YES - The Quest

80%

Recenzi na nové album YES měl psát asi někdo jiný. Těžko očekávat nějakou seriózní kritiku od člověka naplněného po okraj respektem k legendární kapele, kterému se navíc líbí poslední desky ASIA a dokáže si docela užít i předchozí nevýraznou studiovku „Heaven & Earth“ z roku 2014. Situace okolo vydání novinky „The Quest“ mi každopádně připomíná jednu scénu ze Simpsonů. Homer se kdysi učil boxovat, při úderu vedeném veškerou silou trefil mouchu sedící na boxovacím pytli. Ta poté v pohodě odlétla, přesto náš boxer nemohl dlouho popadnout dech.

Ano, dlouhých sedm let uplynulo, než v sobě pánové našli dost energie pro přípravu a vydání zbrusu nové nahrávky, nástupce slaboučkého předchůdce. Se smrtí baskytaristy Chrise Squirea se vytratila podstatná část zbylého charisma, zůstala sestava sirotků v čele s „revivalovým“ zpěvákem. Nehodlám však zpochybňovat její legitimitu. Život to tak prostě zařídil. Nebudu přeceňovat ani fakt, že jim jejich ex – zpěvák Jon Anderson – s projektem ANDERSON/STOLT, a zejména pak s fantastickým živákem „Live at the Apollo“ (na řadovku bohužel nedošlo) udělil mistrovskou lekci. Tahle karavana jde prostě dál, mise už byla dávno splněna. Zastavit by ovšem znamenalo zemřít a věrní navíc stále čekají na další dávku exkluzivního zboží, byť třeba i mírně „zvětralého“.

Když jsem se dozvěděl, že YES vydají nové album, první, co jsem pocítil, byla radost a pak hned starost. Radost z toho, že jeden důležitý příběh může mít pokračování či alespoň o chlup důstojnější závěr. Některé konce však mohou být až neuvěřitelně hořké a nezřídka nedůstojné, proto i obavy. Bál jsem se zbytečně, poslouchám teď krásnou starou muziku a je mi fajn. Oproti „Heaven & Earth“ jde nejen o objektivní zlepšení, ale především o nahrávku, na které každý z muzikantů dostává velký prostor a zároveň se snaží odevzdat maximum. Nemám na mysli kůru živou vodou, spíš jakousi rekondici. Výsledkem je počin, který sice nebude patřit k milníkům kapely, ale stále ještě vykazuje unikátní zvuk a také solidní parametry, tedy ohlédne-li se od monster typu progresivního „Talk“ z roku 1994 nebo symfonického „Magnification“ (2001).

Největší tvůrčí tíhu nesl na svých bedrech kytarista Steve Howe. Přijal odpovědnost a producentskou roli ustál se ctí. Ostatní mu naštěstí vehementně bránili v tom, aby sklouzl na úroveň svých sólových alb, určených hlavně skalním. Možná právě tak si lze vysvětlit vznik bonusového disku se třemi kousky navíc. Jediné, co se definitivně vytratilo (nepodařilo revitalizovat), je drive, resp. onen specifický groove utvářený skvostnou rytmickou dvojkou Squire/White. Ten byl dobře patrný ještě před deseti lety, konkrétně na zdařilé desce „Fly From Here“. Bohužel, na minulém albu nebyl zmíněný tandem funkční a na „The Quest“ již neexistuje ani formálně. Zůstal jen bubeník Alan White, podporovaný „ghost-drummerem“ Jayem Schellenem. Myslím si, že White na nových skladbách nejspíš i bubnuje. Onen unavený, poklidný styl z minulé desky totiž slyšíte i v nových skladbách. Baskytara zkušeného Billyho Sherwooda mu sice sekunduje velmi slušně, leč jedno nevšední spojení už navázat nelze. Billy mohl alespoň hrát uvolněněji a koketovat s jinými, zejména s Howem.

Pozůstatky onoho výjimečného rytmického tepu lze vystopovat v úvodní „The Ice Bridge“. Jde o vynikající šlapavou skladbu, která má fanoušky (nikoho jiného!) bezesporu navnadit, což se stoprocentně daří. Další položky razanci sice ztrácejí a během prvních poslechů mohou dokonce splývat, nicméně elegance řemesla „mimo prostor a čas“ přetrvává. Velkou zásluhu na tom má i zpěvák Jon Davison, kterému byste sice mohli upřít původnost či přirozenost Andersona, nikoli však techniku, víru a takřka extatický prožitek. A co Howe? Možná není precizní, ale o to více lidský a zároveň éterický, jednoduše stále svůj, přetékající krásnem. „Dare to Know“ je jeho dalším mistrovským kusem. Klávesista Geoff Downes může být díky ukázkám brutálního retra a některým lacinějším rejstříkům proklínán, přesto bych ho apriori nezavrhoval. Vytýkat retro zrovna jemu není fér, tuplem v dnešní postmoderní době beroucí si kde se dá. Nejen v „Minus the Man“ pak nasládlý projev Davisona doplňuje ještě sladší ovocnou polevou. Z výsledku sice trnou zuby, jenže nádherná  komunikace všech linek je v minimálně zahuštěném, lehce „sirupovém“ prostoru ukázková, někdy až monumentální.

„The Quest“ se tudíž v prvé řadě jeví být kompilátem možného, transparentní ukázkou aktuálních tvůrčích a hráčských schopností muzikantů formujících unikátní značku YES a touto značkou formovaných. Dotyční chtěli nabídnout ještě něco dalšího, něco dostatečně reprezentativního. V této spojitosti neváhali jít až na hranu svých možností. Podařilo se jim proto natočit velmi dobré album plné trademarků, na němž se znovu potkávají pěkné melodie s košatým aranžmá a pocitovost s pohádkovými světy ztvárněnými na obálkách Rogera Deana. Staré se starým? Možná. Nic víc jsem ani nechtěl. Řekl bych, že v roce 2021 se YES dají hodnotit v rozmezí od 60 do 80 %. Osobně jsem žádné hodnotící dilema nakonec řešit nemusel.

04.11.2021	Diskuse (10)	Pekárek hackl@volny.cz