Last Hardrock Outsider

MARILLION - An Hour Before It´s Dark

An hour before it´s dark – poslední hodina před příchodem tmy, poslední hodina před setměním, kdy se děti vrací domů ze svých toulek, avšak také poslední chvíle před odchodem z tohoto světa či jeho definitivním koncem. Jak chcete, významů se takřka nedopočítáte, ve výsledku záleží jen na vaší fantazii. Leitmotiv je ovšem jasný a proplétá se celou aktuální deskou, další částí humanistické epopeje z dílny britských progresivně rockových velikánů MARILLION. Jasný, byť v jiném slova smyslu, je i obal desky, pozitivně barevný a jednoduše symbolický, jak je u nich v posledních letech zvykem. Ale tím prosvětlené tóny povětšinou končí. Temnota čeká nablízku, věk se neptá, smrt ve všech podobách a podobenstvích už není tak vzdálená a těžko představitelná jako dřív. Ještě chvíli a tma přijde a s ní i konec!? Není zas tak důležité, co přesně přijde, nýbrž ono „nepozitivní“ vědomí čehosi konečného a s tím spojené obavy a existenciální úzkost.


Zpěvák Steve Hogarth je vynikající performer a textař, člověk s jasnými názory, které, jakkoli se mohou zdát nekompromisní nebo kontroverzní, se za nic neskrývají a přinášejí jednoznačné sdělení a vidění světa. V jedné recenzi jsem četl větu, která uvedené vystihuje, myslím, naprosto přesně – „MARILLION se stali lyrickou platformou pro humanitární a společenské názory Stevea Hogartha“. To sedí! A nová deska „An Hour Before It´s Dark“ správnost citovaného výroku potvrzuje na víc jak sto procent. Jednotlivé skladby se dotýkají bolavých témat současnosti, slova plují na hladině hudby a mnohokrát dokáží zasáhnout srdce nepřipravených. Vskutku bolestivě a hluboko, dodávám.



Už minulá deska „F.E.A.R.“ byla hůře přístupná. Kapela se zde ještě více odvrátila od jasnějších „písničkových“ struktur jen proto, aby se přimkla k velkorysým hudebním plochám. Na nich servíruje své sdělení v prvním plánu, možná až na úkor hudby samotné. Novinka v tomto stylu pokračuje. Nový materiál je možná ohraničenější, snad i o něco přístupnější, rozhodně však ne veselejší. MARILLION už hodně let tvoří tak, že písně vytaví z rozsáhlých jamů. Za vydatné pomoci producenta Michaela Huntera dotyční vybírají fragmenty, které následně spojují, a tím pak vznikají ony rozsáhlejší skladby. Hlavně v posledním tvůrčím období tak dostáváme k poslechu, spíš než kratší a úderné útvary, monumentální hudební obrazy. Rozsáhlé celistvé plochy, v rámci kterých si hrají s náladou, dynamikou a výrazem. Zároveň si zde však po řadu minut vystačí třeba jen s jedním výrazným melodickým nápadem. Berte nebo nechte být. Na novince se tak nalézá vlastně pouze jedna kratší „písnička“ „Murder Machines“ (nepočítám-li tedy její krátké intro „Only a Kiss“). Ale popořádku.


Album otevírá skladba „Be Hard on Yourself“, bodující klasickým ekologickým apelem o problémech světa a jeho osudu. Novinkou, a to nejen této skladby, je zařazení sborových zpěvů, které tu a tam problesknou. Pokračuje spolupráce s osvědčeným dívčím smyčcovým kvartetem s názvem in praise of folly. Ne ve všech skladbách a ne nadbytečně. Otevírák je rozdělen na tři části. V podstatě jde o zjednodušený obraz téměř celého alba. Song má stavbu dobře známou z desek minulých, a hlavně pak z již zmíněného „F.E.A.R“. Apel, abychom na sebe byli tvrdí, uskromnili se ve svých potřebách a nepodléhali zbytečnému luxusu, je podán bez patosu, v pomalém tempu, protkán únavou ze stavu věcí a také smutkem. Kapela dříve idealisticky nabádala a věřila, aktuálně posluchače rmoutí poloviční epitaf. Snahu stále vnímáte, ale zároveň i citelný osten zklamání a zmaru.


Následuje „Reprogram the Gene“, začínající všeříkajícími verši:


I dont want to be a boy

I don´t want to be a girl,

I want to be happy,

I want to be clever

In no pain whatsoever


Živější věc s pulzujícím rytmem, alespoň v první a poslední třetině. Kytarista Steve Rothery vypouští své melodické vyhrávky. Vyznění celé skladby se tudíž, „v rámci možností“, stává radostnějším. Ne o mnoho, ale alespoň tak. Již zmíněná „Murder Machines“ je jediná věc pod pět minut. Zabývá se tématem Covidu a pandemie, kterému se prostě vyhnout nešlo. „I put my arms around her – and I killed her with love“, slova, ze kterých mrazí. Hudba se snaží nastolit rovnováhu. Kytara dokonce zahoří plamínkem geniality z desky „Marbles“. Celek pak představuje jeden z nejvýraznějších momentů nového díla. Za úplný vrchol považuji následující „The Crow and the Nightingale“, kde se Hogarth vyzpovídá ze své lásky ke tvorbě a odkazu Leonarda Cohena. Jedná se o krásnou, jemnou a křehkou záležitost plnou emocí, opět podpořenou výraznými sborovými party a kytarovým sólem. Na jiné nahrávce by zazářila, tady je náladově poplatná desce a tolik nepřekvapí. Následuje kompozice „Sierra Leone“, příběh, utkaný z pěti částí, vypráví o chudému chlapíkovi, který našel diamant. Vzácný drahokam by možná vyřešil všechny jeho existenční strasti, přesto se ho rozhodl neprodat. Příběh o hrdosti, duchovním bohatství a životní cestě je nakonec tím nejpozitivnějším sdělením novinky, přestože hudba jako taková znovu sází zejména na tmavě modré odstíny. Občas máte pocit, že nějaký ten motiv už jste slyšeli, že nálady jsou podobné a nejspíš tomu tak i je.


Vše se nakonec spojí v poslední suitě „Care“. Najdete v ní části odkazující na předchozí songy. „Zánovní“ melodie i linky se roubují na slova této i předešlých skladeb. Uvedené postupy ve vás jen umocňují pocit, že máte co do činění s jedním kompaktním celkem. Začátek má plně pod palcem Pete Trewavas a jeho basové tepání. Vibe připomene skvělou desku „Anoraknophobia“. Nastoupí výborný kytarový motiv, poté se vše zas po chvíli vrátí do funkově probublávajícího kotle. Pohříchu se jedná o jediné výraznější momenty, ve kterých hudba válcuje slova, což je škoda. „Care“ pojednává o blízkosti smrti, o osudu člověka postiženého vážnou chorobou, přemítajícího o tom, kolik času zbývá. Inspirací se údajně stala zkušenost Hogarthova blízkého přítele. Konec pak graduje krásným poděkováním a vyznáním lékařům a všemu zdravotnímu personálu slovy „Andělé tohoto světa nežijí ve zdech kostelů“. Velmi osobní záležitost, která se ale zároveň dotýká každého z nás. Nebo jednou bude dotýkat…


MARILLION jsou staří zkušení pardálové, nikam se neženou. Vědí, že si mohou dovolit prakticky cokoliv a že na nikoho a na nic brát ohledy nemusí. A taková je i aktuální deska. Hudební forma se zde nekompromisně podřizuje obsahu textů. Přináší momentky ze světa, který se neutápí ve slunečních paprscích, ze světa, kde stáří a smrt nevytěsňuje mocné konzumní tabu. Nechybí ale ani špetka naděje a touha po smíření. Jde o nesmírně intimní a naléhavé hudební dílo, které se tím pádem nebude líbit každému. Není však na podobná, „finální“ témata přeci jen brzy? Nezbyl ještě čas na jednu pestrou desku ve stylu nepříliš vzdálené „Sounds That Can´t Be Made“? Byl bych moc rád, kdyby tomu tak bylo. Hodnocení je tudíž obtížné. Přestože se mi nahrávka líbí a slyšel jsem jí opravdu mnohokrát, nebyl jsem dosud schopen plně se na ni naladit, tj. především prožít spolu s mistrem Hogarthem a spol. onen obsah a vysílané emoce. To ale neznamená, že za týden, za rok nebo deset let nebude vše jinak. Proto si dosaďte hodnocení čistě dle svého – umím si představit, že obhajitelné je klidně v rozmezí 60-100 %. Sám jsem prozatím zvolil kompromis.:-)


And as I unpeeled you

You realized you loved me enough

To leave me forever


14.03.2022Diskuse (8)Majk

 

Kuklač
18.03.2022 05:52

Tak po vyse 10 vypocutiach hodnotim 9/10. Srdcovky Sierra Leone, Care a Crow and the nightingale.

 

Muf
17.03.2022 06:27

Nepatřím k dlouholetým fanouškům. Ani nevím proč, ale nějak jsem se k nim nedostal. Moje srdcovky jsou třeba IQ, Pattern seeking animals, Millenium a další. Samozřejmě jsem povědomí o Marillion měl, ale v množství CD, které mám jsem tak nějak nepátral po dalších. To se ale změnilo po poslechu Sounds... To jak umí do hudby vtisknout emoce je nádherné. Postupně se proposlouchávám dalšími díly a stojí to za to. Novinka mě nadchla skoro okamžitě. Nerozumím přesně celému textu, ale z toho, co jsem pochytil mi jde občas mráz po zádech. A ty emoce, které jsou do toho vložené považuji za něco, co se v hudbě moc často neslyší. Hlavně zpěv je emocí plný a to desce dává velkou sílu. Určitě to bude jedna z desek, které doma budou znít.

 

Kuklač
15.03.2022 20:42

Áno v Poľsku som na nich bol raz a super zazitok. Na živo určite chcem počuť tento album....snáď to vyjde.

 

chobot
15.03.2022 20:14

Na Marillion weekend určitě jeďte. Aspoň jednou za život to za to stojí. Bývá hodně často v Polsku, tak se to docela dá a člověk si tam aspoň poslechne víc než na běžném koncertě, byť i ty jsou mega :)

 

Majk
15.03.2022 19:25

Kuklač - díky!
Mám to s Marillion podobně jako ty. Ta kapela má pro mě zvláštní postavení a také jí podporuju dlouhá léta ve všech možných jejich "aktivitách a produktech" Tedy, tu poslední sbírku na pojištění turné jsem vynechal, abych zase nepřeháněl:-) A na víkendu jsem pořád ještě nebyl, což mě štve a musím ještě napravit. Takže vlastně prd hard-core fanoušek.
Jinak i já mám FEAR i novinku podobně - nadšením nechrochtám, rozdělení skladeb mě vysloveně sere a odmítám být nekritický ke všemu, co z borců vypadne. Mají na kontě mnoho lepších desek, ale věk prostě nezastavíš a tak k tomu přistupuju. Každopádně za každou takovou desku díky, i když drive se změnil rozjímání. Ta určitá poťouchlost a radost tam je, jen se hůř hledá.

 

Kuklač
15.03.2022 18:45

Bravoo vynikajúca recenzia. Marillion je moja laska uz vyse 35 rokov. Mám od nich úplne všetky albumy v origináloch a špeciálnych edíciach.....ale podme k novinke. Po prvom vypočuti a vlastne aj po druhom to bolo obrovské sklamanie pre mňa. Ale ostatne ten dojem som mal aj s FEARom. Asi po 4 vypočutí som sa do toho dostal a momentálne to neviem ešte plnohodnotne ocenit resp, ohodnotit ale u mna to bude startovat na 70%.....vadia mi nezmyselne rozdelovania skladieb na casti. Si myslim ze 9 ci 7 minutove skladby maju byt v celku. Be hard on your self,Sierra Leone a Care ako najdlhsie skladby su uz klasické Marillionky. Kde pocujem ozveny Marbles ci Soundu..nádhera. The crow and nightingale je nádherná balada a vlastne celý album na mna posobi ako jedná predlhá balada. Po pravde najviac som sa tešil na Rotheryho sola ...a tie tu sú. Takže za mna zatial jednoznacne album roka 2022. P.S. Dnes už album točím treti krát a stále to rastie.....85%. Ešte raz vdaka za excelentnú recenziu. Rock on!!!!!

 

Majk
14.03.2022 20:29

Díky Chobote. Hele po pravdě, já si nebyl jistej ještě déle. A pořád ještě nejsem úplně bezvýhradně přesvědčen. Ale je to srdcovka a to jeden kousne víc, než by toleroval jiným. Ale určitě to není deska pro každého.

 

Chobot
14.03.2022 17:45

Výborná recenze. Marillion mám za srdcovku, takže těch 80 procent odpovídá. Na první poslech jsem si byl sice dost nejistý, jestli to tam je nebo není, ale zhruba od třetího poslechu je jasné, ze to tam je. Stejně jako vždy :)