Last Hardrock Outsider

FLYING COLORS - Flying Colors

Bezejmenné debutové album projektu FLYING COLORS vlastně vyšlo již před rokem, ovšem k nahrávce jsem se dostal až se značným zpožděním, a protože opravdu stojí za to, rozhodl jsem se sepsat tohle její zhodnocení dodatečně. Jde o další z projektů hyperaktivního Mikea Portnoye, bývalého člena DREAM THEATER, bubeníka a dříve jednoho z tahounů této kapely. FLYING COLORS platí za sympatický výtvor ostřílených person. Matadorů na poli prog-rockové scény zejména, samozřejmě. Jenže on je tento materiál zcela jiný než by si takový třeskutý prog-rocker představoval. A je to dobře. Nečekejte zde tedy žádné bezmyšlenkovité pidlikání, ale opravdu příjemně poslouchatelné písničky, nad jejichž dotažeností bděl ve studiu Peter Collins (produkce kapel typu RUSH, QUEENSRŸCHE …a jiných).


 

Jak začít? Zřejmě představením soupisky. Přítomni jsou zde (tedy kromě výše zmiňovaného bývalého bubeníka DREAM THEATER) tedy tito hudebníci - kytarista Steve Morse, který kromě svých sólových aktivit momentálně již sedmnáctou sezónou hájí barvy DEEP PURPLE, dále pak Neal Morse (SPOCK´S BEARD), klávesák a multiinstrumentalista, jehož jméno má na poli prog-rocku obrovskou váhu,  Dave LaRue, což je baskytarový souputník Stevea Morse na jeho sólové dráze, ale rovněž z řad další společné kapely THE DIXIE DREGS, a pak je zde samozřejmě frontman, což je zde o generaci mladší hudebník - Casey McPherson. Jde tedy o další skoro „all stars“ band, který však už svým prvním albem dokazuje, že jeho filosofie bude zcela jiná, než by očekával hudební minulosti většiny zúčastněných znalý posluchač. Je zjevné, že prim zde hrají oba Morseové. Jejich nástroje jsou ve skladbách zcela určující a táhnou hlavní linky, ovšem není tomu za cenu narušení poslechu tohoto díla, které více než cokoliv jiného staví na dobře poslouchatelných písních, rozpětí jejichž formy je opravdu široké, ať už budem putovat napříč mezi rockovými subžánry nebo proti proudu času. Spojnicí celé mozaiky je určitý dospělácký rockový prvek, muzikantská suverenita a touha složit chytlavější věci.

 

FLYING COLORS totiž nabízejí písně v té nejčistší podobě, u kterých nezáleží na tom z jaké stylové oblasti vychází, hlavní je pouze nápad a nenucená líbivost. Vlastně se zde ani nedá naplno říct, zdali jde o hard rock, AOR, popově orientovaný rock, nebo prostě lidštěji postavený progres, hlavní je pouze vodítko, že znamenití hudebníci složily jedenáct klasicky střižených písní inspirovaných britskou hudební scénou první půle sedmdesátých let, popřípadě něčím dalším. Tím nejdůležitějším jsou zkrátka skladby, které se přes svůj komornější ráz vykazují obrovskou silou a nápaditostí. Zahoďte tedy představy o nějakém bezútěšném pidlikání (na to sice tak trochu dojde hned v úvodu první „Blue Ocean“ a rovněž v průběhu poslední a nejdelší skladby „Infinite Fire“) a nechte se unášen velmi posluchačsky vděčnou a inteligentní hudbou, jejíž dotek působí jako pohlazení.


Nečekejte zde samoúčelné exhibice, naopak vše příjemně plyne, unášeno pozvolným proudem melodií, vystavených na skvělých skladatelských motivech. Ovlivnění dávným britským rockem je ve většině zdejších položek  patrné. Ať si zde kdokoliv z posluchačů najde inspirační zdroje u person typu Elton John, Eric Clapton nebo třeba Paul McCartney, vždy je jasné, o co se zde hudebníci snažili. Zdejší songy jsou zkrátka nápadité, líbivé a ve všech směrech dotažené, až je opravdu škoda, že deska tohoto projektu vyšla jako záležitost určená pro minoritní skupiny, být tomu tak čtyřicet let na zpět, jde bezpečně o kasovní trhák. Tenkrát byla totiž ve většině případů kvalita po zásluze odměňována a dostávalo se jí náležité pozornosti. Dnes nic takového není zaručeno, naopak, dnes nic takového oné kvalitě nehrozí.

 

Casey McPherson mne svým hlasem evokuje nakřáple melancholický výraz Chrise Martina z COLDPLAY a nahrávce dodává na řádné procítěnosti. Celkově je však deska velmi různorodá, takže opravdu nelze říct, čím vším je ovlivněna. Důležité je, že je napěchována samými skvělými songy (jako třeba „Keyla“, „The Storm“, „Love Is Chat I´m Waiting For“ nebo „Everything Changes“), které se dají přirovnat k tvorbě výše zmiňovaných interpretů staré školy, stejně jako k novodobějším ostrovním formacím typu KAISER CHIEFS, COLDPLAY nebo SUEDE. U svižné „All Falls Down“ mne dokonce napadlo trio MUSE a v průběhu funkem nasáklé „Forever In A Daze“ dokonce RED HOT CHILI PEPPERS.


Jde tedy o skutečně pestrou a nadčasovou záležitost, o desku která by mohla vyjít před pětatřiceti lety stejně jako za pět let, a pranic by se na její kvalitě nezměnilo. Možná by jistá rozstříštěnost a stylová neujasněnost zdejších skladeb mohla někomu dělat problém, já v tom jako příznivec všech etap kariéry singlových lovců THE BEATLES problém nevidím. Neposuzuji totiž alba na základě toho zdali působí jednolitě nebo nikoliv. Zajímají mě jednotlivosti, tedy songy. Každý sám za sebe a jeden po druhém zvlášť. Už dlouho jsem neslyšel příjemnější kytarovou a zároveň v podstatě popově orientovanou hudbu.


07.08.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz