Hivris: navnadil jsi mě:-), s tím pojetím vokálu souhlas.
spajk: fajn comment:-)

Dík za reakce. Lazare má opravdu specifický vokál, kdo na něj není zvyklý, tak ho musí chvilku vstřebávat. S tím souvisí i hlasitost. Kdyby byl takhle sofistikovaný vokál víc nahulený, tak by to působilo rušivě a nepřirozeně. Je pravda, že v SOLEFALD a v BORKNAGAR má ke svému zpěvu další pěvecké parťáky, ale v případě WHITE VOID dokazuje, že utáhne celé album i sám.
Jinak na avantgardu mi to přijde málo experimentální a surrealistický; Anti má pořád jasně daný směr. Hard rock, blues rock, psychedelie, progrese, to tam všechno samozřejmě je.
A co máte furt s těma činelama?:). To už se řešilo u Sólstafir. Já s tímhle zvukem nemám problém, naopak ta hajtka krásně chrastí:).

Všimněte si, že desku vydává Nuclear Blast. Že by se blýskalo na lepší časy?
Pro mě jako kovaného boomer hard rockera, jsou tyto pokusy metalistů vždycky velmi zajímavé ke zkoumání, protože mají v sobě něco jiného oproti čistokrevným rokenrolovým kapelám.
Ale řekněme si to na rovinu: White Void nejsou hard rockovou kapelou s bluesovýma vyhrávkama, jak by se mohlo jevit po dočtení recenze. Mnohem více by jim slušelo označení avant progresivní kapely. Možná v myslích protagonistů vzhledem k jejich bohaté minulosti se jim to může jevit jako příklon k hard rocku :-)
Byl jsem z toho po prvním poslechu dost rozladěn. U dalších pokusů už jsem přistoupil na jejich hru a desku si v rámci možností užívám.
Co mě hned chytlo za uši, byly klenuté refrény vystavěné na vícero hlasech. Nebál bych se jejich stavbu a náladu přirovnat až někam na úroveň art rockových kapel sedmdesátých let.
Zpěvak a jeho projev je asi největší záhadou/oříškem alba pro mě. Jako by se bál zpívat svým přirozeným hlasem. Pořád se schovává za již zmiňované sbory nebo hlas zdvojuje anebo používá efekty. Okamžiků kde uslyšíte jednu stopu s jeho čistým projevem je minimum.
Asi to bude jeho rukopis, já mám naopak rád, když kapele dominuje zpěvák s velkým jistým hlasem. Žádný trojhlasy a krabičky nebrat :-)
K hudbě samotné asi není nic moc co vytýkat. Je to kvalitně složené, vymyšlené a proaranžované a jak píše Hivris s příslibem opakujících se poslechů, je pořád co objevovat.
Ale ruku na srdce. Nic originálního se nekoná, jen dobře sestavený eklekticismus.
Zvukově žádná extraliga, celé je to obroušené bez zbytečně vyčnívajících hran. Nedej bože, aby se vám kytara zařízla pod kůži. Korunu tomu nasazuje nepovedené sejmutí činelů. A to jsem stáhl 24 bitové stereo.
Hodnotil bych lehce přísněji vzhledem k bohaté minulosti všech zúčastněných.
70% s jedním zavřeným okem.

veľmi dobrý album, len mi vadí že vokály sú nejak moc ticho, čo je v prípade Larsa Nedlanda podľa mňa dosť škoda.