Last Hardrock Outsider

PINK FLOYD - More

Určitě není moc kapel, které jsou tak úzce svázány s filmem jako PINK FLOYD. V kontaktu se stříbrným plátnem byli po celou dobu své existence, a to již od druhé půlky šedesátých let, kdy je jako vlajkonoše undergroundu rádi využívali dokumentaristé nebo režiséři různých experimentálních projektů. Film se stal také nedílnou součástí floydovských koncertů a pohyblivé obrázky kapela využívala až do svých posledních okamžiků na pódiu. Vrcholem propojování hudby s obrazem pak byl samozřejmě jedinečný projekt „The Wall“, pojatý trojjediným způsobem jako hudební album, scénické představení i celovečerní film. PINK FLOYD mají navíc v základní diskografii hned několik alb, která jsou zároveň filmovými soundtracky – dnes recenzovanou desku „More“, o pár let mladší „Obscured By Clouds“ a již zmiňovanou „Zeď“. Takže se nám spolu s recenzí třetí řadovky PINK FLOYD nabízí zajímavá možnost - otevřít si malé filmové okénko a shrnout si námluvy Floydů se stříbrným plátnem ve druhé polovině šedesátých let…


Zpátky do swingujícího Londýna



Nejprve se vydáme proti proudu času do doby, kdy se fenomén PINK FLOYD postupně rodil uprostřed společenského a kulturního kvasu zvaného „swingující Londýn“. Tehdejší jedinečnou atmosféru zachytilo několik filmařů, kteří při té příležitosti zvěčnili i rodící se rockovou scénu a dokonce i přímo naše hrdiny. Jedním z nejdůležitějších projektů této etapy je dokument „Tonite Let´s All Make Love In London“ – hodinový kaleidoskop obrazů z různých prostředí a rozhovorů s londýnskými výtvarníky, herci, muzikanty nebo fanoušky. Velmi důležitou roli v dokumentu hraje pinkfloydovská instrumentálka „Interstellar Overdrive“, která snímek zahajuje i uzavírá – a to ve své rané a hodně syrové podobě, jak ji za blahých časů Floydi předváděli na nočních seancích v klubech UFO nebo Roundhouse.


Swingující Londýn tvoří pozadí i pro film „Zvětšenina“ – zásadní dílo režiséra Michelangela Antonioniho z roku 1966. Odehrává se v londýnských ulicích, módních salónech nebo na soukromých mejdanech té doby a i když film samotný s Floydy nemá nic společného, je důležité si ho uvést – už proto, že o tři roky později PINK FLOYD cíleně pracovali pro jiný Antonioniho projekt. Ve „Zvětšenině“ si navíc rockový fanoušek najde jinou zajímavost - scénu z koncertu THE YARDBIRDS, kde na pódiu úřaduje mimo jiné už tehdy pořádně zarostlý Jimmy Page. Dojde i na roztřískání kytary, kterou zlikviduje pro změnu Jeff Beck, nebo na hysterické fanynky rvoucí se o střepy z nástroje, takže by „Zvětšenina“ milovníkům prvotní rockové scény určitě neměla ujít.


Vlastní soundtrack



Další naší zastávkou po filmovém světě PINK FLOYD bude rok 1968, kdy kapela pracovala na muzice k alternativnímu snímku „The Committee“. Hudebně se sice jedná spíše o soubor různých experimentálních zvuků, i tak má ale nahrávka svoji zajímavost – pod názvem „The Committee (Part 7)“ se totiž skrývá raná verze později slavné floydovské instrumentálky „Careful With That Axe, Eugene“.


Na začátku roku 1969 se ovšem PINK FLOYD ponořili do světa filmové hudby úplně jinou silou – obrátil se na ně totiž režisér Barbet Schroeder, který chtěl oblíbenou kapelu získat pro svůj první celovečerní film „More“. Šlo o příběh dvou vyznavačů volnosti a drog, mladé ženy a muže, které jejich vášně dovedou až na hranice smrti. Naturalisticky pojatý snímek otevřeně zobrazil scény z feťáckého ráje i pekla a odkazoval na temné stránky psychedelického hnutí, takže si uhrančivá existenciální hudba PINK FLOYD do tématu výborně sedla. Samotná muzika prý navíc vznikala velice rychle a efektně – kapela dostala do ruky už hotový film a přesné zadání, do kterých pasáží má složit hudbu. V promítacím sále si pak muzikanti dané sekvence stopovali a následně tvořili ve studiu do jasně daného vzorce. Za necelé dva týdny bylo vše hotové a režisér Barbet Schroeder prý jen zíral, jak rychle dokázali Floydi práci zvládnout.



Logicky by se dalo předpokládat, že filmová hudba bude doprovázet většinu stopáže snímku, jak už ale vysvítá z předchozích řádků, Schroeder to celé pojal trochu jinak. Muzika ve filmu zaznívá naopak velice úsporně a je vždy nasměrována do konkrétního bodu – je třeba slyšet z rádia v baru, doprovází dekadentní mejdan nebo podtrhuje nějaký specifický moment. Daný hudební motiv zazní klidně jen na pár vteřin, naznačí určitou náladu nebo emoci a už je pryč, protože na plátně začnou dominovat pro změnu třeba barvy nebo herecké výkony hlavních postav. Vážně zajímavý postup, který ve finále ovlivňuje i podobu soundtracku a zároveň třetího řadového alba PINK FLOYD, které bývá označováno jako „Music From The Film More“ nebo zkráceně a jednodušeji „More“.


Kaleidoskop nálad



Základem třináctidílného playlistu alba je sbírka řekněme standardních folkových a rockových písniček. Jsou sice stylově dost rozházené a někdy trochu nelogicky řazené, většinou ale jde o velmi povedené a dobře zapamatovatelné věci. Třeba úvodní „Cirrus Minor“, kterou rozehrává překrásný ptačí zpěv a přechází do smutné harmonie s psychedelickým závojem, patří mezi mé nejoblíbenější floydovky vůbec. Totéž platí o následující „The Nile Song“, nečekané hard rockové hymně se zboostrovanou kytarou (podobný je i kousek „Ibiza Bar“), což u PINK FLOYD není úplně zvykem. A ještě radši mám úchvatnou „Cymbaline“, která se opět vznáší na éterickém oblaku utkaném z nádherných harmonií a hlubokých emocí, takže i když je text skladby smutný a bezútěšný, působí na mě hudba vyloženě uklidňující dojmem. Povedená je i třetí „Crying Song“, kde se prsty muzikantů jakoby jen zlehka dotýkají nástrojů, nebo folkařina „Green Is The Colour“, která není nějakou hitovkou na první dobrou, ale po pár posleších ji má člověk zavrtanou pod kůží. Pozoruhodné je, že autorem všech těchhle skladeb je Roger Waters a my jsme tak vlastně nepřímými svědky doby, kdy tenhle hudební génius postupně rostl v jednoho z největších skladatelů rockové historie.


Pak tady ale máme druhou polohu alba - sérii instrumentálek, které dali PINK FLOYD dohromady většinou v celé sestavě a které patrně vznikly vyloženě proto, aby podpořily filmové obrazy. Několik z nich – konkrétně „Quicksilver“ a „Main Theme“ – dostalo poměrně rozsáhlý prostor pro navození a rozvinutí atmosféry, jiným je ale dopřána jen minuta nebo dvě, takže dřív než se rozjedou, náhle skončí a uhání se k dalšímu číslu. Což mě malinko překáží, protože i tyhle skladby mají svůj potenciál, který bych si chtěl užít více než v podobném soundtrackovém formátu. Pokud bych si mohl dovolit trochu divočejší přirovnání, připadám si při jejich poslechu jako japonský turista, který musí se zájezdem projet za pár hodin celé Čechy a když třeba stojí před chrámem svatého Víta a začíná si uvědomovat jeho krásu, už ho ženou do autobusu, aby ten den stihl ještě Český Krumlov. Naštěstí jsou podobné momenty na albu soustředěny převážně v jeho druhé polovině, takže pokud posluchače v danou chvíli ruší, není nic jednoduššího než se soustředit na první část desky, která je více uvolněná i ucelená.


Další filmová hudba



Článek o soundtracku k „More“ bychom neměli uzavřít, aniž bychom zmínili další filmové nahrávání, které PINK FLOYD v té době absolvovali. A dokonce ještě ve stejném roce - pro svůj nový film si totiž Floydy zarezervoval Michelangelo Antonioni, o kterém jsme si povídali už ve swingujícím Londýně. Jeho aktuální projekt nesl název „Zabriskie Point“ a mělo se jednat o celovečerní film postavený především na překrásných obrazech šedesátkové Ameriky a lehce načrtnutém příběhu dvou mladých lidí rebelujících proti společnosti. PINK FLOYD hudbu odletěli natáčet do Říma, aby hotové skladby hned za tepla mohli předávat režisérovi a on s nimi dále pracoval. S Antonionim ovšem bylo těžké pořízení, všechno chtěl mít pod absolutní kontrolou, ke skladbám PINK FLOYD měl spoustu připomínek a řadu motivů do „Zabriskie Point“ ani nepoužil. Odmítnuté věci si kapela schovala pro pozdější využití ... a vyplatilo se, protože právě z těchhle odložených nápadů se zrodila geniální skladba „Us And Them“ z nesmrtelného monolitu „The Dark Side Of The Moon“.


Natočené, ale nevyužité záznamy pro „Zabriskie Point“ se naštěstí zachovaly a v roce 2016 je PINK FLOYD vydali v rámci vzpomínkové edice „The Early Years 1965-1972“. Ta čítá gigantickou nálož více než třiceti audio a video nosičů plných raritních materiálů, ovšem za rovněž gigantickou cenu (u nás téměř 15 000 Kč), takže jako komplet si ji do sbírky zařadí zřejmě jen radikální příznivci kapely. Dá se ale naštěstí koupit i po částech za odpovídající ceny, takže si alespoň kousek „Early Years“ může pořídit každý floydista, pro kterého má podobný materiál samozřejmě cenu zlata!


12.03.2021Diskuse (4)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

Endyamon
13.03.2021 11:39

Zaujímavý album, určite som mu za tie roky venoval viac posluchov než nap. The Wall.
Cením si hlavne The Nile Song a Cymbaline, ale funguje to hlavne ako celok.

 

J.Rose
13.03.2021 10:23

Škoda, že to v 70 letech nedopadlo s tou Dunou. Doporučuji tento nádherný dokument ve kterém dojde i na Pink Floyd.

https://uloz.to/file/7boKRpUGALn3/pavich-jodorowskeho-duna-jodorowsky-s-dune-2013-avi

Jinak článek je opět TOP

 

DarthArt
12.03.2021 21:21

Děkuju. Ještě doplním - obal opět Hypgnosis, tentokrát na motivy jedné scény z filmu - hlavní hrdinové na Ibize zfretovaní běhají kolem větrného mlýnu a borec s jeho lopatkami jakoby bojuje jako Donkichot.

Pokud někdo film viděl - ale bojím se, že jsem jediný, je hodně těžké ho vůbec někde najít (já nakonec na YT) - taky vám hlavní herec připadá podobný Sydu Barrettovi? Mně ho typově hodně připomíná, akorát se to nedá nikde zjistit, jestli to byl eventuelně záměr, takže to do článku nepatřilo. Byla by to ale dobrá symbolika.

 

Stray
12.03.2021 20:49

Výborný článek nejen o opomíjeném albu v diskografii PINK FLOYD. Hodnocení souhlasí, ty songy určitě nejsou špatné.