Last Hardrock Outsider

MICHAEL MONROE - I Live Too Fast To Die Young!

Tento vitálně fungující zpěvák patří ve Finsku stále takřka k národnímu bohatství. Jeho jméno bude již navždy spojeno s kapelou HANOI ROCKS, se kterou měl v osmdesátých letech slušně našlápnuto k celosvětovému úspěchu, nicméně je třeba dodat, že i sólová tvorba Michaela Monroea stojí dlouhodobě za prozkoumání. Docení ji především příznivci pouličního rock´n´rollu, sleazy rocku a punku, který zachází jak s nostalgickou atmosférou, chytlavostí a melodikou, tak na druhou stranu s divočejšími garážovými výpady. Jde zkrátka o hudbu bez plytkých berliček, která jde přímo k podstatě rocku jako takového, je však i díky výtečnému skladatelskému nadání dostatečně rozmanitá. Aniž bych vyzdvihoval na Monroeově tvorbě to či ono období, hlavním ukazatelem jeho děl byla vždy především konstantní a trvanlivá kvalita.


S HANOI ROCKS nahrál osm řadovek: v původní etapě z první poloviny osmdesátých let pět, po comebacku v roce 2002 další tři. Na sólové dráze jde letos už o jeho jedenáctou řadovou desku, do toho připočítejme krátkodobé projekty typu JERUSALEM SLIM či DEMOLITION 23, několik hostovaček na albech kolegů z branže (nejznámější je asi ta, co souvisí s Use Your Illusion  I a II dvěma dvojalby od GUNS N´ROSES z roku 1991) a máme tady rázem co do činění se čtyřicetiletou kariérou nabytou k prasknutí pozoruhodnými kolaboracemi, skvělými songy a opravdu divokými koncerty. Cestu Michaela Monroea ostatně stvrzuje i titul aktuálního alba „I Live Too Fast To Die Young!“, které vyšlo letos v červnu a navázalo na dva velice zdařilé albové předchůdce - „Blackout States“ z roku 2015 a tři roky starý počin „One Man Gang“. Oba se těšily uznání nejen od fanoušků, ale rovněž i od pisatelské obce.


 

Stejně jako fenomenální alba HANOI ROCKS z osmdesátých let, jsou i současné Monroeovy sólovky důkazem, že i chytlavý rock´n´roll lze dělat ve vší poctivosti a s patřičnou muzikantskou hloubkou. Jeho sólová tvorba navíc působí nekašírovaněji, surověji, je více spjatá s blues i původním punkem, jakoby fungovala tak trochu oproštěná od romantizujícího blouznění v oparu nočních osmdesátých let, ale právě i tahle skutečnost může posilovat její uvěřitelnost. Dnes již čerstvě šedesátiletý pokračovatel odkazu takových frontmanů, jakými již před ním byli Mick Jagger nebo David Johansen, jde stále do všeho s patřičnou vervou, a tak i novinka jakoby své základy nacházela kdesi uvnitř památného newyorského klubu CBGB mezi všemi skutečníky.


Když půjdete na jeho koncert, dostane se vám plnokrevného zážitku. Věřte, že Michael Monroe na pódiu doslova neposedí. Krom zpěvu navíc zastane i hru na saxofon, foukací harmoniku a je plnohodnotným tahounem a performerem. Saxofonová sóla se ostatně často objevují i na jeho albech, což kolikrát může vyústit v poutavější, na city hrající nostalgickou atmosférku a větší rozmanitost. Z mého pohledu dnes Monroe ve street-rockovém prostředí v podstatě konkurenci nemá, a to ani na jednom břehu Atlantiku, což se celé projevuje i na stabilnosti jeho sestavy, kde se kromě kytaristů Riche Jonese a Stevea Conteho, stále objevuje i baskytarista Sami Yaffa a bubeník Karl Rockfist.

 

Novinka produkovaná Erno Laitinenem vychází znovu u Silver Linings Music a má všechny předpoklady zdařile navázat na několik předchozích mistrovských kusů. S odstupem dvou týdnů mohu potvrdit, že jde o kvalitní materiál, který možná sice nedosáhne intenzity předchozích dvou nahrávek, ale pořád je zhotovený ve výtečné formě a s patřičným vkusem. Nedochází zde k žádným stylovým nepředloženostem a Michael Monroe zkrátka sází do placu nejednu rockovou vypalovačku. Největší hitovkou pro letošek je asi skladba s nostalgickou aurou „Derelict Palace“, která jakoby připomínala časy největších hitů z Monroeova alba „Not Fakin´It“ (1989), zkrátka hodně osmdesátková záležitost z nočního světa velkoměstských boulevardů. Téhle libůstce však zdárně konkurují i další melodičtější songy jako balada „Antisocialite“, a nebo dvě dojemné písně „No Guilt nebo „Dearly Departed“, v průběhu kterých si znovu uvědomuji, jak specifickým a silným autorem Monroe opravdu je, navzdory všem životním ranám a soukromým tragédiím, které jej potkaly.


Když tak novinku dokola poslouchám, mám pocit, že kapela sama hodně favorizovala song „Can´t Stop Falling Apart“ a ten zde zřejmě zastane úlohu nosné boogie vyřvávačky schopné rozpohybovat sály, nicméně osobně jeho neobyčejnost podobným způsobem nevnímám. Jsou zde zkrátka zajímavější vály, songy hrající méně na jistotu, takže roli, jaká v roce 1984 připadla coveru „Up Around The Bend“ od CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL (v rámci kariéry HANOI ROCKS), tahle věc prostě nemá šanci zastat. Pak zde máme street-rockové písně trochu poetičtějšího rázu „Murder The Summer Of Love“ a „Everybody´s Nobody“, které vlastní nemalý potenciál líbivosti, a vyváženě se na albu střídají s několika punkově nadupanými čísly („Young Drunks And Old Alcoholics“, „All Fighter“ a „Pagan Prayer“). Deska tak působí dostatečně různorodě, ačkoliv představuje pouliční rock bez výraznějších artových ambicí a jde okamžitě k jádru věci. Zkrátka se u ní mohou náležitě zabavit všichni příznivci ať už THE ROLLING STONES, AEROSMITH, THE CULT či GUNS N´ROSES nebo dokonce NAZARETH, stejně jako posluchači, kteří preferují Iggyho Popa, Billyho Idola nebo RAMONES. Materiál se sice asi nezařadí k tomu lepšímu z pozoruhodné zpěvákovy kariéry, na to mu schází více těch tvrdších a nahuštěnějších perel, ale i tak mám pocit, že se v čerstvých šedesáti tento finský rocker dokáže vyhnout unavenosti a skladatelské deziluzi. Prostě dobrá sada poctivého rock´n´rollu, dostatečně pestrá i chytlavá.



22.06.2022Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

spajk
24.06.2022 12:20

Mám to úplně stejně. Asi v HR je víc punku, než jsem schopen absorbovat.
Když jsem si pustil NFI a hned v prvním songu po pár sekundách foukačka, byl jsem lapen. Plus hostující zrzek a pak mě dorazil druhej song a jeho vypráskaný riff.
Prostě láska na první poslech.
Asi se budu muset blíže podívat na toho Van Zandta, má tam spoustu kreditů a dvojku sepsal dokonce sám!

Novinku poslechnu, jen co bude čas a nálada. Ani jsem nevěděl, že něco vyjde.
Takže kudos do Plzně za příjemné zpracování a připomenutí.

 

Fenris 13
24.06.2022 07:41

Super, těším se na to. Z nějakého důvodu se mi sólová tvorba MM zamlouvá o něco víc než samotní HANOI ROCKS.