10 MINUTE WARNING - This Could Be Heaven/ The Lost 1984 Rec.

80%

Kdo z nás nechtěl alespoň jednou za život uskutečnit nějaký ten posun v čase. Cestování časoprostorem je prostě odvěkou touhou lidstva, podobně jako pachtění se za nesmrtelností či snem o létání. Považujeme tuto schopnost za cosi nedosažitelného, za „hudbu budoucnosti” a přitom si ani neuvědomujeme, že ji využíváme v životě poměrně často. Pokaždé, když bez dechu hltáme řádky literárního díla, zaníceně zkoumáme stopy štětce na zašlé olejomalbě, s hlavou vyvrácenou sledujeme linie klenby starobylého chrámu či se sluchátky na uších slastně přivíráme oči při poslechu oblíbené hudby… vždy tak vstupujeme do jiné časové dimenze, ať mimoděk či zcela záměrně. Někdy se v takových chvílích můžeme stát svědky minulosti (či budoucnosti) a na malý okamžik se dotknout pocitu „jaké to asi bylo (nebo bude)”. Když o tom tak přemýšlím, docházím k závěru, že hudba je asi nejautentičtějším nosičem časových stop. Obzvlášť pokud platí rovnice autor = interpret. Kdo jiný, než interpret hudebního díla totiž dokáže nejvěrněji vyjádřit momentální záchvěvy svého rozpoložení, které tak přeneseně ilustrují reálný okamžik zachycený v čase. Nese na trh nejen svoji kůži, ale především nejhlubší hnutí své duše, aniž by se schovával do anonymity potištěných stránek či pomalovaného plátna, v lepším případě stylizované portrétní fotografie.

Za jeden z takových legitimních návratů do minulosti můžeme považovat i desku „This Could Be Heaven / The Lost 1984 Recordings” pozapomenuté, a dnes již neexistující, americké skupiny 10 MINUTE WARNING. Jedná se totiž o soubor nahrávek z roku 1984, které v roce 2020 vytáhl z archívu hudebník a producent Jack Endino, nově je zremasteroval a koncem minulého roku vypustil do světa. Čím je tato deska tak výjimečná a proč právě o těchto „vykopávkách” psát? Třeba proto, že tato skupina bývá považována za jakýsi chybějící mezižánrový článek z počátku 80. let propojující punk a hardcore s grungem, nebo proto, že výrazně ovlivnila takové muzikanty jakými jsou Jeff Ament či Stone Gossard – pro nějž prý byla hlavním spouštěčem, kvůli kterému začal hrát na kytaru. Nebo proto, že branami této skupiny prošlo pár známých muzikantů, kteří posbíravše zde nějaké ty zkušenosti, uplatnili je pak ve svém hudebním snažení v proslulejších kapelách. Anebo prostě proto, že je to muzika, která stojí za poslech…

Fakt, že polovina zakládajících členů skupiny, bubeník Greg Gilmore a kytarista Duff McKagan, pocházela z bývalých punkových THE LIVING, moc nepřekvapí. Co mě ale zaujalo o dost víc, bylo to, že druhá půlka skupiny přišla od hardcoreových THE FARTZ – kytarista Paul Dana známý spíš pod jménem Paul Solger a zpěvák Blaine Cook. Takový stylový posun od hrubého garážového hluku k „přátelštější”, melodičtější formě, kterou prezentovali 10 MINUTE WARNING, bych totiž od podobných šílenců nečekala. Pětici pak doplnil ještě basák David Garrigues. Zásadní roli v genesi hudebního výrazu kapely měla zřejmě brzká výměna na postu zpěváka. Cook byl po několika měsících odejit a po čase skončil u THE ACCÜSED, kde mohl svůj expresivní projev uplatnit asi lépe. Na jeho pozici nastoupil Steve Verwolf. Oproti Blaineovu křiklounství dokázal hlasem více fabulovat a přistupoval ke zpěvu se zvláštní specifickou teatrálností. Steveova manýra možná někomu připomene Johna Bigleyho z jejich tehdejších vrstevníků, populárnějších U-MEN. Oproti nim ale nebyli Minuty tolik „dirty” a umírňovali onu přímočarost HC lehce houbičkami načichlým odérem tajemna.

Kapela hojně vystupovala v lokálních hudebních klubech a v prvním roce svého působení si vydala vlastním nákladem kazetu 5 syrových nahrávek s názvem „Survival Of The Fittest”, na níž můžeme slyšet ještě původní sestavu v čele s B. Cookem. Až v roce 1984 se skupina rozhodla nahrát ve spolupráci se společností Jello Biafry Alternative Tentacles regulérní album, ale výsledný počin skončil v archivu. Jsou to právě ony skladby, které z propadliště času vylovil Endino a můžeme je tak s odstupem téměř 40 let konečně okusit na vlastní uši. Kdo by ale očekával, že si na nich vyslechne kytaru mladého Duffa McKagana, bude zklamán. Ten totiž opustil skupinu ještě před realizací těchto nahrávek a odstěhoval se do Los Angeles, stejně jako David Garrigues. Kapela si nakonec našla nového basáka v osobě Daniela House a rozhodla se dál pokračovat jen ve čtyřech.

I přes absenci třetí kytary se kapele podařilo uchovat si hutný, plný energie groove, o čemž se můžeme přesvědčit na albu už v úvodní skladbě „Stooge”. Je typickou vizitkou skupiny, najdeme v ní vše pro TMW charakteristické – rychlé klouzavé kytary, výrazné bicí a charakteristický Verwolfův zpěv. V podobně svižném tempu se nese např. i „Woke Up Dreaming”, v závěru přibarvená temnými psychedelickými až mysteriózními momenty. Ve skladbách „Ligths” nebo „Echoes” si můžeme všimnout nenápadných, rafinovaných změn tempa. Naproti tomu titulní „(This Could Be) Heaven” je postavená na opakování stále stejného kytarového riffu, táhnoucího se celou skladbou snad se záměrem posluchačova oblouznění. Za zmínku určitě stojí i vydařený cover skladby „The Nile Song” od PINK FLOYD anebo „Disraeli” s nenápadně propašovanými úryvky díla Edvarda Griega „Ve sluji Krále hor”. K mým nejoblíbenějším ale patří nejdelší a nejvýživnější skladba „Last Dream”. Jako by byla vystavěná jen pro kytarovou exhibici a zpěvák nástroje jen nenápadně doprovází svým potutelným způsobem. Dvojice Solger-House se tu skutečně překonává; není divu, že takové výkony učarovaly Gossardovi. Původní hardcore zůstal někde daleko, daleko za horizontem… A ten horizont se vzdaluje i s další mou oblíbenou, závěrečnou bonusovou skladbou „Again”. Opět krásné vířící kytarové vyhrávky pohrávající si se změnami tempa – dokonalý závěr alba.

Členové TMW spolu, bohužel, dlouho nevydrželi. Už ke konci roku 1984 se rozešli a rozprchli se po Státech. Paul Solger Dana odjel do New Yorku a Greg Gilmore se vydal za McKaganem do Města andělů. Po nějakém čase se ale vrátil zpět do Seattlu a připojil se k MOTHER LOVE BONE, zatímco Duff zůstal v LA a zakotvil u GUNS N`ROSES. Daniel House se dal dohromady s Jackem Endinem a založili kapelu SKIN YARD. Steve Verwolf se vydal do San Francisca, ale svou hudební stáj se mu najít nepodařilo. Uchýlil se k narkotikům, jimž nakonec v roce 2008 podlehl.

Uběhlo 13 let a… Duff McKagan odešel od GUNS N`ROSES, vrátil se zpět do Seatllu a asi se mu zastesklo po starých dobrých časech. Spojil se s bývalými kumpány a dali kapelu znovu dohromady v její původní sestavě i s Davidem Garriguesem na basu. Jedinou výjimkou byla změna na pozici zpěváka, protože Verwolf v té době zahříval vězeňskou pryčnu. Zastoupil jej zpěvák Christopher Blue, který, i přes subtilnější výraz oproti Verwolfovi, dokázal podat hodně přesvědčivý výkon. Nahráli společně eponymní album, které vyšlo v roce 1998 u Sub Popu. Po 14 letech se tedy skupina propracovala k oficiálnímu debutu, ale samotná její existence přežila vydání desky jen o pár měsíců. Možná členové kapely už tak nějak tušili, že se jim nepodaří obejít známé rčení o opakovaném ráchání se ve stejné řece, což se asi odrazilo i na samotné nahrávce. Jejich snaze a výkonu nelze nic zásadního vytknout, přesto na mě deska dělá dojem, že „to už není ono”. Prvotní tvorbě TMW se asi nejvíc přibližuje závěrečná „Pictures”, která je i mou nejoblíbenější, ale ze zbylých skladeb se původní drive a psychedelický podkres někam vytratily. Pořád ale jde o solidní „bigbít”.

Takže, pokud si chcete udělat malý exkurz do roku 1984 anebo, ti dříve narození, jen tak nostalgicky zavzpomínat na bouřlivá jinošská léta, jděte do toho. Tahle třičtvrtěhodinka ztracených nahrávek má co nabídnout. A já v duchu na dálku děkuju Jacku Endinovi, že se občas prohrábne těmi šuplíky a opráší, to co v nich najde. Stále je k čemu se vracet a co objevovat.

15.02.2022	Diskuse (6)	Konnie