Last Hardrock Outsider

IRON MAIDEN - Powerslave

Vznik pátého řadového alba „Powerslave“ provázelo mnoho společných rysů s předchůdcem „Piece Of Mind“. Pod záštitou vyhlášeného studiového všeuměla a v té době již dvorního producenta kapely, Martina Birche, vznikal materiál rovněž ve studiích Compass PointNassau na Bahamách a nesl sebou specifický otisk stále mohutnějícího zvuku IRON MAIDEN, cizelovaného od alba k albu uměleckým přesahem a stále větší instrumentální i vokální zručností. Kapela si velmi zakládala na svém typickém zvuku, takže si hlídala, aby výsledek nesklouzl mimo chtěný heavymetalový rámec. IRON MAIDEN si albem suverénně uhájili post výsadní kapely celého metalového hnutí a stali se jednou z hudebních definic pro osmdesátá léta.


Velice očekávaná deska nakonec vyšla v září roku 1984, tedy bezesporu v době, kdy IRON MAIDEN stanuli na vrcholu své popularity. Tou dobou se již několik týdnů nacházeli na evropské části mamutího World Slavery Tour, nejvýpravnější a nejnáročnější koncertní štaci, jakou kdy do té doby nějaká metalová kapela absolvovala. Scéna okázale nastylizovaná do propriet starověkého Egypta ještě dnes patří k nejlepším a nejfunkčnějším, prostřednictvím jakých se kdy Angličané fanouškům prezentovali. Při vzpomínce na celý podnik, který se stal velkým trumfem, se ještě dnes hudebníci ošívají, neboť jedenáctiměsíční celosvětový maratón byl doslova vražedný a vyžadoval hodně odříkání. Steve Harris tvrdí, že šlo o nejlepší a zároveň nejhorší turné, jaké kdy jeho kapela odjezdila. Vyprodat čtyři večery po sobě třináctitisícovou Long Beach Arenu v Los Angeles, to se opravdu moc kapelám nepovedlo. Na druhou stranu hrát skoro rok systémem - každý den koncert, kdy jen každý pátý den byl volný, znamenalo vražedný záběr i pro sebeotrlejší. Takže zatímco IRON MAIDEN vydělávali peníze na cestách a šířili věhlas svůj i celého heavy metalu, při dosažení Olympu dirigováni ambiciózním a velice schopným manažerem Rodem Smallwoodem, doma se jim narušily vazby s přáteli a vzdalovali se rodinám i příbuzným. 



Celé to koncertní tažení vlastně začalo už měsíc před vydáním „Powerslave“. A byl to start opravdu přelomový, neboť se zahajovalo na území východního evropského bloku. IRON MAIDEN se na počátku srpna 1984 stali první světoznámou metalovou kapelou, která odehrála pět koncertů v socialistickém Polsku. Pokračovalo se přes Maďarsko, Rakousko a několik koncertů na území tehdejší Jugoslávie. Celá karavana se posléze stáčela do západní Evropy, ale to už byla deska na světě a maratón se dal do setrvalého pohybu, aby se zastavil po dlouhé evropské, neskutečně dlouhé americké, krátké japonské a rovněž krátké australské části až v létě roku 1985. IRON MAIDEN se rovněž stali hlavním tahákem podniku Rock In Rio 85´, kde vystoupili před dvěstětisíci diváky coby headlineři spolu s krajany QUEEN.


Vše se neslo na vlně neskutečného trumfu a deska s nádherně vykresleným obalem od Dereka Riggse, kde před ohromující pyramidou trůní maskot Eddie v pozici staroegyptského vládce se sfingami a strážci po obou bocích, ťala do živého. Dodnes jde o jeden z nejpamátnějších obalů s populárním maskotem Eddiem, majestátní výjev z dávných časů fantazie je pastvou pro oči, zkrášlen celou řadou znamenitých detailů. Heavy metal tehdy suverénně opanoval i pole sledovaná běžnou populací, která se o fenomén tvrdé hudby nikdy moc nezajímala. Přes velký úspěch se však zpětně názory expertů i fanoušků na  „Powerslave“ různí. Pokud je budu stroze dělit pouze do dvou kategorií, tak první skupina posluchačů považuje album za vrcholné dílo diskografie IRON MAIDEN, ta druhá k desce přistupuje o dost zdrženlivěji a vnímá ji jako sbírku, která zcela nenaplnila vysoké ambice do ní vkládané, neboť nahrávka vedle skvostných songů dle nich obsahovala i nezanedbatelnou porci výplně. Jak už to tak bývá, pravda se nacházela zhruba někde uprostřed, což se budu snažit níže dovysvětlit.


 

Osobně považuji „Powerslave“ za desku, která sice náleží do zlatého fondu kapely IRON MAIDEN, zároveň ji však mám za o něco méně vyrovnanou než dvě předcházející řadovky, ne však až tolik, abych považoval za správné ji odkrajovat z plného počtu procent. Uvědomuji si onen velkolepý hype a povyk, jakým bylo ze strany metalové veřejnosti tehdy album provázené. Uvědomuji si i tu skutečnost, že byl tehdy celý žánr nepopiratelně v kursu a rovněž nepochybuji o tom, že se zde nachází jedny z vůbec nejvelkolepějších skladeb, jaké kdy legenda v éře svého rozmachu vypustila. Na druhou stranu jsou zde i skladby plnící pouze funkci normálních songů do počtu, z mého pohledu jsou však tyto i na předchozích albech. Jde o to, že song do počtu je v případě IRON MAIDEN osmdesátých let pořád velká kvalita, vyšší než to, co kapela předesílá poslední tři dekády.


Pokud si rozebereme „Powerslave“ skladbu po skladbě, je asi pravdou, že se deska skládá ze čtyř výrazných kusů, které se zapsaly do historie a rovněž čtyř dalších písní nacházejících se trochu v jejich stínu. Pokud budu mluvit o té charismatičtější polovině desky, pak vězte, že mám na mysli především první dvě a poslední dvě položky v seznamu písní, kdežto méně využívané songy drží prostředek nahrávky. Potěšilo, že album bylo konečně opatřeno velmi dynamickou a co do melodiky nápaditou úvodní jízdou, což vlastně u IRON MAIDEN nebylo úplně pravidlem. Znamenitá „Aces High“ měla všechno, co by takový strhující otvírák od čelní heavymetalové kapely měl mít. Potřebnou rychlost a riffové nasazení, melodickou zpěvovou linku, logicky gradující v strhujícím refrénu, uhrančivost, emoce a dramatický potenciál. Song je poctou příslušníkům britského námořního letectva, kteří v době 2.světové války nasazovali životy při obraně Spojeného království. V jejich řadách tehdy bojovala a zahynula i řada cizinců: Čechů, Poláků i příslušníků dalších národností. Skladbě „Aces High“ bylo vlastní bojovné naladění a heroický ráz. Stala se nesmrtelnou, neboť o rok později zahajovala první živé album IRON MAIDEN, slavné „Live After Death“, kde se v pozici intra nacházel dobře známý fragment památného projevu Winstona Churchilla. Skladba ještě dnes patří do zlatého skladatelského fondu Stevea Harrise.



Ze spolupráce kytaristy Adriana Smitha s Brucem Dickinsonem vzešla asi nejchytlavější a nejhitovější skladba desky. Ve Spojených státech velmi populární stadiónovka „Two Minutes To Midnight“. Song charakterizuje chytlavá linka, skandovaný vícehlasý refrén a sexy riffy mající schopnost posluchače dokonale rozpohybovat. Jde snad o nejtanečnější píseň IRON MAIDEN v celé jejich historii. Song ještě dnes patří k stabilní soupisce koncertních programů a kapela jej s oblibou hraje na vystoupeních coby klasiku. V textu je nastíněna existence utajených mocných, jenž tahají za neviditelné nitky a rozhodují o osudu či naopak rovnováze světa. Stejně jako v případě strhující „Aces High“, šlo i tady o signifikantní prezentaci tvorby IRON MAIDEN. V srpnu 1984 se stala „Two Minutes To Midnight“ netrpělivě očekávanou předzvěstí alba, byla vydána na singlu společně s coverem od kapely BACKETT „Rainbow´s Gold“ coby méně výrazným béčkem. 


Jako třetí se na desce nacházela Harrisova instrumentálka „Losfer Words (Big´Orra)“, která byla sice početnou skupinou fanoušků považovaná za nepříliš zajímavou věc do počtu, ale stejně velké skupině fans se tahle kytarová jízda líbila. Poznamenaná rytmickými zvraty kapitána Harrise i strhující hrou neprůstřelné chobotnice Nicko McBraina, stejně jako kytarovými souboji na trase Dave Murray/ Adrian Smith odehranými ve vysokém tempu. Na této optimisticky upalující, dravé jízdě osobně neshledávám nic závadného a její umístění na desku „Powerslave“ považuji za zcela legitimní a správné.



Ve svižném tempu se pokračuje dál, takže Dickinsonova „Flash Of The Blade“ namotivovaně cupitá, poskakuje, takže prakticky simuluje jakýsi souboj na meče. Můj názor je ten, že i tahle píseň se mohla v polovině osmdesátých let stát předobrazem kariér mnoha nových, především germánských heavymetalových kapel, jenž tou dobou začaly vydávat své albové prvotiny. Jsem přesvědčen, že právě v této fázi existence IRON MAIDEN svým kytarovým hračičkovstvím nejvíce ovlivnili rozvernou tvorbu HELLOWEEN z dob Strážce. Byť jde v případě „Flash Of The Blade“ o méně nápadný kousek na albu, o jeho zajímavém náboji a celkové propracovanosti nikdo pochybovat nemůže. Rychle upalující pasáže se mě rozhodně nejeví bez nápadu.


Do stejné kategorie, na desce nepříliš nutných ale určitě ne nezajímavých položek, řadím i Harrisovu hutnou „The Duellists“. Spousta lidí však měla po právu za to, že jedna skladba o šermířském zápolení na desce stačí, a tak se i tahle píseň mnohým zdála spíše jako do počtu. Na „The Duellists“ však oceňuji onu pečlivou instrumentální stránku, kde si vychutnávám dechberoucí kytarovou souhru a ne zrovna jednoduché rytmické podhoubí. Na rozdíl od „Flash Of The Blade“ se mě „The Duellists“ jeví spíše jako předzvěst zvuku hamburských RUNNING WILD. Jde o věc, kde rozhodně dominuje ona instrumentální složka, vygradovaná v prostřední části do spletité kytarové katarze. Song se stal prezentací instrumentálního mistrovství všech zúčastněných, byť je značně opomíjen.


I díky Dickinsonovu pěveckému projevu divoce teatrální „Back In the Village“ (od autorské dvojice Adrian Smith/ Bruce Dickinson) je poslední z řady písní, díky kterým hodně lidí právě album „Powerslave“ považuje za o něco slabší než dvě předchozí řadovky, tedy než „The Number Of The Beast“ a „Piece Of Mind“. Rovněž mám pocit, že to byl právě zpěvák IRON MAIDEN, kdo tehdy určitou část heavymetalové veřejnosti jistým způsobem iritoval. Mezi metalovými fanoušky tak pozvolna docházelo k rozštěpení na ty, kdo Bruce Dickinsona a IRON MAIDEN bez výhrad uznávali a obdivovali, a druhou skupinu, která před Harrisovou partou dávala přednost spíše říznějším věcem jako  ACCEPT, MANOWAR či JUDAS PRIEST. Tento stav potvrzuje rčení, že i ten nejlepší se nikdy nemůže zavděčit všem. Jsem však rád, že si IRON MAIDEN od metalového pelotonu vždy drželi odstup a svůj zvuk budovali originálním způsobem.



Dostáváme se k posledním dvěma songům na desce, ty se řadí mezi nesmrtelnou klasiku portfolia IRON MAIDEN. Majestátní titulní kus „Powerslave“ považuji za naprosto strhující výlet směr exotické oblasti starověkého Egypta. Dramaticky uchopený song je zdoben klenutě rozmáchlým kytarovým riffem, dodávajícím výsledku na potřebném napětí. Onu mysteriózní atmosféru ještě více umocňuje dramaticky uchopený zpěv Bruce Dickinsona. Téma dávnověku je jasné, mystika, moc a sláva na jedné straně, poroba a zotročení na druhé. Dávno zaniklá říše bude mít vždy schopnost přitahovat a působit svým způsobem záhadně a nebezpečně. Píseň ještě dnes patří do zlatého fondu zpěvákova skladatelského portfolia a v době World Slavery Tour 84-85´ patřila k vrcholům tehdejšího programu. Během její koncertní prezentace vybíhal na pódium obrovitý Eddie coby zafáčovaná egyptská mumie a Dickinson ji dokonce i na reunionových turné (např. toho v roce 2008) odzpíval na vyvýšeném místě navlečen do šamanské masky. Pokud někdy nějaký song umocnil u tvorby IRON MAIDEN onu epickou a mysteriózní stránku, pak to velmi pravděpodobně byl i „Powerslave“. Osobně jsem si u téhle písně vždy uvědomoval ony inspirační zdroje, kterými dle mého byli Diovští RAINBOW v časech svého fantastického alba „Rising“.


Album „Powerslave“ nakonec vrcholilo tou nejvýpravnější položkou. Jednalo se o Harrisovu patnáctiminutovou epickou suitu „The Rime Of Ancient Mariner“. Strhující odysea starého námořníka oplývala barvitostí a schopností přenést narativní obrazy do hudebního dějství. Píseň proplouvala několika rozličnými fázemi a oplývala sugestivní atmosférou, v níž některé části vyznívaly až hororovým způsobem, a především prezentovala tvorbu IRON MAIDEN s otevřeným uměleckým hledím a větší nákloností k progresivitě. Pro napsání této velkolepé suity posloužila Harrisovi slavná stejnojmenná báseň z 18.století od Samuela Taylora Coleridge. Mistrovské hudební dílo ve své prostřední části, charakterizované pomalým tempem, akustickým vybrnkáváním coby nočním tichem na klidném nekonečném moři, uhrančivým hlasem vypravěče, šploucháním vln či dokonce vrzáním stěžně, doslova děsilo, aby celý příběh osudu starého námořníka gradoval životaschopnými fázemi plnými naděje a odhodlání. Song si získal u progresivně laděného posluchačstva velkou oblibu a má v diskografii IRON MAIDEN své stálé místo. Deska „Powerslave“ je obrovskou metalovou klasikou a i když ji nepovažuji za nejlepší materiál kapely, nedokážu ji udělit jinou známku než tu nejvyšší.


10.04.2021Diskuse (41)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
18.07.2021 08:24

Ohledně Powerslave, držím stejný názor, že je to jedna z jejich pěti nej desek, ale tenkrát v té diskusi jsem odvracel názor někoho, kdo tvrdil, že je to úplně nejlepší deska IM a to pro mne tedy nikdy nebyla. V recenzi jsem to všechno shrnul, to album jsem nikdy neměl za nejlepší od IM, ale vždy bylo v nejvyšší pětce.

 

Standa
18.07.2021 04:22

Zdravím všechny příznivce (nejen) tohoto portálu,

mám jenom drobný dotaz na Straye:

Vzpomínám si, jak jsi kdysi psal na Metalopolisu, že zrovna Powerslave od IM zase až tak nemusíš, neboť se na něm - dle Tvého názoru - nacházejí čtyři výborné skladby (Aces High, Two Minutes To Midnight, Powerslave, Rime...) a čtyři průměrné písně (zbytek).

Chci se tedy jenom zeptat: Jde tedy už (alespoň podle Tvého hodnocení) po těch letech o jeno z nejlepších alb IM, a tudíž se něco změnilo?

Ptám se jen ze zvědavosti a pro jakési "upřesnění", sám mám tohle album v top 3 od IM, tak mě to jen po těch letech zajímalo, proč jsi zrovna teď dal plnej kotel...


Jinak piš dál, rád čtu Tvé recenze.

Díky.

Standa (čtenář Metalopolisu od roku 2005...)

 

lukáš
15.04.2021 23:47

Těším se na recenzi Somewhere in time.

Je to nejoblíbenější album od Iron Maiden Karla Balčiráka ze Sparku.

 

Stray
15.04.2021 15:42

lukáš: Nějaký rozdíl tam asi bude, ale mě tohle nikdy nezajímalo.

spajk: Snaž se příspěvky o určitých osobách souvisejících s Metal Forever minimalizovat, mě tohle vždycky v daném dnu děsně negativně nabudí a pak se tón diskuse odvíjí úplně jinak, než bych si přál. Předem díky moc, je to stran Tebe opravdu moje největší přání. Neznám hnusnější hudební web a přitom je to všechno jenom kvůli jednomu člověku + jeho odporných nohsledech z řad čtenářstva.

 

lukáš
15.04.2021 15:32

To Stray :
Docela by mě zajímalo , jaký je rozdíl v hraní baskytary stevea a joeyho z manowar ?! U obou kapel je vepředu baskytara ... Díky

 

Stray
15.04.2021 12:20

od 70% výš - výborné až fenomenální desky, kde prakticky nepochybuješ o koupi, v případě 70% se někdy pro koupi nerozhodneš, podle preferencí kapely a stylu, ale pořád jde o uznání kvality a vysoce kladnou známku.
60% - povedená deska, přesně taková, jakou si čekal, ovšem s ničím navíc, s ničím co by v rámci tvorby dané kapely vybočilo a nebo ji posunulo nějakou vlastností mimo nezbytně nutný rámec.
50% - kvalita, ovšem neoslní, neurazí, střed, dobrá věc.
40% - deska kvalitně udělaná, ale vůbec tě nebaví, nedonutíš se to opakovaně pustit
30% - od této hranice dolu uýž začínáš operovat se slovem slabota.

 

Hivris
15.04.2021 12:00

Hele hoši, třeba vás s tím hodnocením seru (klidně buďme kontroverzní:)), ale můj hodnotící systém vychází do velký míry z obecného úzu. Čistě pragmaticky a matematicky by všechna "dobrá" alba měla být na 50%, ale to je v současně nastaveném bodování nereálný.
A že většina mnou recenzovaných kapel obdrží 70% - 80% vychází hodně z toho, že si vybírám desky, který mě oslovují a mají nějakou kvalitu. Kdybych dostával na blind CD od vydavatelství, tak tam ty slabší věci určitě budou.
Další roli v hodnocení hrají žánrové rozdíly a posluchačské preference.
To jen tak na vysvětlenou a zpátky k IRON MAIDEN:).

 

lukáš
15.04.2021 11:56

Poprvé Iron Maiden jsem slyšel , když mi bylo 11 let. Jeden mladší kluk z vesnice měl pl Life after death. Ale jen pár vteřin ..zaujala mě basa , ale víc nic.
V roce 89 jsem od kámoše dostal na kazetě Iron maiden - Seventh , Helloween - Walls .. Marně jsem si lámal hlavu, na které straně kazety je dotyčná kapela..
Poté dávali v televizi metalovej pořad - myslím že Tim sikes video show.
Těšil jsem se na klip k nějaké "řezničině " od Maidenů . Byl jsem ale velmi zklamán. KLip byl k písni Can I play with madness.

 

Stray
15.04.2021 11:43

Hivris o mých názorech ví. Celkem často spolu mluvíme. Jasně, že o známku až tolik nejde a důležitý se mě jeví hlavně obsah článku, já jen narážím na to, že když má někdo hodnotit u kapely formátu IRON MAIDEN desku, která určitě nepatří k nejhorším a vlastně pro něho ani k jejich nejlepším (i když je spíš lepší než horší), a pak zvolí známku zhruba 70%, tak je to při schopnosti dát něčemu (čemukoliv) od ARAKAIN 100% při nejmenším kuriózní.
O tom colalokovým brindákovi mi ani nemluv, po 25 letech od doby, co jsem jej poprvé střetl, můžu říct, že ho mám níž než pana Kamaru a pana Zungu.:-)

 

spajk
15.04.2021 11:17

Hivris je v pohodě, všechno za 80% :-)
Slyšel jsem LA Guns a White Void a oboje nadhodnoceno.
LA reálně max na 60%
WV max 70%

Ale o tu známku zas tak nejde, ne?

Hodnotit diskografie v jinem rámci než novinky, je nesmysl.
Souhlas se Strayem. Tak víme, kdo to na cz scéně zavedl, že?
Pro tupce malá nápověda: Fanta, Sprite, Mirinda :-)