Last Hardrock Outsider

ROTTING CHRIST - Heretics

Řekové ROTTING CHRIST mají odpracováno. Během třiceti let aktivní činnosti a třinácti alb dokázali vytvořit specifický zvuk i styl, díky kterému jsou dnes zavedenou značkou a nemusí nikomu nic dokazovat. Jejich okultismem, gotikou či různými filozofiemi ovlivněný black metal byl vždy na první poslech mezi ostatními kapelami žánru jasně rozpoznatelný a unikátní. Hudba kapely se během let vyvíjela, ovšem základní trademark, za což lze považovat zejména frontmanův projev, kdy na způsob kněze pronáší okultní zaříkávání nad hradbou opakujících se sekaných riffů, byl vždy přítomen. Za vrchol tvorby považuji určitě album „Katá ton Daímona Eautoú“ z roku 2013, na kterém se kapele podařilo přijít s neotřelými nápady, ve kterých dokázali vypíchnout všechny svoje charakteristické znaky a v neposlední řadě přitom zůstat i stále dostatečně temní. 

    
Řekové tehdy však spolu se snahou o originální výraz přišli i s jistým zjednodušením. To pokračovalo i na následující desce „Rituals“, která naplno odhalila, kam že vlastně míří, a sice k jakési goticko-rockové avantgardě s lehce experimentálním vyzněním. Pro mnohé fanoušky to možná nebylo to pravé ořechové, nicméně bratři Tolisové tím naznačili, že mají jasnou vizi a nehodlají se ohlížet napravo ani nalevo při jejím realizování.


   

Novinka „Heretics“ v kontextu výše uvedeného pak pokračuje v nastaveném směru. Jede se většinou ve středním až pomalejším tempu, skladby jsou opět spíše jednoduché. Během každé si kapela vystačí s jedním či dvěma opakujícími se motivy, které se pouze nenápadně modifikují. Nahrávku tlačí vpřed energické, intenzívní bicí, občas zazní sólo. ROTTING CHRIST jde v první řadě o to, zachytit tu správnou atmosféru, i když je zde více patrná snaha o epické vyznění. Sakisův typicky kazatelský vokální projev je na albu zhusta podporován ještě doprovodnými chorály či hymnickými sbory a nad dunící rytmikou se často klenou výrazné melodie.   


Nedá se říct, že by ROTTING CHRIST přímo vyměkli, ale určitě rezignovali na to, být za každou cenu blackmetalovou kapelou. Snaží se svoji hudbu zjednodušit a zachovat přitom charakteristické temně gotické vyznění. Osobně s tím problém nemám, naopak jejich poselství mi takto přijde více srozumitelné a určitě dokáží takto oslovit i více posluchačů mimo žánrové hranice, nicméně na druhou stranu je jasné, že je to riskantní krok, protože metaloví fans nejsou podobným experimentům vždy nakloněni. A pak je tu ještě druhý faktor, a sice že přílišným zjednodušením se ROTTING CHRIST stávají až příliš primitivní.   


Finální hodnocení tedy není lehké. Hudebně je novinka spíše jednodušší, jednotlivé kusy jsou si dost podobné a žádné velké hudební finesy se zde nedějí. Ovšem čím více se do atmosféry „Heretics“ dostávám, tím více chápu, že to nevadí. Po třičtvrtěhodince Sakisova kázání ve mně totiž opět zůstává ten silný dojem, který Řekové vždy uměli vytvořit. Takže nedá se nic dělat, i když bych si třeba osobně dokázal představit trochu agresivnější podobu ROTTING CHRIST, tak musím i tentokrát konstatovat, že to z jejich strany stále není špatné.   


13.03.2019Diskuse (2)Sicky

 

Subeer
15.03.2019 10:29

Díky za připomenutí téhle desky. Jsme rád, že tam moc neslyším ty jejich provařené riffy, které sypou na každé desce. Docela příjmné, ale ty jejich dravější desky Genesis, Sanctus Diavolos, Theogonia mě asi pořád budou bavit více.

 

Mbody
13.03.2019 19:50

Skvely album,v jednoduchosti je krasa.Je podivuhodne ako greci z minima dokazali vytlct tak silne emocie.Ako keby sa Paradise lost pohraval s black metalom.Taktiez obcas zachytim melodiku slavnych casov Ophidian wheel a Moonspell. Posledne som od RCh pocul Triarchy a valny dojem to na mna nezanechalo. Naozaj velke prekvapenie a zatial to najlepsie co som v 2019 pocul.100%