Last Hardrock Outsider

ELOY - Silent Cries And Mighty Echoes

Je zvláštní, že rok 1979 je okamžikem velkého simultánního úspěchu dvou naprostých hudebních protikladů. Vedle v Londýně vyvolaného Velkého rock´n´rollového švindlu byly souběžně v kalifornské společnosti Columbia Records dokončeny stavební práce i na zřejmě obecně nejpopulárnějším představiteli progresivního rocku - dvojalbu od PINK FLOYD „The Wall“. Trochu silově přebit a ve stínu toho britského progresivního průniku do mainstreamové sféry dnes zůstal úspěch německých progresivistů ELOY, kteří v lednu roku 1979 také přišli s jedním ze svých nejlepších alb „Silent Cries and Mighty Echoes“ (Němé výkřiky a Mohutné ozvěny).


ELOY v druhé polovině sedmdesátých let vyrazili na jednoznačně vítěznou cestu lemovanou zásadními milníky, tedy alby „Dawn“, „Ocean“ a „Live 1978“. Podle prodejních čísel se zdálo, že jsou na vrcholu kariéry. Pod dojmem koncertního úspěchu, jenž byl podpořen i vydáním live alba, začaly práce na nové desce. Skupina si pronajala domek v Normandii a společně se pustila do díla. V této okolnosti zřejmě umožněné výrazně zlepšenými finančními možnostmi zúčastněných spočíval ale důležitý rozdíl mezi způsobem práce na připravované novince a na předchozím opusu „Ocean“. V Normandii byla práce na hudbě i textech v daleko větší míře společná a ukázalo se, že pro Jürgena Rosenthala a Franka Bornemanna může být obtížné shodnout se na textech a na celkovém vyznění alba. Předzvěst možné budoucí kontroverze je zachycena i na albu, protože verše z úvodních dvou rozsáhlých kompozic jsou značně temnější, než jak je tomu u ostatních položek a především u pointy alba. Po návratu z Francie skupina rychle zamířila do Sound-N-Studia a nahrála v sestavě Frank Bornemann (voc,g), Klaus-Peter Matziol (voc,bg), Detlev Schmidtchen (org), Jürgen Rosenthal (dr) své nové album.



Už jen výběr slova Echoes do názvu alba se může zdát pro skupinu označovanou nadnesenou přezdívkou „němečtí Pink Floyd“ docela riskantním, avšak jakmile uslyšíte první tóny úvodní skladby, určitě vám leknutím zatrne. Atmosférický úvod k „Astral Entrance“ vám totiž na chvíli připomene proslavený zářící démant, avšak hned poté následuje až hardrockově valivý přechod a měnící se rytmus „Master of Sensations“, ve kterém vás střídavě sóla kláves a kytary znovu a znovu vyzývají k cestě do vesmírného prostoru. V následující „The Apocalypse“ se po mluveném úvodu skutečně z ambientních ploch vydáte na průzkum dalekých vesmírných prostorů, při kterém zcela nepokrytě spoléháte na floydovský basový pulz značky „Echoes part 2–4.05“. Je tu však jeden podstatný rozdíl. Od okamžiku prvního použití v roce 1970 byl pulz několikrát technicky vylepšen a mohutně (mighty) zesílen, takže v průběhu skladby uslyšíte jeho zažehnutí, postupné rozběhnutí k plnému výkonu a také jeho letovou fázi, to vše opředeno doprovodem hammondů a moogů. Je jasné, že s takovou výbavou se můžete bezpečně vydat na sebedelší cestu. Proto vás rytmus „Pilot to Paradise“ s houpavě pospíchající souhrou basy a bicích, klávesovými zastávkami a vsuvkami nese správným směrem s postupně gradujícím faktorem zrychlení. Atmosférická balada s prapodivným názvem „De Labore Solis“ vás vyzve k procházce po neznámém mořském pobřeží, kde ještě nikdo nikdy nepřistál a kde se skrz šum přílivu proplétá i zvučné chvění kytarových strun. Bezpečná a klidná pasáž je přípravou na „Mighty Echoes“ s do slova a do písmene tajů plnou basovou linkou, o které marně doufáte, že se vám podaří přijít jí na kloub. Stejně fantasticky a záhadně působí i během alba několikrát kratičce promlouvající nebo zpívající ženský hlas Brigitte Witt.


Z hlediska textů je album zřetelně staromilsky rozděleno na dvě odlišné části. Spíše Rosenthalova první část odpovídající skladbám „Astral Entrance“, „Master of Sensation“ a „Apocalypse“ těsně obsahově i stylisticky navazuje na předchozí dílo „Ocean“. Logickým vyústěním Hesiodova bohy stvořeného světa, ve kterém se mezi lidmi nekontrolovatelně začala šířit zloba, nemorálnost, touha po bohatství a touha po moci, je úpadek. Lidé přestali rozumět tomu, co je domov, co je pravda a jak mají žít. Ti, kdo jednotlivé národy vedou, rozpoutávají války, způsobují zkázu lesů a zánik měst. Lidé se pokoušejí hledat někoho silného, kdo by vrátil světu řád a lidem dal důvod žít. A skutečně se jednou bude zdát, že někdo takový byl po letech hledání nalezen. Ale bude to jen sebeklam. I ten poslední vládce světa, v kterého budou lidé věřit a pro kterého budou prohledávat a dobývat nesmírné daleké prostory, bude jen falešný vůdce. Z toho důvodu je zcela zřejmé, že pokud byla Platonova Atlantida zničena trestajícím zásahem bohů, musí zcela spravedlivě přijít i zásah trestající smrtícími plameny i ostatní lidstvo. Trestu se nelze vyhnout. Nikdo nemůže uniknout.


Bornemannova druhá část odpovídá skladbám „Pilot to Paradise“, „De Labore Solis“ a „Mighty Echoes“. V této části byla opuštěna souvislost příběhu s klasickými řeckými mýty. Je zřejmé, že pokud Frank Bornemann ve svých verších a metaforách zmiňuje mytologické obrazy, neomezuje se na rozdíl od Rosenthala pouze na antické Řecko. Nejde mu pouze o popis cesty ke dnu, od síly a moci k bezradnosti a apokalypse, snaží se najít další cestu a smysluplné východisko. Připomíná, že stejně jako Adam kdysi ztratil vědomí toho, že má v sobě klíč od ráje, můžeme my nebo alespoň někdo z nás dnes podobným způsobem v nás samých tento klíč zase objevit. Pokud by se to někomu podařilo, mohl by lidstvo z apokalyptické situace vyvést a zachránit podobně, jako je svůj stroj schopen zachránit pilot, či svou loď dovést do bezpečí lodivod. Právě obraz lodi mířící tmou k paprskům vycházejícího slunce je také důkazem toho, že pro Bornemanna téma „Oceanu“ zdaleka ještě není vyčerpáno. Tunelem, temnotou i nocí je možné proplout nebo proletět a objevit světlo. Jakkoliv malí a smrtelní jsme, je naším úkolem nenechat se na této misi překonat strachem. Je naším úkolem znovu najít světlo. S čím větší silou a nadějí se o to budeme pokoušet, tím silnější odezvy se nám napříč temnotou z toho nového bezpečného prostoru dostane.


„Silent Cries and Mighty Echoes“ patří mezi ta alba, která jsou buď absolutně zatracena, nebo zuřivě obhajována a vynášena do nebes. Obě strany letitého sporu mají pro takový postoj své důvody. Proklínači většinou zavrhnou album už během prvních tónů gilmourovsky stylizovaného úvodního intra s tím, že jde o jednoznačnou a jednoduchou kopírku či vykrádačku slavných PINK FLOYD a to se přece nesmí. Argumenty druhé strany vycházející z toho, že kompozičně i pocitově jsou alba ELOY od strašidýlka natolik odlišná, že srovnávání, pokud vás během poslechu vůbec napadne, může být velmi zajímavé a příjemné, často nebývají vůbec brány v potaz. Já osobně stojím spíš na straně obhájců alba. Důvodů je několik. Především si myslím, že Frank Bornemann do té konfliktní situace vstoupil záměrně. Gilmourovská stylizace hned v samém začátku alba ukazuje, že tu nejde o krádež, která by měla řešit nedostatek nápadů nebo materiálu. Podle mého názoru ELOY tehdy zaujali postoj, k tomu, že v literatuře i filmu je tzv. výpůjčka bezproblémově chápána jako tvůrčí čin. Pokud je vypůjčené postaveno do nových souvislostí, nezáleží až tak na tom, co a od koho jste si půjčili. Proto také jistě není samo sebou, že ELOY zřetelně v názvu vlastního alba označili i původní album, odkud taková inspirace pochází. V tomto případě navíc nebyli první, kdo si půjčil, neboť například na stejným způsobem pulzující base, jako je v „Echoes part 2“, založili vedle PINK FLOYD mnohé i mnozí jiní, např. HAWKWIND nebo VAN DER GRAAF GENERATOR. Hudbu na „Silent Cries and Mighty Echoes“ proto chápu navzdory oběma uvedeným citacím jako naprosto svébytnou a jedinečnou. Dva relativně velmi krátké citáty ze slavných skladeb, které se objevují na tomto albu, znamenají vlastně jen intro nebo závěr kompozic, které mají rozsah desíti nebo ještě více minut. Navíc jsou integrovány do ještě širšího rámce space-rockově progresivních koncepčních alb, jež vyprávějí o dávných událostech z perspektivy, která vás pohltí dramatičností, symfoničností a využitím neobvyklých obrazů a metafor z oblasti mytologie, sci-fi nebo fantasy. Není přece vždy nezbytně nutné zavrhnout celé rozsáhlé koncepty kvůli předem přiznané krátké citaci cizího motivu.


22.10.2016Diskuse (74)Bluejamie

 

Bluejamie65
28.10.2016 11:23

Po The other side of the moon už všechno prošlo skrz první místa různých hitparád a MTV, ale magická byla jen ta tři (protože mají atmosféru Echoes z Meddle). Ještě silněji to budou vnímat lidi prožívající hudbu skrz LP. The Wall je dvojalbum a film. Použil jsem to vlastně mimoděk, protože to byl roky zažitý způsob jak, to pojmenovat a nemuset vyjmenovávat ty tři dlouhý názvy.

 

Stray
27.10.2016 20:50

Mainstreamová alba jsou dle mého čtyři. Dark Side Of The Moon, Wish You Were Here, Animals a The Wall.

 

Bluejamie65
27.10.2016 20:15

To Stray znamená to tři mainstreamová alba,

 

Down
27.10.2016 18:30

Politika a fotbal :) no nazdar! Ženské už jste taky probrali?

 

spajk
27.10.2016 17:37

Já jen s informačním mini okénkem. V těchto dnech vychází reedice alb PF na vinylech. Pyšní se samolepkou s informací, že jde o remastery z originálních analogových pásů a z mých soukromých zdrojů jdou ohlasy, že to hraje o mnoho lépe než poslední remastery z 2012.

 

Stray
27.10.2016 16:04

Jinak by mne ale zajímalo, co v slangu posluchačů PINK FLOYD znamená "kanónycká trojka"? Pár dní si lámu hlavu, o jaký hudební výtvor jde. :-)

 

Stray
27.10.2016 12:46

carcass: Dobře si pamatuju tu sezónu s prvním titulem a následně tu další, kdy se hrála poprvé Liga Mistrů, to nadšení a vůbec všechno čerstvé a přitom z ničeho, páč na Štruncák celých třicet let před tím chodilo na ty rozpadající se schody stát každou neděli dva tisíce křiklounů, polo-důchodců a invalidů a koukali na fotbal z dvěstěmetrový vzdálenosti přes atletickou dráhu a sektor koulařů.:-) Když to srovnám se současností, tak tu dneska lecjakýho joudu pobouří, že se doma jednoznačně neporazí AS ROMA. Když se hrálo s Razgradem, tak byli zasypáni ti jejich brazilský šampónci, který jim tam poskakovali v útoku a drze gestikulovali, sprškou maloměšťáckého opovržení .... ono je to docela zajímavý sledovat ten společenskej vývoj následkem jistých úspěchů.:-) Jsme vlastně hrozně smutná země.

 

Louža
27.10.2016 12:34

Zatr sakr! Nechaj politiku a začnou s fotbalem... :-(( To je ještě horší.

 

carcass
27.10.2016 12:24

To Stray - Plzeň je teď v hodně obtížné pozici - musí neustále potvrzovat svůj špičkový status, nejzábavnější období je, když se jde nahoru - bez očekávání si to užíváš, zatímco když si na vrcholu, tak už tam jsou svazující očekávání, a asi i strach z toho, kdy se to posere - a to je rozdíl mezi skutečně velkými týmy a těmi průměrnými, velké týmy jsou na ten tlak zvyklé a umí s ním dlouhodobě žít, tak za 5 let zjistíme, zda je Plzeň už fakt velký tým.....jinak kluci už postnuli nějaká videa ze zápasu, tak se koukni, o co jsi přišel, dojelo vás tam PĚT :-) ...https://www.youtube.com/watch?v=EGwn7ad7_6g.....https://www.youtube.com/watch?v=-Eug1k7Thfw....https://www.youtube.com/watch?v=WaS1p71By2A ........opavaci na baniku ....https://www.youtube.com/watch?v=Ihjssi-Leos

 

Stray
27.10.2016 10:13

Jasně, Plzeň měla ten zápas vyhrát, jenže někdy oni pokérovaní žoldáci jen těžko hledaj větší motivaci. :-) V rámci českého fotbalu posledních let se buď ještě pár let udržíme na špičce a budou přicházet a odcházet stále nový a nový žoldáci, a nebo můžeme jít jenom dolu. Ta atmosféra u vás vypadá výborně, uvidíme kdy v té lize budete, každopádně alespoň že jste viděli po letech pořádný fotbal. Na Opavu v lize si ještě matně pamatuju, v té době Plzeň určitě nebyla lepším týmem.