Last Hardrock Outsider

PINK FLOYD - The Piper At The Gates Of Dawn

Pokud chceme vypátrat úplné kořeny britských PINK FLOYD, musíme se vydat do dvou různých měst. Nejprve do středoanglického Cambridge, kde na jediné ulici navštěvovali střední školy hned tři budoucí Floydi – Roger Barrett, Roger Waters a David Gilmour. Mohlo by se proto zdát, že právě tady se skupina dala dohromady, není to ale pravda – zatím šlo jen o trochu netypické mladíky, kteří nasávali dobový rokenrol a blues, osahávali si hudební nástroje a získávali s nimi první zkušenosti. Mnohem důležitější věci se odehrály o něco později v Londýně, kde začal v roce 1962 Roger Waters studovat architekturu a s ním dva jeho budoucí spoluhráči – Nick Mason a Rick Wright. Tihle tři už spolu začali cíleně hrát a dali dohromady volné seskupení pod názvem SIGMA 6. Skupina rychle měnila názvy i členy a šlo o typicky začátečnický projekt, pomohl ale utužit přátelství i hudební bratrství oněch tří muzikantů, kteří pak spolupracovali více než patnáct let. Nespornou výhodou bylo i to, že všichni studovali právě architekturu a byli nadšení do všemožných technologických novinek, což později mnohokrát využili v hudebním i vizuálním projevu PINK FLOYD.


Světelný čaroděj a zářící démant



Jednou z důležitých osob v období formování kapely byl Mike Leonard – učitel a technický revolucionář, který vášnivě propagoval teorie o harmonii rytmu, pohybu a světla. Ve svém londýnském domě vyráběl roztodivná zařízení, která dokázala vytvářet světelné efekty, a budoucí Floydi měli to štěstí, že právě v Leonardově příbytku našli podnájem a mohli se od něj učit. Měli v domě i zkušebnu a jejich dobrodinec dokonce kapele chvíli pomáhal na klávesy, takže sestava přijala název LEONARD´S LODGERS. Šlo ale jen o krátkodobou záležitost, v další fázi se už skupina jmenovala zase jinak – THE TEA SET – a v partě se objevil mimo jiné další student architektury Bob Klose, který se skupinou vydržel zhruba rok. Ani on však neměl mít v příběhu PINK FLOYD větší než epizodní roli, protože definitivní sestavu s Watersem, Wrightem a Masonem utvořil jiný muzikant, který předtím v kapele hrál nějakou dobu souběžně s Klosem – bouřlivák, umělec a skutečná renesanční osobnost: Roger „Syd“ Barrett !


Někdejší Watersův středoškolský spolužák přijel do Londýna studovat výtvarné umění, svoji přezdívku si ale vysloužil ještě v Cambridge. V jazzovém klubu, který jako začínající milovník hudby navštěvoval, totiž působil bubeník jménem Sid Barrett a pseudonym pro mladšího jmenovce tak byl nasnadě – jen bylo potřeba ho mírně upravit pro vzájemné rozlišení. V Londýně pak už Roger fungoval přirozeně jako Syd Barrett a protože disponoval mimořádně charismatickým zjevem i skladatelským nadáním, brzy začal dominovat i kapele, ke které se připojil. Rodící se frontman věnoval kvartetu i definitivní název – spojil křestní jména dvou bluesových muzikantů Pinka Andersona a Floyda Councila, aby tak svět v létě 1965 konečně spatřil THE PINK FLOYD SOUND a o něco později PINK FLOYD !


V útrobách undergroundu



Nově definovaná sestava se zrodila pod šťastnou hvězdou. V době, kdy se formovala, totiž procházela Velká Británie liberálním přerodem, který uvolnil stavidla sešňerované společnosti a zejména Londýn se měnil před očima v pulzující kulturní metropoli, kde se dařilo umělcům všeho druhu. V rámci tvůrčího kvasu povstala i silná undergroundová scéna, na které se začali výrazně etablovat právě naši hrdinové. Prvotní sláva PINK FLOYD se šířila například z kostela Všech Svatých v Powis Gardens, kde nadšenci z alternativní vzdělávací společnosti London Free School pořádali koncerty. Hraní v těchto prostorách pak doplňovaly světelné efekty, které dávaly čím dál originálnější hudbě Floydů i převzatým věcem v repertoáru naprosto nový rozměr a z živých vystoupení dělaly mystické víceprostorové zážitky.


V té době také začala éra psychedelie – experimentování s vnitřními stavy mysli a halucinogenními drogami, které někteří muzikanti využívali jako inspiraci pro svou tvorbu a návštěvníci pro zesílení zážitků na koncertech. Jedním z vůbec nejvýraznějších experimentátorů na tomto poli se stal předák PINK FLOYD Syd Barrett – byl prý dokonce jedním z vůbec prvních uživatelů LSD v Británii. Jenže právě on se měl jako pomyslný „trubadúr“ psychedelie vlastně už zanedlouho stát také jednou z nejznámějších obětí halucinogenů a odstrašujícím příkladem, jak příšerně dokážou tyto látky zdevastovat mozek.



Prozatím však Barrett bezstarostně konzumoval chemické substance a zároveň dokázal využívat svůj talent pro hudbu PINK FLOYD. Setkání čtyř mimořádných osobností brzy začalo plodit ovoce – z původních bluesových standardů se ve zkušebně postupně vynořovala autorská tvorba a z počátečních improvizací nový hudební vesmír, kde se dbalo na silné melodie stejně jako na instinktivní jamování nebo experimenty se zvuky, které přinášela elektrická éra. Floydi pak ze všech těchto elementů modelovali vlastní svět, který lákal čím dál větší množství fanoušků hudby i psychedelie. Koncerty PINK FLOYD se postupně staly doslova kultovní záležitostí, zejména v prostorách londýnského klubu UFO, který byl jakousi domovskou scénou Floydů a místem setkávání různých alternativců, podivínů a excentriků. Hypnotická představení byla čím dál více umocňována světelnými efekty, ve kterých se mísily všemožné fyzikální i chemické fígle, experimentovalo se s optikou a celé to pak na pódiu doprovázelo kapelu, která produkovala tu nejzvláštnější a nejpodmanivější hudbu široko daleko.


Úspěšné singly


V březnu roku 1967 kapela vydala svůj první singl „Arnold Layne“ – a hned z toho byl velký hit! Skladbu sice odmítly hrát BBC nebo Radio London, protože text o zoufalci, který krade ze šňůr ženské spodní prádlo, jim připadal perverzní, písnička se ale velmi dobře chytla. Ještě lepší to bylo s druhým singlem „See Emily Play“, který vyšel v červnu stejného roku – tehdy už média naštěstí pochopila, že cenzurováním rostoucích hvězd jsou sama proti sobě a ze skladby se stal mainstreamový šlágr. Rychle nabytá sláva byla samozřejmě fajn, někdy ale zapůsobila i trochu kontraproduktivně – zejména při koncertech ve venkovských sálech mimo Londýn čekali přítomní na známé melodie a když pak Floydi spustili svou depresivní kanonádu, vyvolávalo to u mnoha buranských posluchačů silnou nevoli nebo dokonce agresivitu.


Pištec v branách úsvitu



To jsme ale narušili časovou posloupnost, protože už v první čtvrtině roku 1967 přišel čas, aby PINK FLOYD zhmotnili svůj repertoár na debutovém albu. Kapela získala smlouvu u společnosti EMI a dostala se tak do slavných londýnských studií Abbey Road. Navíc měla kliku na producenta – byl jim totiž přidělen ostřílený Norman Smith, který předtím stál jako zvukový inženýr za všemi deskami THE BEATLES až po album „Rubber Soul“. S legendárními „Brouky“ se mimochodem Floydi přímo ve studiu míjeli, protože ti v Abbey Road zrovna natáčeli své přelomové dílo „Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band“. Ale zpátky k Normanu Smithovi – producent při natáčení Floydů prokázal cit pro svěřenou hudbu, protože dokázal uchopit undergroundovou podstatu PINK FLOYD a zároveň jejich skladby ukotvit do zhruba tříminutových stopáží, jak to tehdejší šoubyznys požadoval. Práce na „Pištcovi“ poměrně dobře odsýpala, protože kapela na drážky zaznamenala v podstatě to samé, co hrála předtím na koncertech, i když Smith později vzpomínal, že práce s tvrdohlavým Sydem nebyla vůbec jednoduchá.


Většina skladeb na albu je autorskou prací Barretta, samozřejmě za výrazného tvůrčího přispění ostatních členů kapely. Z písniček je hodně cítit melodika nikoli nepodobná THE BEATLES, ve skladbách PINK FLOYD se však zásadně snoubí s harmoniemi psychedelického rocku – aby ne, že jej samo toto album pomohlo definovat. Pro sound „The Piper At The Gates Of Dawn“ jsou zcela klíčové Wrightovy klávesy a zpěvové linky, které umožňují popovým melodiím utíkat do nekonečných hlubin vesmíru, do různých neexistujících světů nebo někam do duše malého naivního dítěte. Ve spojení s vyhrávkami a riffovými akordy kytar, které přesně vyvažují akustickou jemnost s elektrickou tvrdostí, pak Floydi tkají pavučinu melodií a rytmů, která jedinečným způsobem otevírá nový rozměr hudby. A samozřejmě nesmíme zapomenout na zvukové efekty – ty bylo na sklonku šedesátých let ještě poměrně složité vyrobit, nekonečná fantazie zúčastněných a zvuková banka studia ale dokázaly doslova čarovat. PINK FLOYD se tak už na svém debutu stali průkopníky studiové elektroniky, i když ji oni sami využívali jen jako doplněk k písničkám, které měly rockovou nebo folkovou podstatu.


Z vesmíru do dětského pokoje



Nesmírně inspirativní a novátorský svět PINK FLOYD se na desce otevírá hned v první sekundě – v legendární úvodovce „Astronomy Domine“, která nastupuje zmodulovaným hlasem a elektronickými zvuky, aby se v návalech psychedelie rozvlnila všemi směry a posluchače vystřelila do hlubin kosmu. Následující „Lucifer Sam“ trochu zklidňuje situaci a vrací se na zem se silnou melodickou linkou, geniálně chaotické nástroje ale opět vytvářejí psychedelický mrak, pro rané Floydy tak typický. Podobnou podstatu má i třetí, opět skvělý kousek „Matilda Mother“, který je kompozičně hodně rozvolněný, udržuje si ale švih a disponuje nádherně snovou atmosféru. Textově tady Barrett míří do dětství a píseň je vlastně o strachu ze samoty a o pohádkách na dobrou noc. Podobné téma pokračuje ve čtvrté skladbě „Flaming“ – dobrodružná cesta, kterou si pomyslné dítě fantazíruje ve svých snech za doprovodu naivní melodie, vzdušných kláves a hromádky efektů ze zvukové banky.


Do zcela jiného univerza nás pak zavede skladba s podivným názvem „Pow R. Toc H.“ – tentokrát instrumentálka, která se vzdává klasické písničkové struktury a stojí spíše na volných asociacích a experimentech. V podstatě podobně na to jde i následující „Take Up Thy Stethoscope And Walk“, která se vrací k silné melodii, ta je ale potlačena na nejnutnější dobu a skladba je zkroucena hlavně do psychedelické estetiky. Její až šamanské podstatě by slušel delší časový rozsah, ten se ale naplní až v dalším čísle – instrumentálce „Intestellar Overdrive“, která byla jakousi páteřní skladbou prvotních PINK FLOYD a na koncertech ji kapela byla schopna natáhnout klidně na dvacet minut. Tady na desce dostala zhruba poloviční stopáž, i tak nás ale vrhá přímo do brlohů undergroundových tančíren a do chaosu desítek zvuků pulzujících v neskutečném psychedelickém kaleidoskopu.



Zbylé písničky na „The Piper At The Gates Of Dawn“ jsou spíše klidnější záležitosti, přitom ale skvěle navazují na rozřinčené improvizace předchozích minut: snad až dětská melodika ve skřítkovské „The Gnome“, hipísácký recitál „Chapter 24“ okořeněný východní filozofií i naivní folkařina „Scarecrow“ věnovaná imaginárnímu strašákovi v poli. No a nakonec legendární skladbička „Bike“, která se pohybuje někde na hranici dětského a dospělého světa a svítí optimismem, aby se v úplném závěru desky rozpustila do skrumáže zvuků a efektů. Někteří Barrettovi příznivci považují tuhle věc za nejlepší píseň všech dob, což je samozřejmě silně přehnané, určitě ale jde o jeden ze zásadních okamžiků floydovského hnutí.


Konec jedné etapy


Zvláštnost a originalita „Pištce v branách úsvitu“ dala debutu PINK FLOYD silně kultovní status a skupině otevřela cestu ke globálnímu úspěchu, zároveň ale také uzavřela jedno tvůrčí období, které už nemělo pokračovat. Samozřejmě především kvůli rychlému rozkladu osobnosti Syda Barretta, který v průběhu roku 1967 tak hrozivě propadl drogám, že nebyl schopen smysluplně pokračovat dál. Zbylí Floydi si tak museli najít nového frontmana, který logicky kapele dal trochu jinou tvář a umělecký tvar. „The Piper At The Gates Of Dawn“ proto není typickým debutovým albem fungujícím jako startovní výstřel pro budoucí kariéru, nýbrž spíše zachycením solitérního okamžiku, který měl sice krátké trvání, ale byl nesmírně tvůrčí a inspirativní. A byl i jedním z manifestů éry, která doslova otočila směřování populární hudby!


24.02.2021Diskuse (18)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

DarthArt
02.03.2021 18:06

Pekárek: Jsem poctěn ;)

Prowler80: Můj favorit je tenhle:

https://www.youtube.com/watch?v=VCEnoT8AklA

Pořád se sám sebe ptám, kdo je větší šílenec, jestli Syd Barrett nebo Karel Nešpor ..... :)

 

Prowler80
02.03.2021 10:46

DarthArt: Plně postačí, když zvládneš tento:
https://youtu.be/hs0rgxe8yNA

Peky: No jó, otec českého growlingu Oldřich Musil.

 

Pekárek
01.03.2021 23:44

Ten člověk umí fakt dobře psát!:)
https://www.youtube.com/watch?v=DwBHITPTC50

 

DarthArt
01.03.2021 19:15

Prowler: Děkuju ;) A potěšila i připomínka vedoucího tajemníka OV KŠČ v Boru, zrovna včera jsem koukal na třetí díl :)

Bohnice si rozmyslím, nerad bych absolvoval Nešporův kurs padesáti druhů smíchu ;)

 

Prowler80
01.03.2021 13:52

Prácička vpravdě epesní. Zde by chválou neskrblil ani Plátenickej. V Bohnicích se ke kompu jen tak nedostaneš, to místečko si trvale uzurpuje Nešporák.

 

DarthArt
27.02.2021 22:15

Hivris: :);) Bude to rychta, ale děsně mě to baví. Otázka je, co budu říkat na konci května, snad budu mít v Bohnicích přístup k počítači :):)

 

Stray
27.02.2021 09:31

Hivris: To je naivní představa. Známá periodika a encyklopedie nás s radostí ignorují. Zahraniční to maj logicky u prdele, těm to za zlé nemám, ale tuzemští odborníci rádi dělají že neexistujeme.

 

Hivris
27.02.2021 09:13

DarthArt: myslím, že od 24.02.2021 se bude v encyklopediích o PINK FLOYD citovat i web crazydiamond.cz.

Krásný článek, upletl sis na sebe hezký bič do budoucna;-).

 

DarthArt
26.02.2021 14:12

Jinak kdyby si chtěl někdo souběžně studovat Floydy, doporučuju geniální českou stránku:

www.pinkfloyd.cz

Tam je všechno!

 

DarthArt
26.02.2021 14:10

Endyamon: Jojo, nebude to prdel. Ale když se do toho člověk pořádně ponoří ... zpracování takových recenzí přináší mj. jednu výhodu, že si udělá čas na všechny ty drobnosti, které by jinak minul - třeba u filmů kromě "More" taky "Zvětšenina", "Zabriskie Point", "Tonite Let´s All Make Love In London" ... prostě je na to akorát ten čas. Člověk z toho sice vyleze totálně vyřízený, ale taky totálně obohacený :)

Laťka musí být nejvýš, aby do toho mělo cenu jít. Když se to pak nepovede .... ne, ne, MUSÍ se to povést !!! ;)