Jestli lze věřit slovům zpěváka Jacka Russella, tak to byl právě on, kdo okolo roku 2004 začal usilovat o znovuobnovení GREAT WHITE ve své nejklasičtější možné podobě. Postupně se spojil s kytaristou Michaelem Lardiem, bubeníkem Audie Desbrowem i basákem Seanem MC Nabbem, načež o několik měsíců později vstoupil do hry i zakladatel a hlavní kytarista Mark Kendall, aby potvrdil, že je kapela znovu akce schopna. Po rozjetí koncertních aktivit se soubor odebral i do studia, aby v létě roku 2007 vydal desku novou. Příznačně pojmenovaná kolekce „Ba Více

Kdo by čekal, že se v časech zármutku nad smrtí tragicky zesnulého kytaristy Crisse Olivy stroj SAVATAGE zadrhne, ten by se hodně mýlil. Jen rok před tragédií z kapely odstoupivší Jon Oliva (dle svých slov) potřeboval novou aktivitu, díky které by se lépe vyrovnal s nečekanou bratrovou smrtí. I díky udržení vlastního psychického zdraví, považoval vrhnutí se do další práce a nahrávání dalšího hudebního díla pod značkou SAVATAGE za jediné možné řešení celé situace. Kontaktoval tedy dvorního producenta Paula O´Neilla a společně se již Více

Diskografie VADER imponuje. Budu-li počítat „poctivé“ řadovky, máme v případě „Solitude in Madness“ co do činění už s dvanáctým hlubokým zářezem. Piotr Wiwczarek ušel dlouhou cestu, na které zkusil kdeco, aniž by z ní sešel. Vytuněný motor jeho osobité death/thrashové mašiny stále atraktivně přede a dosud se nezasekl; maximálně na chvíli klesnou otáčky. Tvrdost střídá ještě větší tvrdost, zatímco agresivní temnota, kdysi přivolaná SLAYER a o něco později infikovaná smrtící nákazou, je stále přítomna a stlačována až na hraniční mez. Obrovský tlak v sevření smrt Více

Joe Bonamassa je pro mnohé rockery značně kontroverzní osobou. Starší ročníky poslouchající blues a blues-rock (teď samozřejmě nemám na mysli ten prastarý, černošský z delty) jej příliš neberou, pro jeho někdy až komerční aktivity spojené s vydáváním desek a „kolaborací“ s různými popovými umělci dneška. Jiným zase vadí přílišná hard-rocková tvrdost a syrovost projevu, kterou dává ve funkčnost i prostřednictvím společného projektu s Glennem Hughesem, Derekem Sherinianem a Jasonem Bonhamem v hvězdných BLACK COUNTRY COMMUN Více

Může se to sice někomu zdát zavádějící, ale britští PARADISE LOST dle mého patří k vůbec nejdůležitějším metalovým kapelám devadesátých let. Zajímavá na nich je hlavně ta cesta, kterou se postupně a velmi neochvějně ubírali, bez potřeby se komukoliv zavděčit. A tak jejich vývoj šel mnohdy pro někoho nepřijatelným či neočekávaným směrem. Možná i díky tomu přežili s širokou fanouškovskou základnou až do současnosti, jakkoliv je mi jasné, že co každý jeden jejich posluchač, to příznivec trochu jiné podoby jejich hudby. Čím však déle PARADISE LOST fungují, tím s Více

Jestli si můžeme v dnešním showbyznysu na někoho vsadit, pak je tím pravým a jedním z mála také kytarový čarostřelec Joe Satriani. S železnou pravidelností nás v rozmezí dvou až tří let zásobuje novou muzikou a tento stav trvá bez nějakého sebevětšího zakolísání už dobrých třicet let. Jeho renomé je stejně velké jako počty jeho žáků a následovníků. Jeho věhlas už dávno přesáhl hranice západní polokoule a předobraz moderního rockového kytaristy se nese napříč desetiletími bez výraznějšího skladatelského zaškobrtnutí.Avšak i Satria Více

Zpěvák a charismatický frontman Jon Oliva se po konceptu „Streets: A Rock Opera“ rozhodne stáhnout do pozadí, tak aby měl klid na vyřešení svých osobních problémů. Opouští tedy řady SAVATAGE, přičemž se stále podílí na skladatelském procesu a i ve studiu Morrisound na Floridě je přítomen při tvorbě dalšího řadového alba. Kapela byla nucena v průběhu roku 1992 tedy vyhledat náhradu na post zpěváka a jejich volba padla na Zacharyho Stevense, což se velice brzy ukázalo jako vynikající tah, neboť Zakk byl, jako do té doby Více

Nejesenciálnější kapela novo-mileniálního thrashového retra to letos dotáhla ke své páté řadové desce. „V“ tak nese všechny žánrové atributy a co postrádá na originalitě, to bez problémů dohání výrazovou přesvědčivostí a instrumentálním umem. S mírným klopýtnutím u minulé desky „Conformicide“ lze mluvit o diskografii HAVOK jako o velice vyrovnané. Pánové z Denveru se tak opět hlásí s laboratorním náčiním a s nadšením sobě vlastním destilují jeden z nejčistších vzorků thrashe této nedoceněné generace. Není to tak dlouho, co jsem obdobné kapel Více

Hodnotit alba novozélandských démonů ULCERATE není úplně jednoduchá věc. Můžeme mluvit o jedinečné a nenapodobitelné záležitosti, která si jede svoji ligu, zrovna tak ale o těžko stravitelné až zvrácené šílenosti. Na jednu stranu se jejich desky dají považovat za nezpochybnitelné avantgardní monumenty, na druhou jsou mezi nimi jen minimální rozdíly. Základní mustr uhnětený z pokrouceného death metalu a psychotické disonance je už patnáct let pevně daný a kapela na albech ladí jen detaily typu, někde jsou více vytažené kopáky, jinde lehce chrčivý Více

Jít si stále za svým, s jasnou ambicí, tvrdě pracovat. Strohé krédo tryskající snad z každého okamžiku vetknutého do jedniček a nul recenzovaného záznamu. Po letmém poslechu několika ukázek z nového alba NEUROTIC MACHINERY jsem měl docela obavy, že se k podstatě jejich hudby nedokážu probít. Olbřímí motivace hrát moderní metal a zdánlivě monolitická stěna kytar vystavěly mohutnou hráz. Přestože cítíte, jak to za ní vře, předem víte, že ji nebude lehké zdolat. Během prvního poslechu celého cd jsem však rychle narazil na záchytné body a postupně se mi začalo vše Více