Last Hardrock Outsider

NECROCOCK - Bipolární noci

Sedím u počítače. Před chvílí jsem prostudoval nějaký materiál k bipolární poruše osobnosti a pak četl zprávy na webech. Nechce se mi psát. Stejně všechny zajímá hlavně lidské neštěstí a krutost. Depku nemám, jen blbou náladu. Brzo přejde a pak nastoupí pozitivní vlnka, zvlášť když před sebou uvidím pár napsaných řádků. Nálady, duševní stavy, poruchy. Tak málo stačí, z génia se stane slintající ubožák a ze sebevědomého člověka troska lekající se vlastního stínu. Šťastný ten, kdo jen driftuje na vlnkách nálad. V případě bipolární afektivní poruchy, leitmotivu nového alba NECROCOCK, se totiž surfuje a padá z chorobné maniodepresivní tsunami. Z euforického vrcholu až na dno propasti smutku.


První dojem byl nicméně trochu rozpačitý. Přirovnal bych ho ke vstřebávání zdařilé bonusové kolekce, sestavené z vymetených šuplíků. Charakteristický rukopis, zvuk, melodie a v podstatě i hosté, něco dalšího jakoby chybělo. Přibývající poslechy začaly ovšem připomínat jízdu na horské dráze. Jakkoli parametry uvedeného zážitku nejsou stanoveny fyzikou, nýbrž psychikou, pořád platí, čím vyšší vrchol, tím rychlejší a hlubší pád. Na novince „Bipolární noci“ se jich nachází řada. Průvodce dělá posluchači graf průběhu bipolární poruchy, umístěný pod průhledným cd trayem. Nezáleží přitom na znaménku „+“ či „-“. O typické (unikátní) necrocovské „podivno“ nezůstane posluchač ochuzen ani na jednom z jeho krajních pólů, ani při putování mezi nimi. Každopádně i u novinky platí, že poslech nahrávky bez fyzického nosiče opatřeného bohatým výtvarným zázemím, nemůže být plnohodnotným zážitkem. Snad se bez něj provizorně obejde alespoň čtenář této recenze. Snad se mi podaří vykreslit cestu od nálezu studeného těla v mrazivé black/trip hopové baladě „Za starou saunou“ až někam k brazilským sluncem zalité produkci ve stylu Dana Nekonečného, odehrávající se v taneční legrácce „Zabil jsem posvátného hulmana“. Cestu lemovanou na jedné straně krásnými melodiemi a na druhé rádiově nekompatibilními texty.



Co bylo dřív, slepice nebo vejce? Nové téma a pak až nové písně, nebo staronové písně, z nichž nebylo možné připravit koncept, a pak až záchrana v podobě bipolárního grafu s příslušnou funkcí a amplitudou? Po mnoha posleších „Bipolárních nocí“ si dovolím prohlásit, že uvedenou otázku nemá smysl příliš řešit. Aktuální deska Necrococka, ač avizovaná jako nekoncepční, vykazuje jednotící koncept už na první pohled. Fakt, že mohl být dotvořen určitým skladbám na míru dodatečně, nehraje roli, protože funguje, a to i bez příběhové či podobné linie. Není divu, mistr nedělá kompromisy na žádné úrovni. Výkyvy nálad navíc provází všední realitu každého z nás; projevují se ve všem, co děláme. Nejsou našim tajemstvím a lze je i dobře pozorovat. Stejně dobrý výsledek jako postižení zmíněných výkyvů čerstvými hudebními nápady může tudíž přinést i jejich vydestilování z hotového souboru skladeb, který vzniknul postupně a v různém rozpoložení; třeba z položek, které se do žádného z předchozích konceptů nehodily. Stačí mít „pouze“ dostatečný náhled a vhled.


Necrocock disponuje obojím. Zároveň ho fascinují extrémy, takže výsledek nutně musel být znovu extrémní. Ve spojitosti s bipolární poruchou osobnosti se totiž absence extrémů obávat nemusíte. Prostě ideální půdorys, který dotyčný využil do mrtě. Jak jsem už uvedl, nezáleží, zda při tom využil tvorbu novou, nebo komplexně uchopil „zbytky“. S lehkostí opět docílil toho, že posluchač vnímá důvěrně známé téma ve verzi, která ho baví, ale také znepokojuje, odpuzuje, až děsí, protože čelí šílenství, resp. protože tam někam nahoru, nebo dolů, případně jinam či hluboko do sebe se radši ani podívat nechce. „Bipolární noci“ se svým grafem k tomu všemu naléhavě zvou, aniž by jednoznačně odpovídaly na otázku, zda jednotlivé skladby cílí primárně navenek, nebo jen vyjadřují stavy svých protagonistů, popř. momentální rozpoložení svého tvůrce.


Příkladem může být vražednou atmosférou prodchnutá věc „Únos“. Podle připojeného grafu se při jejím poslechu nacházíme na depresivním dně. Hlavní hrdina je ovšem v euforii, podobně působí i hudba, zatímco text drtí. Někde zas sedí vše, např. v „Jídelní hudbě pro princeznu Karolínku“ vystřeluje manický stav všemi směry a svou intenzitou působí magicky i vně. Mohu potvrdit, že hned napoprvé to byla (a pro každého posluchače Necrocockových děl s rodičovskou zkušeností určitě i bude) pozitivní bomba. Opakované poslechy jí nic neubraly. Fantastická oslava života plná beatů a klasické hudby. Jednoznačný top, po němž přichází až bizarně krutý pád do poloh ve zmíněném „Únosu“ a jeho odeznívání za doprovodu nádherné kytary v indie/shoegaze bavlnce „Když se dívky bojí“. Podotýkám, že putování na shora uvedený vrchol obnáší postupnou gradaci, dílčí pády a zákruty. Na začátku Necrocock ohromí klipovkou „Za starou saunou“. Znalci jsou rázem doma, neználci nechápou, ale mohou se poddat dominantním strunám a svůdné elektronice. V titulce jakoby si MASTER´S HAMMER vzali do parády motiv a atmosféru z hudby k legendárnímu seriálu Nemocnice na kraji města. Co chcete ještě víc? Co třeba metalovou úlitbu v podobě vokálu Franty Štorma a živých bicích Honzy Kapáka? Máte ji mít. Tlak výrazně neklesá ani po teleportu na pustou pláž v „Mimice“. Zvuk mandolíny podtrhuje exotiku širého moře a uklidňuje pocuchané nervy. O hudební náplni „Hulmana“ už jsem psal, o textu raději s úsměvem pomlčím. Následuje pozvolný výstup na mocný pocitový masiv, završený dětským sborem v „Hádej, kde jsme včera byli“ a extatickou „Jídelní hudbou...“. Zhudebnění rodičovské lásky v okamžiku, kdy prochází manickou fázi? Já vážně nemám co dodat.


Po hudební stránce se nějaký posun evidentně neřeší, stěžejní je navození nálad pomocí široké škály prostředků. Vše ostatní se tomuto záměru podřizuje. Místo pofidérní snahy o posun někam se „na místo činu“ vrací kovaná originalita. Vítězí talent a kumšt. Náladu opět určují zejména nosné, často velmi hitové melodie, kterými vynikající kytarista(!) Necrocock stále oplývá. Minimálně deset songů z dvanácti proto přináší poslouchajícím, lépe řečeno naslouchajícím, mimořádný zážitek. Výsledek, který staví Necrococka hned zkraje třetí dekády na první příčky (nejen) domácího undergroundového pelotonu. Negativa? Prakticky žádná. Možná bych si přál o chlup více kytar. Ačkoliv mi nejde o preferenci kytarové hudby, nemohl jsem si nevšimnout, že v okamžicích, kdy se na „Bipolárních nocích“ rozezní struny, přichází krása ze sfér, kde se cítím nejlépe.


09.04.2021Diskuse (7)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Pekárek
24.05.2021 00:54

Jsem někde četl, že Hotel od Kaviar pro něj byla deska roku.

 

Honza H.
23.05.2021 23:12

Dneska v Showtimu na Primě rozhovor s Fanánkem a copak to na sobě neměl za tričko? Necrocock - Bipolární noci :)

 

Stray
10.04.2021 00:17

"...zatím se nedokážu do jeho hudby vcítit", ... hm, no to já sice taky ne, ale uznávám, že je to rozhodně zajímavá osobnost, kterou je nutné monitorovat a občas si jí tak nějak proklepnout.:-)

 

lukáš
10.04.2021 00:05

To Stray :
Díky.

Mám knížku o necrocockovi. Přiznám se - je to magor a nebo to jenom "hraje ".
Jako třeba Kapitán Demo ?! Franta štorm taky s ním rád spolupracuje. zatím se nedokážu do jeho hudby " vcítit". Zajímalo by mě v rozhovoru jeho spolupráci s Masters hammer.

 

Stray
09.04.2021 22:53

Bude.

 

lukáš
09.04.2021 22:51

Chtělo by to rozhovor s tvůrcem !!

 

Lord Džoudemort
09.04.2021 11:09

jj je to extrémní oddechovka, baví mne to, mám radost i z Františka Storma, pač jsem zachytil, že momentálně nebleckmetaluje, ale třeba staví. Což je sice fajn, ale já bych chtěl, aby zase bleckemetaloval. Taky jsem někde zahledl ten pošahaný song s Hauserem, prostě Tomáš se baví a to je dobře