Last Hardrock Outsider

SAGA - Silent Knight

Mezi největší a nejznámější kapely hrající progresivní rock, můžeme bez sebemenších pochyb zahrnout také skupinu SAGA. Tento soubor s více jak třicetiletou tradicí pochází z kanadského Toronta a vznikl na konci sedmdesátých let . Své první čtyři nahrávky položil do kolébky pompézního rocku. Další desky z konce let osmdesátých doznaly výrazně softovější aroma a plavily se po řece, která omývá především břehy krajů AOR. Po rozpadu a znovu nalezení bývalé síly zkraje let devadesátých, se SAGA pomalu převtěluje do dnešní podoby, v progresivně-rockovou jednotku, která nemá s příbuznými a vždy o krok napřed kráčejícími krajany RUSH podobu pouze teritoriální. Je sice pravda, že celosvětového úspěchu party okolo Geddyho Lee se našemu uskupení nikdy dosáhnout nepodařilo, to ovšem nic nemění na faktu, že stran kvality se právě s touto jednotkou může směle poměřovat.



Po ještě nepříliš vyprofilovaném debutu, výměnách za klávesovým pultem a prvních nesmělých krůčcích, na sobě SAGA začala rychle a velice intenzivně pracovat, což se pozitivně odrazilo hned na výborné nahrávce číslo dva - „Images and Twilight“. Zde můžeme mluvit o plnohodnotném a hotovém počinu, který nejlépe odráží to, o co souboru šlo především. Jeho hudební náplň stojí někdy až na trojici navzájem hrajících, doplňujících se a prolínajících klávesových nástrojích, později syntezátorech. Jejich početné silové zastoupení často odsouvá kytaru do ústraní a privilegovaně koncipuje a diriguje samotné skladby. Dá se tedy tvrdit, že v kapele SAGA, alespoň v její první fázi, hrají výrazný prim klávesy. Ony jsou středobodem i pocukrovanou polevou každého songu a dávají písním jednoznačnou atmosféru. Ta je velice často pateticky pompézní a její charakter nezastírá inspiraci sci-fi, chyceného v nekonečných sítích vesmírných dálav, či světů.


Já osobně mám z první periody nejraději třetí desku „Silent Knight“ z roku 1980 a to nejen proto, že to byla má první SAGA, ale hlavně proto, že zdejší písně mi připadnou o poznání silnější než ty, se kterými kapela vyrukovala na další, jejich zřejmě nejslavnější nahrávce „Worlds Apart“. I zde se nese prostorem velkolepá hradba keyboardů, jež přebíjí klasicky stavěnou rockovou polohu. Je to znát hned z úvodní „Don´t Be Late“, jež disponuje až magickou silou a její diktátorský tón má neuvěřitelně hitové ambice. Tato skladba mne kdysi ke kapele přivedla a dodnes slouží jako naše společná pupeční šňůra. Zpěvák Michael Sadler tu ční jako Herodes , ovšem nejmagičtější část si pro sebe uzmou ladné klávesové proudy. „What´s It Gonna Be“ začíná svižně a rockověji, ovšem Gilmour vede kapelu atmosférickou dráhou, do které se samovolně vměšují další a další klávesové rejstříky. Mocný patos operního stylu se předvádí ve třetí „Time to Go“, kde mě Sadler svým rozsahem připomíná dokonce Freddieho Mercuryho. „Compromise“ je uvolněnější a střídmější koncertní rocková tutovka. „Too Much to Lose“ jako i další položky alba se odehrává v nedohledných vesmírných dálavách a jako vodítko zde slouží maximální zapojení v té době veškerého dostupného syntezátorového boomu. Velké finále pak zprostředkuje píseň „Careful Where You Step“ . Její silná linie, napěchovaná nekonečnými melodiemi, důraznějším rytmem a záměrně do futuristické podoby mašinkami upraveným Michaelovým vokálem, je tou nejlepší tečkou tohoto alba.


SAGA začala pomalu stoupat na žebříčku popularity, čehož důkazem je nejen obdržené zlato v rodné Kanadě, za padesát tisíc prodaných nosičů, ale i zvětšující se počet koncertních akcí a rozrůstající se fanouškovská základna. Jako perličku pak přidávám malou zajímavost k obalu alba, kterému jako šablona posloužila Einsteinova věž, což je astrofyzikální observatoř v přírodovědeckém parku Alberta Einsteina v německé Postupimi. A když už je řeč o této zemi tak vězte, že právě Německo se stane pro kapelu SAGA takzvaně zemí zaslíbenou, kterou bude po dobu své předlouhé kariéry velice často pravidelně navštěvovat. Pro mne osobně pak zůstává deska „Silent Knight“ tím nejlepším možným počinem v plodných letech osmdesátých, jež tento soubor dokázal vytvořit.


18.07.2020Diskuse (9)Horyna
marekdt@seznam.cz

 

Horyna
24.07.2020 11:06

Také mám nejraději Magnum po Sleepwalking. K mé škodě jsem u nich začal s pozdními deskami. Ty do 2010 mám rád, dnešní věci, cca. nějakých posledních pět alb považuji za velice slabé. Waysted znám jen dle názvu, ale časem se na ně určitě mrknu. Jinak Saga- jak House of Cards, tak Steel Umbrelas=prog-rockové démanty.

 

Pekárek
23.07.2020 20:20

Sagu si poslechnu vždycky rád. Líbí se mi staré, střední i novější období. Mám hodně rád i Steel Umbrellas.:-)

 

spajk
23.07.2020 18:29

Magnum jsou fajn, sice uznávám jen první etapu do Sleepwalking a ty nový desky mě už tolik neberou. Ale jsem rád že hrajou pořád, i když už je to taková personální parodie. Stanway v prdeli, Barrow v prdeli a zbyl jen principál s Catleym.
UFO by byla zajímavá volba, probrat ty stěžejní desky. Konečně bych si nějaké pořídil, když už jsem kdysi vytáhl prdel do Retra na koncert. A nelituju, viděl jsem je ještě s Pete Waywem.
Apropó WAYSTED - Save Your Prayers. To by byla fantazie, kdyby se tu o téhle desce objevilo pár odstavců.
Zbytek z nabízených mě nebere. Maximálně Camel od těch něco mám. Resp mám i desky od Barcley James Harvest, ale to jsou vyloženě úzkoprofilovky pro pár nadšenců.
Víceméně mi to je asi i jedno, jsem rád za každý horynův článek.

Sagu mám jen tu desku s tím žebrákem nebo kdo to je, tu nejslavnější z 81 ale kdysi když vyšlo House Of Cards, to se mi hodně líbilo. Podívám se tomu na kobylku, když už to tady máme tak hezky pod nosem.

 

Bolek
23.07.2020 14:18

Já bych se spokojil s ufo a magnum. Jak starší, tak novější.

 

Endyamon
23.07.2020 13:48

Hlasujem za Camel!

 

Horyna
23.07.2020 10:45

Ahoj Steve: máš pravdu, soubor Saga je v našem prostoru ne příliš známým pojmem. Na to, že hrají od konce sedmdesátých let, je to zvláštní. I pro mne to nejlepší od Saga patří do posledních let. Ale stejný obdiv vedu i k trojici alb z let devadesátých. To čtvrté byl krutý přešlap vedle. Osmdesátky jsou věc názoru, já mám například moc rád i téměř popovou Behaviour.

Jinak k propagaci určitých kapel. Podobně to má asi každý, ty své největší oblíbence vždy tak nějak tlačíš o chlup vepředu. Podobně jako Saga by mohli být v brzké budoucnosti propagovány soubory Camel, Barclay James Harvest, Moody Blues, Strawbs, Magnum, Family, UFO, Shadow Gallery a miliarda dalších :-)

 

John
20.07.2020 14:45

Ano jde o vážku a kapela jí dala dokonce jméno. Kdysi jsem si ho pamatoval. Nesouhlasím pokud někdo tvrdí, že nejlepší desky jsou jen ty poslední. V každém období se najde pár vyjimečných favoritů. Dvojka, trojka a čtyřka už dávno patří mezi klasiku. Saga to je artrocková perla. Ale kdo nemá rád osmdesátky, měl by si vybírat z pozdější tvorby.

 

Honza
20.07.2020 11:28

Mě vždycky fascinovaly ty jejich obaly se zmutovanou vážkou, nebo co to je..

 

Steve
20.07.2020 06:19

Nazdar horyno. Už na Progboardu jsem obdivoval tvou houževnatost propagovat Sagu. Ale jestli tam měla hrstku obdivovatelů, pak tady to bude ještě míň. Oni jsou pro našince jedním z těch nejméně objevených těles. Každopádně pro mě pořád platí stejný vzorec Saga=nejlepší v posledních dvaceti letech. Protože tady je těch synťáků fakt strašně moc.