WHITE VOID - Anti

80%

„Anti“. Takhle výrazně, a přitom mnohoznačně zní název první desky nového projektu WHITE VOID. Ambiciózní cíl debutu tkví ve spojení existenciálních filozofických úvah Alberta Camuse s tvrdou rockovou hudbou. Slovo rockovou je hodně důležité, protože domovská scéna otce této umělecké syntézy leží jinak v ryze metalových vodách. Norský umělec Lars Are Nedland je pro většinu fanoušků známý pod přezdívkou Lazare. Jeho domovskou kapelou byli odjakživa avantgardní blackmetalisté SOLEFALD a dobrých dvacet let je i klávesákem a zpěvákem u progresivních vikingů BORKNAGAR. Komu jména obou metalových veličin něco říkají, tak dobře ví, že je spojuje nejen Lazareho působení, ale také nekonvenční a neortodoxní umělecké postupy v kombinaci s tradiční stylovou tvorbou. Dalo se tedy očekávat, že tuto inovativní a bouřlivě tvořící invenci přenese Lazare i do nové autorské produkce. Odlehčenější pojetí v gesci sedmdesátkového rocku bylo avizováno hned od samého počátku, snad aby byli konzervativní metalheads včas varováni.

„Anti“ vzniklo z hrubé Nedlandovi vize a zrodilo se jako prvotní nástřel riffů a melodií. Na jejich otesání a vybroušení se významnou měrou podílel blues rockový kytarista Eivind Marum, který na desce spolupracoval od prvních demo snímků. Při zachování základních hudebních myšlenek dal surovému podkladu vlastní hardrockový směr a přimíchal něco temnější bluesové melodiky. Marumova jemná, ale zároveň důrazná kytarová práce tvoří s Lazareho charakteristickým elegantním zpěvem zajímavou symbiózu, která formuje nejsilnější vrstvu WHITE VOID. Následné rytmické podloží zkušeně vystavěl bubeník Tobias Solbakk, který se mohl opřít o zkušenosti získané v Ihsanových progresivních opusech. Společně s basou Vegarda Kummena odvádějí bicí tak trochu černý job, zpovzdáli a nenápadně drží celý harmonický spektákl v rytmicky atraktivní rovině a jejich skutečný efekt se dostavuje až po strávení prvních dojmů. Poctivě zbudovanou strukturu doplňují klávesové nástroje v podání samotného kapelníka, které hladce a nenásilně provětrávají občas ztěžklá místa kompozic. Asi nejvíc z nich sálá osmdesátkový elán, tu a tam načichlý gotickou ponurostí. Na mnoha místech jsou linky syntezátorů věrným souputníkem strun a bicích, jindy si na svém prostoru rozjíždějí vlastní intonační hry. Ty naštěstí nesklouzávají k samoúčelným oratoriím a drží se vyznačených hranic, které ovšem nejsou nijak striktní.

„Anti“ se obratně pohybuje na obou březích času, když původní rockové obzory využívá s nadhledem současných zkušeností. Nejsilnější inspiraci v okultních a progresivních náladách z let sedmdesátých přiživují fragmenty novovlnných a postpunkových motivů. Aktuální ingrediencí je povedený atmosférický sound, který měl na starosti principál BORKNAGAR Øystein G. Brun. V určitých momentech zvuk WHITE VOID nejnovější desky zachmuřených Norů dokonce připomíná, převážně pak v epických refrénech. S díly BORKNAGAR má „Anti“ ještě společnou pozitivní vlastnost zaujmout na první poslech. I přes relativní složitost obsahu není potřeba komplikovaně studovat jeho hudební scénář. Každopádně to neznamená, že by se jednalo o nějakou jednorázovku. Naopak. Nahrávka má silný potenciál k růstu a k objevování částí mezi řádky.

„Anti“ přináší hned s úvodní skladbou „Do. Not. Sleep.“ svůj jasně vytyčený trademark hardrockových riffů, bluesrockových melodií a lehce psychedelických refrénů. Stejného mustru se drží většina písní hlavně v druhé polovině alba, každá z nich ale postupně přidává něco vlastní osobitosti a rozmanitosti. „This Apocalypse Is For You“ vmíchává do prog rockové studnice porci punkového buřičství, aby v závěrečném okamžiku nechala nečekaně rezonovat akustické kytary. „The Fucking Violence Of Love“ zase staví na hutnější nosné vyhrávce a chytře posazené repetitivní textové hříčce. Odlišnou dramaturgickou tvář nabízí songy „There Is No Freedom But The End“ a také „The Air Was Thick With Smoke“, který album uzavírá. Prvně jmenovaný kus ožívá s rafinovaným post-punkovým rytmem. Do záměrně monotónního tempa Lazare temně frázuje nihilistické texty absurdní filozofie a dokazuje, že zvládá i jiné polohy než vzletné melodické linky. Jmenovaná poslední skladba se naproti tomu vyznačuje zásadním space-rockovým feelingem, který navozují retro zvuky synťáků a delší instrumentální úseky s fantastickými Marumovými sóly. Ostatně vesmírná tématika zdobí i přední stranu obalu. Mysteriózní a působivý obraz setkání kosmonauta s holubicí má na svědomí novozélandský malíř Jeremy Geddes.

„Anti“ je navzdory svému názvu deska plná života a pohybu. V důsledku ani Camusova filozofie není striktně pesimistická a po přijetí neatraktivních premis vyzývá k novému rozhledu a následně ke svobodnějšímu bytí. A právě ničím nezatížená svoboda je nejvýraznějším pocitem, který z WHITE VOID mám. Jejich muzika s lehkostí plyne mezi svěžími rockovými horizonty a temnějšími hudebními skalisky, nemá dopředu vyhrazený prostor, ale zároveň zbytečně neexperimentuje. Lazaremu a ostatním se podařilo stvořit silné dílo, které dokazuje, že není třeba zavrhovat staré metody a zvyklosti. Stačí je uchopit po svém a s důvtipem využít jejich přednosti za pomoci dnešních vzorců. Podle mého názoru je právě v tomto postupu naděje pro budoucnost nejen rocku a metalu, ale hudby jako takové.

06.04.2021	Diskuse (4)	Hivris riha.kamil@gmail.com