Last Hardrock Outsider

WHITE VOID - Anti

„Anti“. Takhle výrazně, a přitom mnohoznačně zní název první desky nového projektu WHITE VOID. Ambiciózní cíl debutu tkví ve spojení existenciálních filozofických úvah Alberta Camuse s tvrdou rockovou hudbou. Slovo rockovou je hodně důležité, protože domovská scéna otce této umělecké syntézy leží jinak v ryze metalových vodách. Norský umělec Lars Are Nedland je pro většinu fanoušků známý pod přezdívkou Lazare. Jeho domovskou kapelou byli odjakživa avantgardní blackmetalisté SOLEFALD a dobrých dvacet let je i klávesákem a zpěvákem u progresivních vikingů BORKNAGAR. Komu jména obou metalových veličin něco říkají, tak dobře ví, že je spojuje nejen Lazareho působení, ale také nekonvenční a neortodoxní umělecké postupy v kombinaci s tradiční stylovou tvorbou. Dalo se tedy očekávat, že tuto inovativní a bouřlivě tvořící invenci přenese Lazare i do nové autorské produkce. Odlehčenější pojetí v gesci sedmdesátkového rocku bylo avizováno hned od samého počátku, snad aby byli konzervativní metalheads včas varováni.


„Anti“ vzniklo z hrubé Nedlandovi vize a zrodilo se jako prvotní nástřel riffů a melodií. Na jejich otesání a vybroušení se významnou měrou podílel blues rockový kytarista Eivind Marum, který na desce spolupracoval od prvních demo snímků. Při zachování základních hudebních myšlenek dal surovému podkladu vlastní hardrockový směr a přimíchal něco temnější bluesové melodiky. Marumova jemná, ale zároveň důrazná kytarová práce tvoří s Lazareho charakteristickým elegantním zpěvem zajímavou symbiózu, která formuje nejsilnější vrstvu WHITE VOID. Následné rytmické podloží zkušeně vystavěl bubeník Tobias Solbakk, který se mohl opřít o zkušenosti získané v Ihsanových progresivních opusech. Společně s basou Vegarda Kummena odvádějí bicí tak trochu černý job, zpovzdáli a nenápadně drží celý harmonický spektákl v rytmicky atraktivní rovině a jejich skutečný efekt se dostavuje až po strávení prvních dojmů. Poctivě zbudovanou strukturu doplňují klávesové nástroje v podání samotného kapelníka, které hladce a nenásilně provětrávají občas ztěžklá místa kompozic. Asi nejvíc z nich sálá osmdesátkový elán, tu a tam načichlý gotickou ponurostí. Na mnoha místech jsou linky syntezátorů věrným souputníkem strun a bicích, jindy si na svém prostoru rozjíždějí vlastní intonační hry. Ty naštěstí nesklouzávají k samoúčelným oratoriím a drží se vyznačených hranic, které ovšem nejsou nijak striktní.



„Anti“ se obratně pohybuje na obou březích času, když původní rockové obzory využívá s nadhledem současných zkušeností. Nejsilnější inspiraci v okultních a progresivních náladách z let sedmdesátých přiživují fragmenty novovlnných a postpunkových motivů. Aktuální ingrediencí je povedený atmosférický sound, který měl na starosti principál BORKNAGAR Øystein G. Brun. V určitých momentech zvuk WHITE VOID nejnovější desky zachmuřených Norů dokonce připomíná, převážně pak v epických refrénech. S díly BORKNAGAR má „Anti“ ještě společnou pozitivní vlastnost zaujmout na první poslech. I přes relativní složitost obsahu není potřeba komplikovaně studovat jeho hudební scénář. Každopádně to neznamená, že by se jednalo o nějakou jednorázovku. Naopak. Nahrávka má silný potenciál k růstu a k objevování částí mezi řádky.


„Anti“ přináší hned s úvodní skladbou „Do. Not. Sleep.“ svůj jasně vytyčený trademark hardrockových riffů, bluesrockových melodií a lehce psychedelických refrénů. Stejného mustru se drží většina písní hlavně v druhé polovině alba, každá z nich ale postupně přidává něco vlastní osobitosti a rozmanitosti. „This Apocalypse Is For You“ vmíchává do prog rockové studnice porci punkového buřičství, aby v závěrečném okamžiku nechala nečekaně rezonovat akustické kytary. „The Fucking Violence Of Love“ zase staví na hutnější nosné vyhrávce a chytře posazené repetitivní textové hříčce. Odlišnou dramaturgickou tvář nabízí songy „There Is No Freedom But The End“ a také „The Air Was Thick With Smoke“, který album uzavírá. Prvně jmenovaný kus ožívá s rafinovaným post-punkovým rytmem. Do záměrně monotónního tempa Lazare temně frázuje nihilistické texty absurdní filozofie a dokazuje, že zvládá i jiné polohy než vzletné melodické linky. Jmenovaná poslední skladba se naproti tomu vyznačuje zásadním space-rockovým feelingem, který navozují retro zvuky synťáků a delší instrumentální úseky s fantastickými Marumovými sóly. Ostatně vesmírná tématika zdobí i přední stranu obalu. Mysteriózní a působivý obraz setkání kosmonauta s holubicí má na svědomí novozélandský malíř Jeremy Geddes.


„Anti“ je navzdory svému názvu deska plná života a pohybu. V důsledku ani Camusova filozofie není striktně pesimistická a po přijetí neatraktivních premis vyzývá k novému rozhledu a následně ke svobodnějšímu bytí. A právě ničím nezatížená svoboda je nejvýraznějším pocitem, který z WHITE VOID mám. Jejich muzika s lehkostí plyne mezi svěžími rockovými horizonty a temnějšími hudebními skalisky, nemá dopředu vyhrazený prostor, ale zároveň zbytečně neexperimentuje. Lazaremu a ostatním se podařilo stvořit silné dílo, které dokazuje, že není třeba zavrhovat staré metody a zvyklosti. Stačí je uchopit po svém a s důvtipem využít jejich přednosti za pomoci dnešních vzorců. Podle mého názoru je právě v tomto postupu naděje pro budoucnost nejen rocku a metalu, ale hudby jako takové.


06.04.2021Diskuse (4)Hivris
riha.kamil@gmail.com

 

Pekárek
08.04.2021 18:48

Hivris: navnadil jsi mě:-), s tím pojetím vokálu souhlas.
spajk: fajn comment:-)

 

Hivris
07.04.2021 10:25

Dík za reakce. Lazare má opravdu specifický vokál, kdo na něj není zvyklý, tak ho musí chvilku vstřebávat. S tím souvisí i hlasitost. Kdyby byl takhle sofistikovaný vokál víc nahulený, tak by to působilo rušivě a nepřirozeně. Je pravda, že v SOLEFALD a v BORKNAGAR má ke svému zpěvu další pěvecké parťáky, ale v případě WHITE VOID dokazuje, že utáhne celé album i sám.
Jinak na avantgardu mi to přijde málo experimentální a surrealistický; Anti má pořád jasně daný směr. Hard rock, blues rock, psychedelie, progrese, to tam všechno samozřejmě je.
A co máte furt s těma činelama?:). To už se řešilo u Sólstafir. Já s tímhle zvukem nemám problém, naopak ta hajtka krásně chrastí:).

 

spajk
06.04.2021 17:58

Všimněte si, že desku vydává Nuclear Blast. Že by se blýskalo na lepší časy?
Pro mě jako kovaného boomer hard rockera, jsou tyto pokusy metalistů vždycky velmi zajímavé ke zkoumání, protože mají v sobě něco jiného oproti čistokrevným rokenrolovým kapelám.
Ale řekněme si to na rovinu: White Void nejsou hard rockovou kapelou s bluesovýma vyhrávkama, jak by se mohlo jevit po dočtení recenze. Mnohem více by jim slušelo označení avant progresivní kapely. Možná v myslích protagonistů vzhledem k jejich bohaté minulosti se jim to může jevit jako příklon k hard rocku :-)
Byl jsem z toho po prvním poslechu dost rozladěn. U dalších pokusů už jsem přistoupil na jejich hru a desku si v rámci možností užívám.
Co mě hned chytlo za uši, byly klenuté refrény vystavěné na vícero hlasech. Nebál bych se jejich stavbu a náladu přirovnat až někam na úroveň art rockových kapel sedmdesátých let.
Zpěvak a jeho projev je asi největší záhadou/oříškem alba pro mě. Jako by se bál zpívat svým přirozeným hlasem. Pořád se schovává za již zmiňované sbory nebo hlas zdvojuje anebo používá efekty. Okamžiků kde uslyšíte jednu stopu s jeho čistým projevem je minimum.
Asi to bude jeho rukopis, já mám naopak rád, když kapele dominuje zpěvák s velkým jistým hlasem. Žádný trojhlasy a krabičky nebrat :-)
K hudbě samotné asi není nic moc co vytýkat. Je to kvalitně složené, vymyšlené a proaranžované a jak píše Hivris s příslibem opakujících se poslechů, je pořád co objevovat.
Ale ruku na srdce. Nic originálního se nekoná, jen dobře sestavený eklekticismus.
Zvukově žádná extraliga, celé je to obroušené bez zbytečně vyčnívajících hran. Nedej bože, aby se vám kytara zařízla pod kůži. Korunu tomu nasazuje nepovedené sejmutí činelů. A to jsem stáhl 24 bitové stereo.
Hodnotil bych lehce přísněji vzhledem k bohaté minulosti všech zúčastněných.
70% s jedním zavřeným okem.


 

Havran
06.04.2021 11:50

veľmi dobrý album, len mi vadí že vokály sú nejak moc ticho, čo je v prípade Larsa Nedlanda podľa mňa dosť škoda.