Last Hardrock Outsider

DANKO JONES - Garage Rock! A Collection Of Lost Songs From 1996-1998

Dokud bude ve svých rukou pevně držet otěže rock’n’rollu tento kanadský šílenec, tak se o budoucnost žánru nebojím. Samozřejmě mám na mysli ten neurvalý rock’n’roll, za který se rády schovávají takové veličiny jako AC/DC, MOTÖRHEAD a nebo třeba THE ROLLING STONES. DANKO JONES je vlastně jednoduchá tříčlenná úderka, která v sobě, očividně, zahrnuje zpěváka a kytaristu Danka Jonese a baskytaristu Johna Calabrese, bubenický post se však u nich s jistou pravidelností mění, takže je to spíš silné duo. Už z debutového EP, které vyšlo v roce 1998, bylo jasné, že se v hudební branži objevilo něco výjimečného, což vlastně pokračuje až dodnes a to s nebývalou aktivitou. Vždyť skupina má za „pouhých“ 16 let poměrně bohatou diskografii, která čítá šest studiovek, tři EP a kompilační album „B-Sides“, které je doslova nabušené B-stranami singlů a raritami. Člověk by řekl, že vydáním takové desky, která čítá neuvěřitelných 27 písní, umělec vyčistí šuplíky a cokoliv poslouchatelného už nemá nabídnout a v té chvíli přijde naprosto neohlášeně kolekce ztracených songů z období 1996 až 1998, což je období mezi založením kapely a vydáním debutového EP. 



Začátek kariéry symbolizuje především brutální syrovost a garážovost, která je ostatně zachycena i obhroublým zvukem na prvních studiových počinech. A přesně takhle zní i „nová“ deska, která má snad jedinou chybu, jsou to zbytky označované za ztracené písně a někdy tak trochu nudí. Jenže těch pár černých ovcí smete svou agresivitou zbytek zářivě bílých oveček. První dvojice písní se nese v tom nejlepším duchu. Zatímco úvodní „Who’s Got It“ je klasická Dankova hitovka, druhá „Make You Mine“ vám odpálí mozek z hlavy. Pak se trochu poleví, ale pořád je to solidní jízda. Občas se objeví další svižné kousky jako je třeba „I’m Drinking Alcohol?“. Rozhodně nečekejte žádné kudrlinky, tady se jde až k jádru věci, drtivá část alba má kratší stopáž než dvě minuty. Škoda jen proměnné kvality zvuku, kdy prakticky každá píseň zní jinak a zvláštní je, že singlová „Who’s Got It“ je hlasitější a zvuk je o třídu lepší než zbytek nosiče. Je to trochu rušivé, když hned u druhé písně musí člověk zesílit, aby se dostal zpět na původní hladinu. Vypadá to, jakoby tato hitovka měla skončit někde jinde než v šuplíku, nebo byla alespoň nahraná v pozdějším stádiu kapely.


Závěrečná „Move On“ zní jako živá nahrávka ze studia po značně vyčerpávajícím večírku, když už člověk mele nad ránem z posledního, čemuž také odpovídá tempo, ale i přesto je to taková třešinka, která uzavírá tento garážový rock’n’roll. Zanedlouho se dočkáme sedmé studiovky, a tak je tato kolekce určená především ke zkrácení čekání, ale je to také příjemný návrat do začátků této kanadské party, která ušla za šestnáct let velký kus cesty. 


26.08.2014Diskuse (0)Kropis
kropacekmichal@gmail.com