdy hudbu vnímám z postele, před očima se mi rozehrávají fantastické obrazy a pomalu se propadám do slastného spánku.


 

Takovému zážitku samozřejmě výrazně napomáhá gigantická stopáž úvodní skladby. „Atom Heart Mother“ je fakticky rozdělena do šesti samostatně pojmenovaných částí, ty ale člověk při poslechu nedrží před sebou napsané na papírku a přechází tak z jedné pasáže do druhé spíše instinktivně. Po avantgardním začátku, kde se hned zkraje ozve jakoby ladící orchestr, skladba přechází do hlavního symfonického motivu a vzápětí do klidné harmonické části, působící jako moře s mírně se houpajícími vlnkami. V šesté minutě nastupuje pasáž, kterou já sám označuji jako „andělskou“ – nad klávesový podklad se vznese nesmírně jemný sborový zpěv, který opravdu evokuje hlasy oblačných stvoření preludujících na nebeském kůru. 

 

Na začátku jedenácté minuty se skladba opět výrazně mění, kytara začíná bluesově sólovat a pod ní pulsuje dokonalá baskytara, ke které se přidávají všelijaké avantgardní vokály. Na přelomu patnácté a šestnácté minuty se pak dostavuje další motiv s orchestrem, který přechází naopak do vysloveně experimentální polohy s výkřiky různých nočních tvorů, hlasy vesmíru nebo počítačů. Píseň se jakoby rozkládá do avantgardních zvuků, aby se ve dvacáté minutě opět vrátila k hlavnímu motivu. Přepouští prostor sólu na cello s klokotajícím klávesovým rytmem, přidávají se sbory a epopej dojde do zdárného, skvělého finále.

 

Další perly v náhrdelníku

 

Kdyby titulní skladba „Atom Heart Mother“ vyšla jako minialbum a po jejím doznění nahrávka skončila, byl by to už v tu chvíli mimořádný zážitek a milovník hledačského období PINK FLOYD by byl na výsost spokojen. Jenže máme před sebou dlouhohrající desku a tudíž i několik dalších písní. A opět velice dobrých – třeba hned druhou v pořadí „If“, typickou Watersovku s klidnou podstatou, krásným španělkovým motivem a uklidňujícím zpěvem, i když text skladby je sám o sobě poměrně depresivní. „If“ se za „Atom Heart Mother“ perfektně hodí a je vlastně až neuvěřitelné, jak přirozeně dokáže tahle normálně dlouhá písnička navázat na předchozí symfonický gigant.


 

Další nesmírně zajímavý motiv přichází s Wrightovým autorským příspěvkem „Summer ´68“ – Rick v něm sice vypráví poměrně banální příběh o jakési kapelní fanynce na jednu noc, hudebně se však jakoby vrací k podstatě titulní skladby. Píseň začíná jako klidný bluesový popík, po chvíli ale metamorfuje do ohromující vokální a žesťové fanfáry, která se jako fata morgána ozývá odněkud z tématu „Atom Heart Mother“, i když jde vlastně o úplně jinou melodii. Nevím jak vás, ale mě tenhle okamžik vždycky spolehlivě chytí za srdce!

 

Předposlední položka nese název „Fat Old Sun“ a s ní se objevuje opět klidná introvertní hudba. Jejím autorem je tentokrát David Gilmour, vyjadřuje se víceméně folkově a stejně jako „If“ nebo  „Grantchester Meadows“ z minulé desky voní takovou tou příjemnou nedělní ospalostí, při níž člověk dobíjí baterky pro následující dny. Mimochodem, na začátku a konci skladby z dálky zaslechneme kostelní zvony z Cambridge - ty stejné, které přidávají atmosféru i slavné skladbě „High Hopes“ z alba „The Division Bell“.

 

Z Londýna do Hollywoodu

 

Pohodová atmosféra nás neopouští ani v poslední, experimentální třináctiminutové skladbě „Alan´s Psychedelic Breakfast“. Hudební motivy se zde střídají se zvuky kuchyně – ozývá se kapání kohoutku, cinkání lahví nebo zvuk rozžhavené pánvičky. Na první pohled jen taková hloupost, po nějaké době ale posluchač zjistí, že hudební pasáže jsou opravdu moc pěkné a že i když se album v takovémto závěru trochu rozpouští do nicoty, na rozdíl od minulé desky to na „Atom Heart Mother“ vůbec nevadí. U „Alan´s Psychedelic Breakfast“ bychom neměli zapomenout ještě na jednu perličku - dotyčný strávník z názvu je bedňák Alan Styles, který se objevil už na zadní obálce alba „Ummagumma“, kde s kolegou stojí mezi rozestavěnou aparaturou. Tím druhým pak je road manager a zvukař Peter Watts, pozdější oběť heroinu, ale především otec překrásné hollywoodské herečky Naomi Watts. Zajímavé, že?


 

Malá šílenost na závěr

 

Abychom si poklidnou atmosféru dnešní recenze přece jen trochu rozvířili, vrátíme se na závěr k Ronu Geesinovi, který v roce 1970 pracoval nejen na „Atom Heart Mother“, ale s Rogerem Watersem kutil ještě další projekt. Šlo o hudbu k výukovému lékařskému filmu „The Body“, která vyšla i jako soundtrack pod názvem „Music From The Body“. Čítá 22 kousků na ploše 41 minut a jde v podstatě o mix folkově-bluesových skladbiček a silně experimentálních nebo různě disharmonických kousků. V těch jsou použity všelijaké neobvyklé postupy, například záznamy zvuků lidského těla, což třeba na úplném začátku alba vyznívá až nechutně. Jestli lze tuhle desku považovat za počátek sólové tvorby Rogera Waterse, to úplně nedokážu říct, každopádně nahrávka patří i do rozšířené diskografie PINK FLOYD – v poslední skladbě „Give Birth To A Smile“ totiž vystupuje kompletní sestava Floydů.


07.04.2021Diskuse (7)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

KrebsKandidat
09.04.2021 14:06

Nuž, ale trvalo im pol roka, kým prišli na to, že im to vadí. Potom tam nechali už len prvú časť. Bol to podnik, ktorý bol otvorený dlhšie ako diskotéky. Takže sa tam chodili doraziť a pre nich bola hudba to niečo na štýl buc-buc-derem-derem. Takže áno, mali so mňa radosť. Kamarát to "zdokonalil" - púštali sme si potom Bjork :D

 

DarthArt
09.04.2021 10:18

Tak můžeme říct, že "Meddle" vyznívá trochu jako "medley" starých Floydů a situace je zachráněna :)

V tom podniku musej mít mlaďoši radost, když jim tam uprostřed nu metálů a high school rocku najednou naběhne 23 minut podmořské estetiky ;)

 

KrebsKandidat
08.04.2021 23:56

Hm, samozrejme, Meddle, Meddle, zase som to napísal ako hňup.

 

KrebsKandidat
08.04.2021 23:55

Áno, Meddley. Občas som si zvykol v jednom podniku, v dobe pred kovidom, púštať z Jukeboxu Echoes. "Akademická štvrťhodina" oddychu od vkusu mladších preťahovačov večerov.

 

DarthArt
08.04.2021 21:59

Děkuju za pochvalu oběma. Takže "Meddle"? Už se na něm pracuje .... plus zmínka o "Relics" ;)

 

KrebsKandidat
08.04.2021 15:11

Recenzia si drží DarthArtov štandard, príjemné čítanie. Doska to je fajn, ale mám asi iných favoritov. Teda ten môj najobľúbenejší album príde nabudúce, myslím.

 

J.Rose
07.04.2021 16:17

Poutavě napsáno. Že bych dal tomu albu, přeci jen další šanci?