Last Hardrock Outsider

IRON MAIDEN - Piece Of Mind

V porovnání s podmínkami, v jakých IRON MAIDEN fungovali do té doby, se po dokončení světového turné na podporu alba „The Number Of The Beast“ všichni vraceli domů jako boháči. Jak kdysi Dickinson vzpomínal, nastoupil ke kapele jen krátce po tom, co odešel ze squatu, no a po roce měl rázem na koupi vlastního domu. Ta změna, kterou si stále ještě mladí hudebníci v roce 1982 prošli, byla prostě příliš náhlá. Ne každý však chvíle nabyté slávy zvládal s chladnou hlavou. Sotva kapela nalezla svého nového a vynikajícího zpěváka, musel se řešit problém, který vyvstal během koncertního tažení v případě bicmana Cliva Burra. Na cestách totiž Clive čím dál tím víc ujížděl na alkoholu, což bylo na jeho hře záhy znát. Možná by to nebyl problém u jiné, méně ambiciózní kapely, ale v případě, kdy máte držet krok souhry se Stevem Harrisem, jedná se o velký problém.

 

Hra Cliva Burra začala s přibývajícími koncerty a náročností života na cestách jaksi haprovat a stávat se méně spolehlivou, a tak bylo na lince Smallwood - Harris brzy po návratu rozhodnuto o jeho vyhození. Na jeho místo byl přijat dobrý známý Steva Harrise z časů prvotních úspěchů, neboť IRON MAIDEN kdysi odehráli nějaké ty koncerty s francouzskými TRUST, kde bubnoval právě jediný Angličan v jejich sestavě - Nicko McBrain. Na retrospektivní otázky, proč Steve Harris nahradil s alkoholem koketujícího bubeníka někým, kdo se ukázal být vyloženě notorickým pařmenem, baskytarista s nadhledem odpovídá, že přestože se Nicko po nocích opravdu nešetřil, tak v jeho případě nikdy nedošlo k výpadku bubenických schopností a nárůstu chybovosti, jaké se dopouštěl právě Clive Burr. Šlo v obou případech o vynikající bubeníky, technicky zdatné, oplývající pestrou škálou stylů, jen Nicko byl zkrátka i ve chvílích, kdy zápolil s kocovinou, spolehlivější.


 

Deska „The Number Of The Beast“ se stala zlomovou klasikou, která ke kapele přitáhla davy nových fanoušků po celém světě. Při vzpomínce na první album nazpívané Brucem se však Harris neubrání i kritice, neboť vyznění desky ovlivnil nedostatek času a velký spěch ze strany vydavatelství, které chtělo materiál co nejdříve vypustit. Z tohoto důvodu nebyl čas na to, aby nový zpěvák přispěl výrazněji do skladatelského procesu, kterého byl později rovněž významným způsobem součástí. Tím pádem na desku prošly i nějaké ty skladby, které zcela nenaplňovaly Harrisovy vysoké ambice. Na zralejší dramaturgii zkrátka nebyl čas. Nicméně klasické bomby typu titulní písně, „Run To The Hills“ a „Hallowed By Thy Name“, případně i „Prisoner“, „22nd Acacia Avenue“ nebo „Children Of the Damned“, desce vymohly roli naprosté klasiky a rovněž i já (jakkoliv se Harris rozplývá ohledně dodělanější skladatelské stránky a navýšené progrese v rámci druhé desky s Brucem „Piece Of Mind“) považuji „The Number Of the Beast“ určitě za jednu ze čtyř nejlepších nahrávek IRON MAIDEN v celé jejich kariéře.

 

S rostoucím úspěchem byl navýšen rozpočet na tvorbu dalšího alba, stejně jako čas, který rozjetá kapela na studiové práce dostala. Steve Harris mluví o „Piece Of Mind“ jako o materiálu, prostřednictvím kterého konečně IRON MAIDEN ukázali své zbraně a vše vyšlo takřka dokonale. V lednu 1983 se odjelo zkoušet nové skladby na ostrov Jersey, odkud se všichni, i s Martinem Birchem, po dvou týdnech přesunuli na Bahamy do studií Compass PointNassau. Uvnitř tropického ráje se všem velmi líbilo, zvlášť pak v měsících, kdy v Evropě panovala zima. Navíc zde byli muzikanti ulití před zraky veřejnosti. V naprostém klídku za dalších šest týdnů pak album nahráli. Mastering posléze probíhal v New Yorku.


 

Existují čtyři hlavní skutečnosti ovlivňující práce a výsledek tvorby na „Piece Of Mind“. Zaprvé, stále se navyšující progresivní a skladatelské ambice kapely v čele se Stevem Harrisem a výtečná spolupráce s Martinem Birchem. Tyto pohnutky držely tvorbu IRON MAIDEN v nápadném odstupu od ostatních kapel, které přeci jen holdovaly spíše přímočarému přístupu vedení heavymetalových skladeb. Dále větší finanční badget a delší čas na studiovou přípravu, což šlo ruku v ruce s navyšující se profesionalitou a sehraností nové sestavy. Zatřetí, vstup Bruce Dickinsona nejen coby frontmana s fantastickou hlasovou vybaveností, ale rovněž coby aktivního skladatele, který výrazně přispěl na desku „Piece Of Mind“ několika songy, což v případě „The Number Of the Beast“ ještě nestihl. No a nakonec? Samozřejmě nástup technicky velmi vyspělého a živelného bubeníka Nicko McBraina, který se stal posledním dílkem skládačky do klasické sestavy IRON MAIDEN. 


Deska vydaná v květnu 1983 dokonce v průběhu příprav nesla pracovní název „Food For Thought“. Na definitivní verzi „Piece Of Mind“ byl titul změněn až krátce před vydáním. Obal desky zdobila památná kresba Dereka Riggse. Šlo o výjev lobotomizovaného Eddieho, který v okovech křepčí uvnitř jakési vypolstrované cely. Jakoby tím podprahově kapela dávala najevo onu velkou míru myšlenkového zaujetí, kterou do tvorby titulu věnovala. Při hodnocení desky se Steve Harris ještě dnes rozplývá a považuje ji stále za nejsilnější materiál z onoho památného období prvních pěti řadovek. Nahrávka rozhodně nebyla tak přímočará a chytlavá jako albový předchůdce, ale na druhou stranu ji zdobila propracovanější stavba písní a jejich umělečtější zaměření. Na první poslech šlo určitě o hůře proniknutelný materiál, než představoval ten na „The Number Of The Beast“. Nicméně v Británii znovu album vylítlo do čela albového žebříčku a rovněž v Americe se konal obrovský úspěch, neboť se zde Maideni dočkali ve velmi krátkém čase své první platiny.

 


Album startuje Harrisovou skladbou „Where Eagle Dare“, hned na úvod se prezentující výrazným náletem na přechody nováčka Nicko McBraina. Pokračuje se pasáží tvořenou zneklidňujícími kytarovými riffy, v určitých cyklech vázaných repetetivností. Když po půlminutě přijde řada na zpěv Bruce Dickinsona, song, jehož průvodním znamením je spíše neurvalost než melodika, šplhá dál do výšek, aniž by ke své hektičnosti potřeboval nějaký refrén. Tahle ne zrovna snadno oblíbitelná skladba vychází ze stejnojmenné filmové předlohy zrežírované v šedesátých letech Brianem Huttonem a popisuje vojenskou operaci spojenců kdesi v oblasti rakouských Alp v době 2.světové války. Můj názor? Nejedná se o první případ, kdy úvodní song patřil na albu IRON MAIDEN k nejslabším. 


Následuje „Revelations“, výrazný to skladatelský příspěvek Bruce Dickinsona dozdobený srdnatostí a výpravným naturelem, jenž odkazuje k dílu G.K.Chestertona „O God Of Earth And Altar“, případně i na učení známého mága Alesteira Crowleyho. Skladba proslula rozmáchlým úvodem, kde kytary doprovází Bruceův nápěv, aby někde v polovině časomíry následoval zlom k rychlejší instrumentální části s divokým sólem a dalším zdobením, vše se nakonec vrací do onoho stadiónového naladění z úvodu. Co říct více? Z mého pohledu fantastická věc.


Třetí song „Flight Of Icarus“ byl nominován do pozice pilotního singlu a vyšel oproti desce s měsíčním předstihem, šlo tak o zcela první zveřejněnou píseň IRON MAIDEN, na které jsou k slyšení bicí Nicka McBraina. Autory přeletu, jinak inspirovaného starověkou řeckou mytologií, je dvojice Bruce Dickinson a Adrian Smith. Jde o klasickou ukázku dobového Hard N´Heavy s klenutým refrénem a pro Maiden signifikantní tónohrou kytarového dua. Fanoušci po úspěších „Run To the Hills“ nebo „The Number Of the Beast“ dost možná čekali více tvrdý, přímočarý a chytlavý singl, ale ve výsledku si myslím, že ona patetická úpornost, jenž „Flight Of Icarus“ charakterizuje, i díky únosné míře klišé, docela odpovídá uměleckým ambicím kapely, která nechce po každé přicházet s něčím, co bude působit na první dobrou. Vlastně se jedná o další z těžko prostupných skladeb, jež podtrhuje hutnost nově volené cesty IRON MAIDEN na počátku fungování klasické sestavy. To „Die With Your Boots On“ na mne působí uvolněněji a jaksi živelněji. Svým způsobem mám tuhle divoce jedoucí a pestrou skladbu, obsahující celou řadu znamenitých kytarových motivů, hodně rád. Jakkoliv nikdy nebyla bůhvíjak upřednostňována.


 

Nejvýraznější hymnou na albu „Piece Of Mind“ se nakonec ukázala být jízda „The Trooper“. Skladba cválající jako oddíl husarů z dob Napoleonských válek, ženoucích se vpřed bitevním polem. Píseň s neuvěřitelně okouzlující kytarovou vyšívánkou je jednou z mých vůbec nejoblíbenějších vypalovaček. Šlo vždy o ten typ skladby, která byla schopna vydatně zvedat adrenalin. „The Trooper“ se velmi záhy stala naprostou klasikou a neodmyslitelnou součástí koncertního setu IRON MAIDEN, rovněž je ukázkou Harrisova dokonalého mistrovství v rámci skladatelského procesu. Baskytarista se k jejímu napsání nechal inspirovat knihou oslavující imperiální hrdost Spojeného království od lorda Alfreda Tennysona „The Charge of the Light Brigade“. Píseň byla v červnu 1983 vydána jako druhý singl a měla velký úspěch. Během koncertů právě v okamžiku „The Trooper“  přichází Bruce Dickinson na pódium vždy s britskou vlajkou. Za mě strhující záležitost, která se pro IRON MAIDEN stala doslova esenciální skladbou, která reflektuje jejich styl od A do Z. Neexistuje snad typičtější ukázka jejich hudby.

 

Následuje vrstevnatý song „Still Life“ plný ponuré atmosféry. Píseň je zahájena poklidnější pasáží s probleskujícími kytarovými tóny, jenž působí jako odraz slunečních paprsků tančících na hladině nějakého horského jezera. Ne nadarmo byla skladba inspirována hororovou povídkou Ramseye Campbella The Inhabitant Of The Lake, kde je hlavní hrdina během své pouti divokou přírodou u jezera hypnotizován dušemi tvorů přežívajících hluboko pod hladinou. Téma vychází z tvorby H.P.Lovecrafta a jeho světa Cthulhu, jehož byl i Campbell obdivovatelem. Píseň „Still Life“ upoutá svou vrstevnatostí a oněmi kaskádovými postupy vrcholícími v krásných sólových soubojích dua Smith/Murray. Z mého pohledu jde o jednu ze čtyř nejlepších skladeb na albu. 


Francouzský režisér Jean Jacques Annaud kapelu inspiroval svým dílem, vykreslujícím jakousi prehistorickou fantasy, která se odehrává v období pravěkých lidí a neandrtálců. Což bylo prostředí námětu následující písně „Quest For Fire“, jedné z přímočařejších skladeb na desce, opírajících se o vypjatou zpěvnost ve výrazném a stále se opakujícím refrénu. Netvrdím, že se ono klasistické nastavení písně, charakterizované důslednou instrumentací a vypjatým Bruceovým vokálem, k tomuto neotesanému námětu hodí, ale přestože si myslím, že se nálada songu s námětem zcela míjí, i tak song považuji za povedený. Na Dálný východ nás naproti tomu zavádí vypalovačka „Sun And Steel“, která v sobě třímá skutečné vnitřní kouzlo a jistý pozitivní náboj. Dalo by se říct, že píseň vyznívá světleji a optimisticky oproti celé řadě jiných na tomto albu.  Steve Harris se pro její napsání inspiroval životem samuraje Miyamoto Musashiho. Jde o poměrně melodickou a přímočarou věc trvající něco málo přes tři minuty, takže vlastně oddechovka.


 

K vrcholům alba patří rozhodně i závěrečný epický kus „To Tame A Land“, který zde v plné síle prezentuje progresivistické ambice kapely a schopnost pracovat na kompozici procházející více prostředními na delším časovém úseku. Postupujeme tedy světem fantasy, aniž by jsme byli konfrontováni s přeplácaností či dokonce kýčovitými momenty. Právě naopak  „To Tame A Land“ je mistrovským dílem, prostřednictvím kterého dosáhl Steve Harris dalšího levelu skladatelské dokonalosti. Právě zde se projevil jeho ohromný potenciál, který Martin Birch uvedl do správného směru, jenž by nepopíral podstatu IRON MAIDEN, ale naopak jejich dosavadní tvorbu povyšoval. Jde zkrátka o jejich umělecky nejambicióznější skladbu do té doby. Předlohou pro vznik „To Tame A Land“ se stala sci-fi novela Duna od amerického spisovatele Franka Herberta (film stejného jména byl režisérem Davidem Lynche zrovna v té samé době teprve tvořen). 


Album „Piece Of Mind“ pro mne reprezentuje naprosto špičkovou ukázku stylu IRON MAIDEN. Je ještě dnes klasikou heavy metalu, která nápadně tíhne k progresivnějšímu cítění, než tomu bylo v případě široké konkurence. Skladby jsou komplikovanější a dodělanější než na kterémkoliv z předchozích děl IRON MAIDEN, takže jak po stránce skladatelské, tak v souvislosti s udělením první americké platiny a průlomem u tamních fans, se jednalo o cestu vzhůru. Šlo o moment, kdy osmdesátá léta naplno otevřela svou náruč metalové komunitě a Britové se stali vůdčími představiteli této scény. V jejich případě však dobytí metalového Olympu nikdy nemělo nic společného s laciným podbízením a krátkodechostí. Celosvětové turné roku 1983 z nich učinilo hvězdy první velikosti.


05.04.2021Diskuse (19)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

stefanos
12.04.2021 21:27

Tak po letech jsem si to pustil, nemusím skladby typu Trooper a podobně, ale jinak je to výborná deska, to spíš IM mají i lepší.

 

lukáš
07.04.2021 10:37

Still life mě hodně chyběla na returné Maiden england.fantasticky jí zazpíval i v minulosti na maiden england Dickinson.
To tame a land - fantastická progresivní věc a neskutečně nedoceněná ! Hráli jí v roce 83. I Blind Guardian udělali píseň podle Duny.

Where eagles dare - opět fantastický výkon Dickinsona

Flight of icarus - nádherný song, opět skvělý Dickinson, i v roce 2019 skvěle zazpíval !!

 

Demonick
06.04.2021 23:15

8/10 - u mňa o chlp lepšie ako TNOTB, dokonca i tie hitovky mi prídu omnoho menej vlezlé ako na predchodcovi (TNOTB a Run ma proste už rokmi iritujú, ale to je môj problém...) a The Trooper, no hlavne fantastickú Flight Of Icarus beriem všetkými desiatimi. K tomu úžasný opener Eagle, koncertná tutovka Revelation, chytľavé Boots/Sun, výpravné hymny Still Life a nezabudnuteľná To Tame A Land - jedna z najmenej docenených veci v celom katalógu IM, ktorá si zaslúžila omnoho častejšiu "live" prezentáciu. K tomu celému ten úžasný artwork...

 

Lord Džoudemort
06.04.2021 20:55

Krásný článek. Díky. Kdysi jsem ke svatbě dostal takový plechový Eddies Archive box a v něm byl i takový vytuněný plakát s rodokmenem kapely, dneska ho pohledám a instaluji v práci. Každopádně mi u současných Maidnů vadí, ty kvílivé stále se opakující živáky i taková nevymakaná práce s vlastním katalogem. Pač já bych do nějakých parádních anniversary edic určitě šel (tím nemyslím ty nedávné s figurkou)

 

Hooya
06.04.2021 17:53

Před pár dny jsem si Píece of Mind několikrát připomněl, abych se ujistil, zda mi těch spoustu let něco neunikalo, protože jsem ho nikdy nepovažoval za stěžejní, ale žel, názor jsem naň nezměnil. Pro mě je to album se zhruba čtyřmi skvělými songy a zbytkem, tvořícím vatu. Vlastne to samé se dá i o Powerslave, kde ty rozdíly mezi geniálními a nicnerikajicimi písněmi jsou ještě větší. Poskladat z těch diamantů jedno album, tak není co řešit, ale jako celky v porovnání s NotB, SiT a 7Son u mě neobstojí.

 

Fenris 13
06.04.2021 08:12

Super album a výtečná recenze!

Ještě zajímavost k Trooperovi a onomu „Útoku lehké brigády“ – jedná se o událost z 1854 z Krymské války mezi Británií a Ruskem, která na jedné straně poskytuje obraz obrovské odvahy britské jízdy, na straně druhé to byl obrovský průšvih. Lehká brigáda složená z husarů, dragounů a kopiníků měla zabránit tomu, aby Rusové zajali turecká děla, bohužel vinou nedorozumění ve velení lehká jízda zaútočila na jiném místě, kde byli Rusové velmi dobře opevněni a palbou ze tří stran útočníky zmasakrovali. Někteří sice dosáhli ruských pozic a podařilo se jim zaútočit, ale byli rychle zatlačeni zpět. Ze 760 mužů padlo 156, 122 jich bylo zraněno a zabito bylo zhruba 355 koní, kolem 60 mužů pak vzato do zajetí. Reputace britské kavalerie poté velmi stoupla, na rozdíl od reputace jejich velení.

 

Mickej
06.04.2021 08:07

Lukáš: s Powerslave absolútny súhlas, z môjho pohľadu v zrovnani s dvoma skvostnými albumami pred a dvoma po absolútne neobstojí a vždy som mal pocit, že ta doska vyšla tak nejak "z musu" a tie vyslovené pecky sú nastavené šialenou vatou.

 

lukáš
05.04.2021 23:39

V roce 1992 jsem kámošovi říkal , že za 10- 20 let bude největší hit Maidenů Fear of the dark. Každá sekunda z tohoto songu je hitová !
Piece of mind mě baví z jednoho důvodu - je to asi nejpestřejší deska Maiden.
Žádnejch pět skladeb ve středním tempu za sebou, ale každá skladba se odlišuje.

To Stray :
říká se - co uslyšíš poprvé, to bude tvé nejoblíbenější.
takhle řeba vnímám arakain. Poprvé jsem slyšel hodně písní z let 85 - 87. A když vyšlo History live..
Vím ,že Powerslave od tebe dostane tady maximum.. Pro mě je to album s výbornou poslední písní, kvalitním otvírákem a Powerslave. Ale ostatní písně jsou pro mě výplň

 

Jan Tleskač
05.04.2021 23:25

10/10, tady není co řešit, léty prověřený skvost metalové historie. Ale pořád je mi záhadou, proč na obalu nebyl motiv z The Trooper, který pokládám za nejlepší, jaký kdy Iron Maiden měli. Dát ho jen na singl byla podle mě škoda.

 

Stray
05.04.2021 23:14

Ještě jsem odpověď lehce upravil. Za plnopočtové skvosty beru vše mezi 1982 a 1988, tomu se už nikdy nepřiblížili.