Boomer Space

CELTIC FROST - Into The Pandemonium

Setrvat na obvyklých jistotách a rozvíjet svůj ponuře okultní styl by pro tehdejší CELTIC FROST rozhodně znamenalo pohodlnější cestu k uchování fanouškovské přízně, oni se však rozhodli zcela jinak a jejich první krok slavil obrovské úspěchy, šlo o risk, který zprvu vyšel, protože jejich třetí, pro mnohé fanoušky zvláštní, divné a neuchopitelné, a naopak mnohými jinými posluchači milované, album „Into The Pandemonium“ (1987) se nakonec stalo velmi úspěšným, rovněž však i nejdiskutovanějším počinem v historii CELTIC FROST. Kapela na něm částečně ustupuje od hutnosti, satanských témat a záhrobní atmosféry, tedy od vlastností, které zde odvážně nahrazuje avantgardními prvky, expresivními vlivy a stylově nezařaditelnými momenty. Svým způsobem vlastně CELTIC FROST předběhli dobu, když se snažili na desku narvat momenty, jaké se staly obecně běžné až o nějakých pět let později. Slabinou desky byla nápadná rozháranost, kdy se řada skladeb z celku absolutně vyjímá svým zvukem a stylovým zařazením - napadlo by snad někoho zmixovat industriální prvky, s motivy historické hudby a ty zas s alternativním rockem či dokonce doom metalem. Později se však ukázalo, že šlo opravdu o jednu z vůbec nejvlivnějších nahrávek konce osmdesátých let na vznik britské doom metalové scény dekády následující (ANATHEMA, PARADISE LOST, CATHEDRAL, MY DYING BRIDE, každá z těchto kapel si pro sebe vzala z alba něco odlišného - někdo plačtivý vokál, druhý kytarové vyhrávky, třetí strašidelnou atmosféru...atd.). 



Účast dvou operních pěvkyň, houslistek, cellistek a hráče na lesní roh ozvláštnila už tak hodně zajímavý projekt, jehož největší slabinou byla právě jistá rozháranost a menší kompaktnost než leckdo od kapely formátu CELTIC FROST čekal. Kostru nahrávky tvořily skladby jako „Mexican Radio“, „Babylon Fell“, nebo singlová psychedelie „I Won´t Dance“, zapomínat by se však nemělo ani na nejrůznější bizarní vsuvky v čele s děsuplnou „Tristesess De La Lune“, kterou opanovaly zvuky smyčců, song je však odzpíván ženským hlasem a to francouzsky ve stylu barokních klasik. Naopak nejrůznější hrátky s elektronickými bicími působí v několika předělech vcelku amatérsky a z dnešního pohledu překonaně až dětinsky. Osobně mám asi nejradši na poměry tvorby CELTIC FROST běžné skladby jako „Inner Sanctrum“ a „Caress Into Oblivion“, které dokonale reprezentují stav věcí. Obal alba si kapela vypůjčila z jednoho díla Hieronyma Bosche a musím říct, že jeho výjev pekla ve spojení s hudební náplní ve své době opravdu nadchnul. Mnozí dílo hned po vydání nazývali dokonalým soundtrackem k zešílení.

 

Nejspontánněji pochopitelně zareagovalo zámoří, díky kterému se „Into The Pandemonium“ stalo (hned za oběma díly „Keeper Of The Seven Keys“ od HELLOWEEN) třetím nejprodávanějším počinem v historii firmy Noise. Zatímco v Evropě byli CELTIC FROST jednou z předních kapel, v Americe neměli v prodejnosti mezi středo-evropskými metalovými soubory konkurenci. Důležitou novou osobou pro CELTIC FROST byl tehdy znamenitý kytarista Ron Marks, který vypomáhal kapele od počátku nahrávání třetího alba „Into The Pandemonium“. Po ukončení studiových prací však na jeden rok rozšířil řady Švýcarů a stal se regulérním členem. Poprvé tak jako čtyřčlenní objíždění své nejúspěšnější americké turné, kde jim předskokany dělají mladíci z KREATOR. Komerční žeň však tou dobou Fischerovi velmi zachutnává, metalová hudba se v té době dostala do pořádných obrátek a zejména v Severní Americe slavila velké úspěchy, čemuž vlastně byla přizpůsobena hromadná líheň stále nových a čím dál „zajímavěji“ nastylizovaných souborů. CELTIC FROST nechtěli zůstat stranou.


 

Na počátku osmaosmdesátého po velkých neshodách, hádkách a třenicích mezi Thomasem Gabrielem Fischerem a zbytkem týmu - do kapely přícházejí zcela nový muzikanti - kytarista Oliver Ambert, baskytarista Curt Victor Bryant a ztracený syn Stephen Priestly, a sice na místo Aina, Markse a St.Marka. Švýcaři brzy vypouští na jejich poměry líbivé hard´n´heavy album „Cold Lake“, které pochopitelně záhy propadá, protože fanouškovská základna je svým vkusem hodně jinde od tehdejšího amerického směru, který byl reprezentován načepýřenými rockery v blyštivých úborech. Já osobně to vlastně s „Cold Lake“ (1988) nevidím zas až tak zle, i když většina fanoušků, kteří měli CELTIC FROST do té doby zavedené jako běsnící šílence a ne za natupírované hvězdičky v elasťácích, hovořila o znevážení jména legendy. Podle mne zde prezentovaný vzorek komerčního metalu není špatný, vlastně bych řekl, že jistá neotesanost, která kapele i zde zůstala, dělala z alba originál (např.„Down Town Hanoi“ a „Cherry Orchards“). Na hledačsky nejodvážnějšího albového předchůdce už nikdy nic nenavázalo a tak se „Into The Pandemonium“ navždy stalo opěvovaným zvláštním diamantem jejich diskografie (poznámka: ten blonďatej týpek s prstýnkovitou trvalou ze spodní fotky není nikdo z těch čoudů z časů „Cold Lake“, nýbrž kytarový střelec Ron Marks, který se podílel na období Pandemonia).


07.01.2015Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
24.08.2017 13:59

Album jsem si nedávno pouštěl a při čtení textů jsem narazil na celkem zajímavou věc. To, že album obsahuje dvě verze zhudebněné básně Charlese Baudelaira Tristesses de la Lune (Sorrows of the Moon), jsem samozřejmě věděl, ale to, že si kapela vypůjčila dost zásadní část textu skladby Inner Sanctum (původně měla vyjít už na albu To Mega Therion) z básně Sleep Brings No Joy To Me od Emily Brontëové, je pro mě novinka. Na původním vydání alba nebyla tato informace uvedena, ale Tom na posledním albu Triptykon této spisovatelce věnoval skladbu In The Sleep Of Death. Tím pádem si už příště při jejím poslechu nemusím znovu klást otázku: „Emily? Who the fuck is Emily?“.